Malířka

Micka s Mourkem pozorně sledovali Helenku, která seděla u stolu,na něm byl položen velký bílý papír a Helenka držela v ruce takovou divnou tyčinku a tou po tom papíru jezdila. „Jé, co to děláš?“ ptala se zvědavě Micka a Helenka ji poučovala: „Já maluji, to, co držím v ruce, to je barevná tužka a říká se jí pastelka a jak vidíš, já mám těch pastelek několik a každá má jinou barvu. A když tou pastelkou jedu po papíru, tak se tam objeví barevná čára a z těch čar udělám obrázek. Dívej se!“ Helenka měnila ty pastelky a na papíru se najednou objevil skutečný obrázek a na tom obrázku byl domeček a kolem něj zelené stromy a pak tam byla i modrá obloha a na ní bílé mraky. A Micka, když to viděla, radostně vykřikla: „To je přece náš domeček a v okně vidím i Mourka a sebe! To je krása, to bych se chtěla taky naučit. Jenomže jak? Já nemám ruce s prsty jako ty a tak nemůžu držet pastelku!“ Helenka se usmála, vzala jednu tu pastelku a podala ji Micce se slovy: „Je pravda, že nemáš ruce, ale máš tlamičku a tu pastelku můžeš vzít do zubů a malování ti docela půjde!“

Tak to bylo něco! Micka uchopila pastelku a začala malovat na čistý papír. Nejdřív namalovala takové kolečko, dole v tom kolečku udělala červenou tlustou čárku a nad ní černé puntíky a nad nimi dvě malá modrá kolečka a nakonec k tomu kolečku nahoru přimalovala takové dva jakoby růžky a pak to ukázala nejdřív Helence a pak Mourkovi. A Mourek užasle zamňoukal: „No, to jsem přece já!, jak jsi to dokázala? To se musím taky naučit!“ A hned vzal do zubů pastelku a začal taky malovat a za chvíli ukazoval svoje dílo: na papíru se objevilo něco docela jiného, než co malovala Helenka a Micka.Na Mourkově obrázku byla modrá obloha a pod ní mnoho různých ptáčků, jak tam létali a mávali křidélky. Jenom ten jejich zpěv nebylo slyšet. A tak Mourek sklidil velkou pochvalu od Micky i od Helenky.

Tak jsme se zase naučili něčemu krásnému, pochvalovali si Micka s Mourkem a už si s Helenkou domlouvali, že jim dá hodně bílého papíru a půjčí jim pastelky, kdykoliv budou chtít. A když přišel domů Helenčin taťka, jenom zakroutil hlavou: „Tak něco takového tu ještě nebylo! Ony ty naše kočičky jsou opravdu skoro jako děti: mluví jako lidé, dovedou i trochu zpívat a teď nakonec se naučily i malovat.!“ A Mourek s Mickou byli náramně šťastní a když právě je nelákalo slunko na okno, začali malovat a přitom si zpívali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *