Zvířátka dlouho dováděla na sněhu, ale za nějakou dobu toho měla všechna dost a začala uvažovat, co dál. Nejraději by všichni zalezli někam, kde je přece jen tepleji než venku na sněhu. Jenže Helenka, ani její mamka a taťka nejsou doma a všechny dveře jsou zavřené. Trochu pomohl Ferda, když prohlásil: “No, morčátka se dostanou docela snadno aspoň do toho sklepa, kde byl poklad. Ale tou dírkou už neprolezou ani koťátka, ani štěňátka, natož Micka, Mourek a my, pejsci.”
Chvíli bylo ticho sa pak promluvil Mourek: “Já jsem dostal nápad. Až přijde Helenčin taťka, pošleme za ním Micku. Ona dovede mluvit lidskou řečí a požádá ho, aby nám vybudoval nějaké obydlí. Když mohou mít domky lidé, proč bychom nemohli bydlet i my?”
“No to je báječný nápad, ale postavit takový domek dá moc a moc práce. Já bych se divil, jestli se tomu našemu pánečkovi do toho bude chtít.” Tak reagoval Ferda a stočil se do klubíčka. Zase bylo ticho a všichni očekávali, kdy ti velcí lidé přijdou. Konečně se dočkali a první bylo, že pozvali všechna zvířátka do teplého pokoje. Tam promluvila Micka a vysvětlila požadavek zvířátek.
Helenčin taťka se zadumal a pak prohlásil: “Konečně, máte pravdu, proč byste neměli mít svůj vlastní domeček, abyste se měli kam skrýt před nepohodou. Když jsme doma, nic se vám neděje, ale při špatném počasí se musíte někam schovat. Domluvím se s někým, kdo to umí, aby mi se stavbou pomohl.”
Hned druhý den u plotu zatroubilo nákladní auto naložené prkny a stavba začala. Nejdřív se objevila cihlová podezdívka a na té začal vyrůstat domek ze dřeva. Uvnitř byla položena dřevěná podlaha, pak se objevily stěny a střecha. Na straně obrácené na jih dokonce dveře, které se daly otvírat a zavírat čumáčkem. Budovatelé domku ještě neodešli a všechna zvířátka houfem vlezla dovnitř. A to nebylo všechno. Když přišla Helenčina mamka, vytáhla odkudsi starý koberec a dala ho do domku na podlahu. Tak nastalo období, kdy už nikomu ze zvířátek nevadila zima nebo déšť.