Jednu věc mají Micka i Mourek moc rádi: když se třeba v sobotu či v neděli sejde celá rodiny a Helenka s mamkou začnou zpívat a taťka je doprovází na kytaru. To se všichni usmívají a radují se, že jsou tak hezky pospolu.
Po jednom takovém krásném odpoledni se Micka zamyslela, zadní pacinkou se poškrábala za uchem a řekla Mourkovi: „Co kdybychom se taky naučili tak krásně zpívat? Představ si, jak by nám to všichni záviděli!“ Mourek se taky zamyslel a pak moudře prohlásil: „Víš, Micko, bylo by to krásné, ale asi to nepůjde. My jsme se sice naučili mluvit lidskou řečí, ale mluvit a zpívat je něco docela jiného. Jen to zkus!“ A Micka musela uznat, že má Mourek pravdu a pak začala místo zpěvu tiše povídat:
„Já jsem Micka, kočička, svítí se mi očička, je mi dobře,že tu žiju a z mističky mlíčko piju! A tohle je Mourek, kočičí kluk, on má rád zpěv, ale ne hluk. Helenka je jako naše máma, zatím skoro slečna, ale jednou z ní bude dáma. A venku běhají a lítají naši kamarádi a všichni se tu máme rádi!“
„Tak to jsi řekla moc hezky, vidíš a nemusí se to ani zpívat, ono takové hezké povídání je skoro jako krásná písnička,“ pochválil Micku Mourek a oba si vyskočili na okno a dívali se ven. A za chvíli přiletěla vlaštovka a spustila tu svou písničku, která neměla slova, ale byla tak krásná. A k té vlašťovce se přidali i další ptáčci a tak to všechno kolem vesele zpívalo a každý hned poznal, že všichni zpívají proto, že se radují. A od sousedů přiběhl pejsek Jára, chvíli jen seděl a poslouchal a pak začal zpívat po psím způsobu. Bylo to něco jako „haff, vruů, ňafi ňaf, oúú, oúú“ a Micka s Mourkem se neudrželi a začali se smát, ale pejskovi Járovi to vůbec nevadilo, protože byl přesvědčen, že ten jeho zpěv je nejkrásnější. A na střeše sedělo několik holoubků a i ti začali zpívat své „vrkú, vrkú“ a z nedalekého lesa se ozvala i kukačka, prostě celé okolí začalo najednou zpívat a bylo to tak něco krásného, že Micka prohlásila: „Já hloupá jsem si myslela, že když někdo chce zpívat, tak musí zpívat lidskou řečí, ale ono to není pravda. Zpívat se dá tak, jakou řečí jsme se naučili jako mláďátka mluvit, hlavně ale musí mít z toho svého zpěvu radost!“ a na potvrzení spokojeně zavrněla po kočičím způsobu a Mourek ji doprovázel.