Nebe bylo zamračené, ne moc, ale přece jen pršelo, a tak zvířátka i lidé byli schováni pod střechou a mrzutě se dívali ven. “To je divná zima,” prohodil Mourek, stočil se do klubíčka a raději podřimoval. “Já nechápu, co vlastně lidi slaví. Říkají tomu Silvestr a Nový rok a ty jejich oslavy jsou něco hrozného. Jen si poslechněte ten rámus. A počkejte v noci, až začnou vystřelovat rakety. To se vůbec nedá spát a jeden aby se bál, že mu něco spadne na hlavu!”
Do hovoru se přidal Ferda. “Ještě že takové oslavy jsou jen jednou za rok, představte si, že by to bylo každou chvíli. Stejně mi leží v hlavě, proč to vlastně lidi dělají. Jako kdyby oni určovali, kdy začíná a končí jaro, léto, podzim a zima a neuvědomují si, že počasí ovládá vlastně Matička příroda. To ona nařizuje, jestli má svítit slunce, pršet nebo sněžit. A podívejte se, najednou přestalo pršet a začal padat sníh. Tak to nám bude venku líp!”
Sníh se opravdu sypal jako divý a za chvíli byla celá země pokrytá bílým povlakem. To bylo něco pro zvířátka. Ferda vyběhl za plot nahoru do kopce, tam se převalil a začal se kutálet dolů. Když se dostal k plotu, byl k nepoznání. To nebyl pejsek Ferda, ale bílá figurka, která měla jen čumáček. Tak to bylo něco nového pro mláďátka!
Všechna mláďátka jako jeden vyskočila a houfem utíkala za plot do kopečka. Nahoře se důkladně vyválela ve sněhu a s jásotem klouzala a kutálela se dolů. Jejich jásot se teprve rozlehl, když se objevil Helenčin taťka. Vytřeštil oči, zakroutil udiveně hlavou a mumlal: “Tak to tu ještě nebylo, abychom měli za plotem tolik sněhuláčků. To musím vyfotit!” A už běžel pro fotoaparát.
“Tak tomu říkám skutečná radostná oslava. Představte si, jak by bylo na světě hezky, kdyby se lidé dovedli takhle krásně radovat, kdyby místo těch hrozných raket raději tancovali a užívali si!” A mamka, taťka i Helenka začali společně zpívat jednu takovou krásnou písničku, chytli se za ruce a tancovali.