Černý Chlup – kapitola sedmá

Jednou brzy ráno se přišoural Černý Chlup k domku, kde bydlela babička s dědou a ačkoliv bylo ještě hodně brzy, zjistil, že se tam v té jejich chaloupce něco děje. Hned se také dozvěděl co, když zaslechl dědu: “Tak nám babičko nachystej pořádnou zásobu jídla, ať neumřeme hlady a hned po snídani s dětmi vyrazíme na výlet. Pojedeme kousek vlakem, kousek půjdeme pěšky. Možná, že se podíváme i nikam jinam, ale hlavně musím těm našim vnoučatům ukázat hrad Kamenec. Včera jsem četl v novinách, že se tam objevilo skutečné strašidlo, něco jako bílá paní, a ve sklepech se prochází i rytíř bez hlavy. Tak to tedy musíme prozkoumat.” Chlup zaslechl ještě nadšený pokřik čtyř dětských hlasů a už upaloval. “Tak tedy na hrad a s pořádnou zásobou jídla a jsou tam strašidla! To si zase jednou pochutnám. Musím tam být dřív než oni, pořádně je vyplaším místo strašidel a všechno to jídlo jim seberu,” mumlal si sám pro sebe a tajnými loupežnickými stezkami uháněl ke Kamenci.

Než doběhl k hradu, dýchal jako lokomotiva, jen pískat, ale byl tam opravdu dřív něž děda se svou hordou. Zhluboka se napil z hradní studny, prošmejdil hradby a několik polorozpadlých komnat, až našel vchod ke sklepení. Po slizkých a popraskaných schodech slézal stále níž, cestou strhával pavučiny, až byl jimi obalen jako závojem. A jak se mu ty pavučiny namotaly také na vlasy a vousy, zalepily mu i oči a Chlup se po posledních schodech skutálel jako šiška. Pořádně si narazil kolena a nosem vyryl v podlaze rýhu jako pluhem. Zavyl a zaskučel bolestí tak mohutně, až se celý hrad otřásl a kavky na věži vyplašeně vylétly. Psi ve vesnici pod hradem se rozštěkali a stará babka podřimující před svým domkem na zápraží zděšeně zašeptala: “Už tam zase to strašidlo vyvádí,” a honem se poznamenala několika křížky a proti zlým mocnostem si třikrát uplivla.

Tou dobou děda s dětmi vystupoval z vlaku na blízké zastávce. Na zádech měl naducaný batoh a v ruce sukovitou hůl, spočítal všechna čtyři vnoučata, jestli mu některé nechybí, a zavolal: “Vzhůru na hrad, hr na strašidla!” Děcka zapískala svými hlásky “hr na ně!” a šli. Neměli to ani moc daleko, asi půl hodiny po silnici a pak lesní cestou nahoru. Na konci té cesty byl padací most a brána do hradu Kamence. “Teď se musíme držet hezky pohromadě, abychom se jeden druhému neztratili a taky abychom ta strašidla společnými silami přemohli. Na jednoho by si ta strašidla mohla troufnout, ale když půjdeme společně, bude nás veliká síla a nikdo nás nepřemůže. Ani ta nejohavnější strašidla. Jdem!” Chytli se za ruce, děda vpředu a ta nejstarší jako poslední. Dědova hůl trčela bojovně dopředu.

Když tedy děda vnikl se svým průvodem do hradu, Chlup se už dávno uklidnil. Přestal naříkat a tápavě se motal po schodech nahoru. A protože měl celý obličej zalepený pavučinami, šel s napřaženýma rukama i přes nádvoří a dostal se až na hradby a tam zakopl o vyčnívající kámen. Znovu zavyl bolestí a tak se ten podivný, bílým pavučinovým závojem obalený tvor zjevil užaslému zraku dědy a dětí. “Ona je tu opravdu bílá paní!” vyjelo z dědových úst a děti se jen přikrčily jako kuřata. “To se na ni musíme pořádně podívat!” řekl děda, zasvištěl ve vzduchu sukovicí a rázným krokem se vydal s dětmi za přízrakem.

Černý Chlup s rozbitým nosem a se zakrváceným palcem na noze uslyšel to zasvištění, které mu připomnělo strašlivý výprask, co kdysi právě tou holí obdržel. Strhl si z obličeje pár pavučin, ale když zjistil, že je na vrcholu hradeb, hrůzou se mu zamotal hlava. Stejnou cestou, kterou se před chvílí tápal nahoru, skutálel se dolů, jen to dunělo a oblaka prachu z jeho hadrů vytvářela jakoby umělou mlhu. Sotva dopadl na pevnou zem až ve sklepě, chytil se za otlučenou hlavu a přes vousy mu stékaly bolestivé slzy. Kňučel a brečel a klenuté sklepy jeho naříkání ozvěnou vracely. Děda s dětmi vylezl na místa, kde viděli ten záhadný přízrak, ale nic tam nenašli. “Bílá paní se nás asi polekala a zmizela,” mínil děda a děti, i když jim nebylo tak úplně dobře, horlivě přizvukovaly.

Vtom se ozval řev. Bylo to něco mezi řevem lvů či tygrů, hýkáním osla a mňoukáním kočky a všechny ty zvuky vycházely z malých dvířek, od kterých vedly schody dolů. “Tak to asi bude ten bezhlavý rytíř. Jdem se na něj podívat.”
A všech pět našich průzkumníků s dědovou holí vpředu se jalo sestupovat. Čím níže, tím byl řev hroznější, jednu chvíli zněl dokonce i jako vytí celé smečky vlků, ale děda s dětmi se nezalekli. Jen na malou chvilku se zastavili, to aby děda vytáhl ze svého batohu velkou baterku a se světlem postupovali dále za zvuky. Schody se točily, byly kluzké a místy rozbité a jak naši hrdinové sestupovali, řev, hýkání, mňoukání a vytí pomalu sláblo. Na dědovo zahalekání “tak se nám už ukaž, ty strašidlo!” umlklo docela. Černý Chlup se tak potichu, jak jen uměl, plížil černým sklepem dál a dál, vyhledával nějaký kouteček, kam by se mohl schovat, motal se a tápal a najednou žbluňk! Nemohl v té tmě vidět jámu s vodou, která kdysi na hradě sloužila jako náhradní studna, a do té studny se ponořil až po bradu. Světlo dědovy baterky ohmatávalo sklepní zdi, stropy i podlahu a už se blížilo k vodě, ze které vyčuhovala Chlupova hlava. Strach a hrůza z dědovy hole byla tak veliká, že se Chlup rychle nadechl, zacpal si nos a šup pod vodu. Právě včas! Dědovo světlo ozářilo jen zvlněnou hladinu.

“Tak nám to strašidlo uteklo do vody. No, třeba se zchladí a už dá lidem pokoj,” řekl děda. “Myslím, že bychom měli jít nahoru na slunko a trochu se po těch hrůzách posilnit.” Návrh byl jednomyslně přijat a celá výprava byl za malou chvilku na hradním nádvoří a pochutnávala si na babiččiných dobrotách. A Chlup? Ten si ještě hezkou chvilku pobyl ve vodě, než se mu podařilo vylézt a s rozjektanými zuby se až do večera o hladu sušil na hradbách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *