Co dovede měsíček a hvězdičky

Kvido byl takový docela normální kluk, který ještě nechodil ani do školky, ale měl spoustu zájmů. Tak především se mu moc a moc líbila letadla, která viděl na obloze, ale líbila se mu i všelijaká auta, od těch nejmenších až po obrovské náklaďáky buldozery, co dovedou tak nádherně vyhlubovat příkopy. A když se ho někdo ptal, čím chce být, až vyroste, docela samozřejmě odpověděl, že bude pilotem, nebo aspoň šoférem.

A ten Kvido měl sestřičku Emu, ta byla o pár let starší a měla také své zájmy. Na rozdíl od Kvida si zakrývala uši i oči, když se blížila k domu, kde bydleli, nějaká, jak říkala, řvavá obluda. Ema měla ráda kočičky a pejsky a moc ráda byla na zahradě, kde kvetly a voněly krásné květiny. I ona měla svou představu o tom, čím bude a když se jí někdo ptal, hned odpovídala, že by chtěla být maminkou několika dětiček a bydlet v domku se zahrádkou.

Takže oba sourozenci měli své představy a přání, ale oba byli ještě moc malí, než aby se jim ta přání splnila. A když tak jednou – to už je maminka posílala do postýlky – a v postýlkách začali vykládat, čím jednou budou. Najednou maminka otevřela dveře od jejich pokojíčku a pozvala je oba, aby se šli k oknu podívat, jak nádherně svítí měsíc a hvězdičky. A byla to opravdu nádhera: měsíc byl docela kulatý a jakoby celý ze stříbra a hvězdičky mu dělaly jakýsi doprovod. Kvido i Ema se nadšeně dívali na to divadlo, ale dlouho nevydrželi. Najednou se jim oběma začalo hrozně chtít spát a sotva se dostali do svých postýlek, okamžitě usnuli – to způsobil ten měsíc a aby jim přinesl nějaký dárek, přivolal jim ty nejlepší sny:

Z Kvida se stal najednou docela dospělý chlapík a seděl v letadle, to se vzneslo a Kvido docela dobře věděl, jak to letadlo řídit. Letěl nahoru, dolů, pak se naklonil doprava, doleva, zatočil se do kolečka najednou slyšel hlas: „Tak ses proletěl, teď přistaň, ať zkusíš i něco jiného!“ Kvido poslechl a najednou seděl v obrovském buldozeru a hloubil příkop, pak se ale buldozer změnil ve velký nákladní auto, které šlo docela dobře řídit a z náklaďáku tu bylo auto osobní a Kvido s ním uháněl šílenou rychlostí po dálnici. A když ujel hezkých pár kilometrů, najednou slyšel pískání – to za ním jeli policisté a dávali znamení, aby zastavil. “Tak to je konec,t eď bude zle, vždyť já nemám ani řidičák!“ a Kvido se hrůzou až probudil. “Tak to se mi všechno jen zdálo, ale byla to nádhera!“ a než se nadal, znova usnul a spal až do rána.

A něco podobného prožívala i Ema. Zdálo se jí, že je na zahradě s krásně ostříhanou voňavou trávou, všude plno barevných květin a mezi tím vším čtyři dětičky tak ještě sotva se batolící, ale veselé a ty dětičky si spolu hrály, běhaly, skákaly a bylo vidět,jak jsou šťastné.

Oba, tedy Kvido i Ema ráno mamince vykládali, jaké měly sny. „Tak to je docela v pořádku, to vám ty sny přinesl ten měsíček, co tak nádherně svítil. A až bude zase úplněk,tak vám ho ukážu a zase se vám bude zdát něco krásného!“ A to se to opakovalo každý měsíc, když byl úplněk, jenom sny byly různé, ale stejně krásné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *