Za zcela samostatnou zmínku stojí chataři samoukové. Své stavby lepili jako vlaštovka hnízdo, jen s tím rozdílem, že vlaštovčí hnízdo bývá značně odolné i proti povětrnostním vlivům. Takoví lidé byli ve své podstatě pionýry ve stavebnictví, objevovali stále nové a nové cesty a poskytovali svým sousedům neutuchající zdroje zábavy i poučení. Klasickým příkladem byl třeba majitel chaty v těsné blízkosti mlýna. Za vydatné pomoci rodiny hravě postavil dřevěnou boudu, připomínající střelnici z lunaparku, ta se mu však v poměrně krátké době znelíbila, a tak se dal do její přestavby. Na šikmou střechu způsobem, nad kterým všichni ostatní zůstávali stát v němém údivu, vztyčil krov pro střechu sedlovitou, poněkud asymetrickou a dost atypickou, s jedním štítem a ostatními plochami šikmými. Pak všem ostatním došlo, proč onen štít. Majitel se zhlédl ve zdobených lomenicích podkrkonošských chalup a při spotřebě několika desítek kilogramů hřebíků se snažil lomenici napodobit. Téměř před dohotovením však přišla pohroma. Neopatrným zacházením s ohněm chata lehla popelem. Ze spáleniště zůstal k nebi trčet komín a čelní zeď se štítem, který na své vnitřní straně se spoustou trčících hřebíků živě připomínal lůžko indického fakíra. Oheň rovněž odhalil důvod, proč štít nepadl s ostatními stěnami – byl totiž na vnitřní straně vyztužen dvěma železnými nosníky, hluboko zapuštěnými do země.