Všichni v domě spokojeně spali, když se ozval takový divný šramot u dveří k bytu. A byl to jediný Mourek, který se probudil a hned se potichu vydal prozkoumat, co se to děje. Dobře udělal: dveře se potichounku otevřely a po špičkách vešel do bytu cizí chlap a hned s baterkou v ruce začal všechno prohlížet, otevíral skříně a vytahoval zásuvky a hrabal se v nich, pak se zachechtal, když našel peněženku s několika papírovými penězi a honem ji strčil do kapsy a hledal dál. Tak to tedy Mourkovi vadilo a využil toho, že dovede mluvit lidskou řečí a za všech sil zařval: „Tak ty si myslíš, že tě nikdo neslyšel? Ale já tě vidím a mířím na tebe mou pistolí a jestli se hneš, tak tě zastřelím! Teď si hezky lehni na břicho na zem a ruce za záda!“ Ten hluk probudil už i Micku a ta honem spěchala probudit Helenčina tatínka a všechno mu pošeptala. A taťka potichu vstal, cestou sebral klubko provazu nachystané na sušení prádla, a pak vpadl do místnosti, kde na zemi ležel ten lupič a provazem mu pečlivě svázal ruce i nohy. „Tak to bychom měli, Helenko, zavolej policii, ať si pro toho lumpa přijedou!“ No a za chvíli zastavilo u domu policejní auto a dva policisté si pro lupiče přišli. Jenomže on se nechtěl vzdát jen tak a vykládal policistům, jak na něj bylo útočeno a že je tu někdo, kdo má pistoli a chtěl po něm střílet a on přece nikomu neubližoval!
To lupičovo povídání znělo docela pravdivě a policisté se ptali, co je na všem pravdy. A teprve teď vylezl Mourek a lidským hlasem všechno vysvětloval. No něco takového policisté ještě nezažili. Udiveně kroutili hlavami a když jim Mourek řekl i o ukradené peněžence, dali se do hlasitého smíchu. Tak taková chytrá zvířátka bychom potřebovali i u nás. „Nechtěl by ses, ty kocourku, stát něčím, co tu ještě nikdy nebylo, policejním kocourkem? Měl by ses u nás docela dobře!“
Takového něco Mourek opravdu nečekal. On, kocourek a policajt! Divoce zavrtěl hlavou. Jak by přece mohl odejít odtud, kde má kamarádku Micku a holčičku Helenku a všichni se tu mají rádi. Nikde by se nemohl mít lépe! Policisté to pochopili, pohladili Mourka i Micinku a srdečně se rozloučili s celou rodinou a lupič s pouty na rukou byl odveden.
„Tak my opravdu nepotřebujeme řádného hlídače,“ prohlásil taťka a dal Mourkovi a kočičce do jejich misky jakousi dobrotu, že se oba dlouho olizovali.