Blízkost poměrně čisté řeky přispěla k tomu, že se na chatovišti záhy po jeho vzniku vytvořila skupina rybářů. Původně to byli jen důchodci, dojíždějící sem na kolech z okolních vesnic, aby si v chudých poválečných letech vylepšili svůj kalorický standart. Pak se objevil jedinec, kterého bychom s klidným svědomím mohli nazvat praotcem zdejších rybářů. Byl to sklerotický děda, jehož jedinou vášní mimo vyprávění byly ryby. Mluvil o nich, chytal je a zase pouštěl zpět s patřičnými mravokárnými průpovídkami a ponaučením do dalšího života, laskal se s nimi, chodil je krmit a sám je nikdy nejedl. V rybářskému umění vycvičil celou generaci kluků, zhotovoval jim pruty a se slzou v oku pozoroval, jak si mladí rybáři odnášení své úlovky domů. Všemožně se snažil vysvětlovat svým svěřencům, že vytahovat ryby z vody jen proto, aby byly upraveny na pánvi, je surové a téměř rovno kanibalismu. Později se snažil ryby uchránit od strašlivého osudu. Nebylo to nic platné.
Počet rybářů se rozrostl a vytvořila se skupina lidí s charakteristickými znaky, plně se oddávající své vášni. Jednak si vzájemně sdělují své úspěchy a předávají si recepty na zaručeně nejlepší těstíčko, vysedávají osamoceně nebo ve skupinkách na březích, dobrovolně se nechávají bodat komáry, moknou, občas některý z nich sklouzne po blátě a oblečený se nedobrovolně vykoupe. Ti starší svorně huhlají na hlasité projevy mladých a v bezmocném vzteku pěstí hrozí letadlům.
Rybářské vášni propadají jak mladí tak i staří, vyskytují se dokonce i rodinky s dětmi. Děti podle zákona schválnosti chytí obvykle větší úlovek než táta, a to na docela obyčejný prut s třešní na háčku. Tiše zuřící rodiče oplácejí své zhanobení ve skrytu domova přidělováním těch nejpotupnějších prací, jako je třeba umývání nádobí a podobně.