To je už dost dávno, co po zahradě pobíhala černobílá kočka Micka. A protože za žádnou cenu nechtěla jít do domu, dávala jí maminka Helenka každý den do misky nějakou tu kočičí dobrotu, třeba kousíčky masa, co zbyly po obědě. Když nebylo maso, dostávala Micka do misky trochu mlíčka a v nejhorším případě koupil tatínek Martin kočičí granulky. Tak se Micka měla docela dobře, protože se jí někdy podařilo chytit i nějakou tu myšku a to měla hody!
Ale jednou, právě když Helenka nesla Micce neobrané kuřecí kostičky, zůstala překvapeně stát, protože vedle Micky se objevilo něco, co vypadalo jako krásně chlupatý černobílý míček. Ten jakoby míček měl čtyři nožičky a ocásek a na druhém konci dokonce hlavičku s lesklými očičky a růžovým jazýčkem, který zvědavě bloudil po Micčině bříšku, až našel,co hledal. Byla to taková bradavička, ze které začal blaženě cucat mlíčko. A tak cucal a cucal a blaženě vrněl. Maminka Helenka spráskla ruce. “Tak ty máš Micko koťátko a právě před zimou. To přece nemůžeš toho malého chlupáčka nechat venku mrznout!“ Opatrně vzala koťátko do dlaně a nesla ho domů. Micka, která nikdy do domu nechtěla, šla taky. A tak se to koťátko stalo v domě už druhým mláďátkem, protože kromě maminky a tatínka tam bylo ještě jedno lidské děťátko, holčička Hanička. Té bylo něco přes rok a tak už chodila a dokonce i trochu mluvila. Koťátko přivítala Hanička s velkou radostí – to je přece něco jiného než nějaká hračka, takový tvoreček může být nejlepším kamarádem! Ještě večer, když přišel tatínek z práce, se domluvili všichni tři, že ten kocourek se bude jmenovat Mourek a dostal taky svůj pelíšek pod Haniččinou postýlkou.
A tak začal nový život pro Haničku, maminku i tatínka, ale i pro Mourka a Micku. Micka několikrát za den Mourka pečlivě olízala a krmila ho svým mlíčkem a Mourek se čile rozhlížel po novém bydlišti a všude to musel prozkoumat a prolézt. A protože Micka poznala, že se Mourkovi nic nemůže stát, chodila na výlety do okolí a tam se bavila s jedním velkým kocourem, kterému říkali Generál. Mourkovi to zpočátku trochu vadilo, chybělo mu Micčino olizování, ale pak přišel na to,že když ho Hanička pěkně hladí, je to moc příjemné a navíc mu kožíšek zůstává suchý. Prostě Hanička se s Mourkem nádherně spřátelila a oběma se to moc a moc líbilo.
Jenomže Mourek byl prostě takový zvědavý kočičí kluk a všechno musel prozkoumávat. Jednou stalo, že se dostal do koupelny, vyskočil na vanu, sklouzl a už byl dole. Protože vana je hladká, nemohl se dostat ven. Ještě že ve vaně nebyla voda! Mourek začal nejprve kňourat a když nikdo nepřicházel, mňoukal stále hlasitěji, dokud se neobjevila Hanička a nešťastníka vyndala. A Mourek přišel na jednu důležitou věc: sice neuměl mluvit lidskou řečí, ale poznal, že hlasité mňoukání přivolá pomoc – prostě začal učit Haničku, aby mu rozuměla, co jí říká svou kočičí řečí.
Čas rychle utíkal a z Haničky byla najednou holčička, která už půjde do školy a z Mourka byl pořádný kocour. Jen jedno se neměnilo: Hanička a Mourek se stali nerozlučnými kamarády a tak to trvá dosud.