Hon na loupežníka
V babiččině a dědově chaloupce bylo veselo. Všechny čtyři jejich vnučky tu byly na prázdninách. Celý den dováděly, skákaly a běhaly, koupaly se, chodily s dědou do lesa na houby a maliny. Tajně, aby babička neviděla, otrhávaly sladký hrášek, pomáhaly dědovi nosit z lesa dříví na topení, vily si věnečky z květin a poskakovaly po louce jako víly, hrály si na školu a závodily, která udělá více kotrmelců, houpaly se na houpačce a někdy se tak trochu i popraly, prostě užívaly si krásného léta. A babička nestačila chystat všelijaké dobroty, jak měly všechny stále hlad.
Černý Chlup je tajně pozoroval a když je viděl, jak vyškrabávají z talířů třeba voňavou marmeládovou omáčku se svítkem, nebo večer ukusují nad ohněm opečené špekáčky, jenom potichu kňučel a hladil si prázdné břicho. Nastaly mu teď zlé časy. Babička už nenechávala venku žádné jídlo a sklípek na noc pevně zavírala. Děda si zvykl spát právě pod oknem, aby i v noci dobře viděl, kdyby se kolem chaloupky něco dělo.
A tak Chlup plnými hrstmi trhal jetel a vysával z něj sladkou šťávu, kousal kyselý šťovík a žvýkal mladé smrkové výhonky, sbíral houby a na malém ohníčku si je opékal. Pravé hody měl, když se mu podařilo vyhrabat hnízdo čmeláků a našel v něm trošku medu. Jednou vyhrabal místo čmeláků i hnízdo šedivé myši, ale když se mu myší maminka pevně zakousla do prstu, žařičel, a pak si ještě hodinu pokousaný prst olizoval a pofoukával. Někdy, když se mu už hladem dělaly mžitky před očima, začal dokonce usilovněji přemýšlet, jak sehnat něco dobrého na zub.
Jednou seděl pod rozložitým stromem, žvýkal kyselý šťovík a volnou rukou se škrabal po celém těle. Najednou zavětřil: taková líbezná vůně se k němu donesla, že samým rozčilením spolkl celý šťovík najednou. Vonělo to trochu kysele a k tomu se přidávala vůně masa, pečeného na česneku, a k tomu ještě další vůně, kterou nedovedl určit. Teprve za chvíli poznal zdroj svého utrpení. V chaloupce kousek pod místem, kde odpočíval, právě obědvali a všichni si dávali na bílé talíře hromadu knedlíků, pořádné kusy vepřové pečeně a k tomu zelí. Kolem stolu před chaloupkou sedělo pět chlapů jako hory a jedli s takovou chutí, že Chlup slyšel, jak svými zuby drtí překrásné porce ze svých talířů.
Chlup zůstal ještě chvíli sedět na svém místě, pak sebou smýkl do trávy a už se plazil k chaloupce. Chlapi venku hodovali, až ji za ušima lupalo, a Chlup se potichu protáhl otevřeným oknem přímo ke kamnům. Už už se natahoval po knedlíku, když mu vtom na rameno dopadla obrovská tlapa jednoho z chlapů, který si přišel do kuchyně pro přídavek. “Tak ty jsi dostal chuť na náš oběd?” zahřímalo to Chlupovi u ucha a hladový loupežník cítil, že se vznáší ve vzduchu. Ne že by se naučil létat, ale obránce knedlíků ho docela prostě chytil jednou rukou vzadu za kalhoty, druhou za límec a držel ho držel ve vzduchu. Chlup bezmocně mrskal nohama a divoce koulel očima, ale nic mu to nepomohlo. Do světnice vrazili i další hodovníci a jeden z nich povídá:
“To je přece ten obejda, co nám onehdy v lese ukradl svačinu, když jsme tam káceli stromy!” “No, je to on!” přisvědčil druhý. Chlupovi v tu chvíli ze samého strachu vzrostla síla tak, že se vyškubl a jako lasička vyskočil druhým oknem a pryč! Než se chlapi vzpamatovali a prodrali úzkými dveřmi, uháněl už Chlup k lesu, jen se za ním prášilo. Za ním horda pěti dřevorubců s rukama jak lopaty, nahněvaných nejen proto, že jim kdysi ukradl svačinu, ale hlavně proto, že je vyrušil u takového dobrého oběda. Kdo by to taky měl rád! Hnali se za ním přes les, do kopce, z kopce, hrozili mu a slibovali strašlivé tresty, ale Chlup uháněl, jako by měl křídla.
Konečně dorazil ke kamenitému svahu, na jehož úpatí zela široká liščí nora. Bez rozmýšlení do ní vlezl a soukal se dál. Ale přestože byl vychrtlý, podařilo se mu to jen částečně. Jak se nora zužovala, narazil hlavou do převislého kamene, až mu v očích zajiskřilo a zůstal trčet, jen mu nohy z nory čouhaly. A to už tu byli i jeho pronásledovatelé. Pohledem na Chlupovo postavení je přešel vztek, začali se smát a aby se přece jen zbytečně nezamazali, začali Chlupa lechtat drobnými klacíky. Chlup ječel a řval, pak kňučel, ale nemohl ani tam, ani zpátky. K dovršení všeho se probudila i liška ve své noře a zmatená tím hlukem chtěl utéci. Narazila na Chlupovu vousatou hlavu a bez dlouhých řečí ho chňapla za vyčnívající nos. Chlup sebou bolestí prudce škubl, a tím se mu podařilo uvolnit a vycouvat. Vylezl ven, zdvihl ruce a žadonil: “Nebijte mě, já už vám nikdy nic neukradnu!” Chlupův vzhled byl tak žalostný, že se i dřevorubci slitovali a odtáhli.
A Chlup? Ten rychle posbíral kostičky, co kolem nory ponechala liška jako zbytky svých hostin, a co nejrychleji zmizel do svého doupěte.