Topografie chatoviště by nebyla úplná, kdyby neobsahovala alespoň zmínku o některých jedincích, kteří by se povrchnímu jedinci mohli jevit jako zcela běžní, ničím nápadní. Jednu chatu obýval manželský párek důchodců se psem. Ten pes zdědil nohy po jednom svém předkovi – jezevčíkovi, srst měl šedou, téměř vlčí, ježatou, tlamatou hlavou nezapřel další své předky, totiž teriéra a boxera. Stejně ježatá a vousatá byla i hlava jeho pána. Oba se vzájemně přímo zbožňovali. Když se ale ve večerním příšeří dívali z okénka chaty a kolemjdoucí viděli jen obrysy, bylo těžké uhodnout, která z hlav odpovídá na pozdrav a která štěká.
Jiný z chatařů doslova odkojil divokého králíka. Bylo až neuvěřitelné, jakou inteligencí bylo nadáno toto divoké zvířátko. Přes týden, pokud byl jeho pán na chatě sám, běhal za ním jako pejsek a dokonce s ním sdílel i lože. V pátek odpoledne se na chatě gruntovalo, vytřepávaly bobky, a když odpoledne přijela manželka, králík Vašek se na dobu celého víkendu ztratil a přihupkal až k večeru, kdy minula hrozba pekáče.
Vztah ke zvířatům nebyl však vždy tak docela nezištný. Svědčily o tom kačení hody, které se odehrály na chatovišti. Bylo to období, kdy byly ještě mezi chatami dostatečné prostory vyplněné loukou a skupinkami stromů. Tehdy si obyvatelé tří chat domluvili společnou akci, která vešla do dějin. Z přebytků místního JZD nakoupili na dvacet kachňátek a rukou společnou a nerozdílnou trhali mladé kopřivy, sekali je a s hrstkami šrotu předkládali neohrabaným žlutým kuličkám v drátěné podsadě.
Kačeny rostly jako z vody. Žluté chmýří bylo nahrazeno bílým peřím, drátěná podsada už nedostačovala a nestačil ani proužek vody z hadice. Kačeny okupovaly celou louku a potůček, trávu důkladně hnojily a roztahovaly bláto po celém okolí. Byly si všechny podobné k nerozeznání, jen jedna se odlišovala zvláštním tvarem svého zadečku, zvlášť nápadnou kolébavou chůzí a neobyčejnou agresivitou proti všemu mužskému. Kdykoliv se v její blízkosti objevil někdo z chatařů mužského pohlaví, zanechala spokojeného štěbetání, přestal uždibovat výhonky a s hlasitým křikem se snažila nezvaného hosta štípnout do lýtka. Tvarem svého pozadí se nejen odlišovala od svých sourozenců, ale připomínala i jednu z chatařek, po které ji ostatní chataři nazvali paní Nováková.
Koncem léta nastala pro kačeny Bartolomějská noc, předznamenaná přísunem nebývalého množství piva a zelí. Kačeny byly nahnány do malé ohrádky a jeden z chatařů se ujal funkce vykonavatele jejich ortelu. Připravené ženy kachny oškubaly, zatímco ostatní muži s výmluvou, že nesnášejí pohled na krev, úspěšně narazili první bečku piva.
Devatenáct kachen už bylo zbaveno peří, jen paní Nováková tlapkala dál bláto v ohrádce a spokojeně štěbetala. Muž, který chladnokrevně zamordoval všechny ostatní, tentokráte zklamal. Zalkal, zkrvavenou rukou vymáčkl slzu z oka, nůž odhodil do trávy a třesoucím se hlasem prohlásil: “Zabiju, co mi předhodíte, ale paní Novákovou ne! Podívejte se na ten její rozkošný zadeček!” A tak paní Nováková přežila, dál se kolébala na louce, pronásledovala muže a natřásala peří aý do doby, kdy zašla nikým neobtěžována až na cestu a bezhlavě se vrhla pod projíždějící auto. Měla slavný pohřeb.