Jednou takhle po ránu, když si zvířátka pochutnávala na snídani, začala se Micka najednou hlasitě smát. Mourek, Franta i Lojza se zarazili a zvědavě se ptali, co je Micce tak k smíchu. A Micka vysvětlovala: „ Já jsem se dívala, jak se Helenka obléká – a to je přece hrozná legrace. Jí nestačí takové to tenké prádélko, ale na něj si obléká ještě halenku a dlouhé kalhoty a pak se ještě jde složitě učesat. Představte si, jak se ti lidé musí složitě oblékat. To nám docela stačí ta naše srst a nejlépe se učešeme, když zalezeme pod nějaký ten keříček na zahradě a ty dolní větvičky nás dokonale učešou a ještě navíc příjemně podrbou!“ Všichni souhlasně kývali hlavami a začali se taky smát. „A teď si představte, že přijde zima, co na sebe ti lidé musí navléct, aby neprochladli!“,pokračovala Micka ve své úvaze. „A to navíc se musí ještě obouvat a zavazovat tkaničky u bot, já je docela lituji!“
Následovalo opět kývání hlavami a souhlasné mručení, které přerušil Mourek: „Ale to není všechno, oni lidé to mají ve všem náramně složité. Jen si všimněte, jak složitě jedí, oni nemohou vylizovat misky jako my, ale jedí za pomoci takových divných nástrojů, kterým říkají lžíce, vidličky a nože, a když pijí, tak si to pití nalévají do pusy z nádobky, které říkají sklenička nebo hrníček. Jak my to máme všechno jednodušší!“
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval Ferda, který právě přiběhl. „Já jsem vás chvíli poslouchal a plně s vámi souhlasím. Ale to není všechno! Já,když jdu s pánečkem na procházku, tak mi na obojek připne vodítko, ale když jde nějaká mamka nebo taťka s děckem, musí ho držet za ruku. Představte si, že by nás někdo vodil za jednu přední tlapku. To by se nám asi špatně chodilo na třech packách!“ A když si to všichni představili, začali se zase hlasitě smát, až se Mourek zakuckal.
A pak se ozvala zase Micka: „Ale to není všechno! Viděla jsem jednu takovou mamku s malým děťátkem, jak mu dává plínky! No,představte si někoho z nás, jak jsme zabaleni v plínkách. Nám přece docela stačí, když zalezeme někde do koutka nebo pod keříček, abychom si tam ulevili, ale takové děťátko musí jen a jen do plínek!“
„Nebo představte si, že by nám někdo navlékl na packu to, čemu lidé říkají náramek, nebo na drápek bychom si navlékali prstýnek!“
Všichni pečlivě vylízali své misky a jednomyslně se dohodli, že to dnes byla ta nejveselejší snídaně.