V letadle
Jednou ráno se Černý Chlup líně protáhl na svém pelechu v jeskyňce, dokonce si protřel zalepené oči a protože zvenku až dovnitř doléhal křik sojky, rozhodl se podívat, co se tam děje. Nemusel chodit ani moc daleko. Na cestě za potůčkem byl až po nápravu zabořený vlek naložený dřívím z lesa a dva silní koně se marně pokoušeli povoz vytáhnout. Kočí, chlap jako hora, zezadu tlačil, až mu žíly na krku naběhl jako provazy, ale všechno marné. Chlup se znechuceně odvrátil a chtěl zmizet potichu tak, jak přišel, ale už bylo pozdě. Kočí ho zahlédl a hromovým hlasem, který neznal odmluvy, mu přikázal: “Hej, ty černý, chlupatý, pojď taky pomoct!” Černý Chlup chtěl vysvětlit, že pracovat nemůže, ale stačil jen říct “já…….” a mohutná tlapa kočího ho přitáhla ke druhému kolu, ozvalo se “héj rup!” koně zabrali a těžký vůz se ocitl na pevné zemi. “Tak děkuji,” zabručel kočí, práskl bičem a Chlup zůstal stát po kotníky v bahně, ruce od naprosto nezvyklé námahy odřené a s bolavými zády. “Takový hrubián, on mě, loupežníka a strašlivého mordýře přinutil pracovat! Však počkej, já se ti pomstím!” huhlal si Chlup pod vousy, raději potichu, aby ho snad kočí ještě nezaslechl, vyprostil nohy z blátivé kaše a s myšlenkou na to, že ten den tedy pěkně začíná, se odbelhal dále od cesty.
Ušel sotva kousek a v nízkém porostu u potoka to najednou začvachtalo a zaharašilo a na cestě se objevilo pruhované selátko. Chlup strnul, mlsně si olízl zarostlou papulu, zdvihl ze země klacek, napřáhl se a udeřil.Jenomže se v tu chvíli selátko pohnulo a místo do hlavy dostalo ráno jen do vztyčeného ocásku. Leklo se, zakvičelo, křoví se znovu rozevřelo a před Chlupem stanula obrovská bachyně, maminka selátka. Byla velká jako menší chalupa, aspoň se to Chlupovi tak jevilo. Černé štětiny naježené, oči zlobně blýskaly a její rypák, pod nímž bojovně trčely obrovské bělostné kelce, se sklonil a namířil na Chlupa. Ten ani nečekal. Upaloval, co měl síly, po cestě, přes křoví, lesem, v kalužinách, kličkoval mezi stromy, skákal přes příkopy jako jelen, větve ho šlehaly přes obličej a trnité maliní mu strhávaly kousky hadrů z těla.A za ním se ozývalo supění, funění, občas kviknutí, ryk a dupot. Černá bachyně ho hnala a hnala.
Už vyběhli z lesa, překonali louku a pole, přeskákali řeku a Černý Chlup přímo letěl s obrovskou hromadou rozzuřeného a tesáky vyzbrojeného masa v patách. Už ani nevnímal zlostný ryk zvířete, jen běžel a běžel. Poslední zbytky oblečení na něm vlály a postupně opadávaly, bachyně je zlostně zadupávala do hlíny a Chlup, oděný jen svým černým, špinavým porostem, prchal. Rychlostí svého běhu určitě překonal světový rekord.
Přiblížili se k vesnici. Bachyně zafuněla, zadupala a zaryčela a s hrdě vztyčeným zakrouceným ocáskem se vrátila ke svému zachráněnému selátku. Ale Černý Chlup byl tak vyděšen, že pokračoval v úprku. Vůbec nezjistil, že už je sám. Stále ještě zachraňoval svůj život a vedle vlasů a vousů mu začal kolem hlavy vlát i vyplazený jazyk, oči vytřeštěné a chlupy po celém těle pokryté kaší z prachu a potu. Teprve za vesnicí, na kraji veliké rovné louky se Chlupovi trochu ulevilo. Stálo tam totiž žluťoučké letadlo, připravené k práškování. Jedním skokem byl u ně+j a druhým skokem uvnitř v prostoru, naplněném bílým jemně mletým vápencem. Zabořil se až po krk, kýchl, až se celé letadlo otřáslo, ale ten otřes už splynul s naskočením motoru. Pilot, který se připravoval ke vzlétnutí, vůbec nepostřehl, že má na palubě černého pasažéra. Uzavřel víko otvoru, kterým Chlup vnikl dovnitř, zaklapl dvířka kabiny a letadlo se začalo pomalu rozjíždět. Nabíralo rychlost, pak najednou přestalo drncání kol a byli ve vzduchu.
Černý Chlup, když pilot zavřel víko, se ocitl ve tmě. Slyšel rachot motoru, pak otřesy a následovalo jen lehoučké pohupování. Letadlo létalo nad zemí, kroužilo nad označeným polem a zanechávalo za sebou bílý oblak vápenného prášku. Chlupovi se nejprve špatně dýchalo, ale jak hnojiva ubývalo, měl stále více prostoru. Jenom při zatáčkách se otloukal o stěny svého vězení a zvířený prach ho neustále šimral v nose. Kýchal jako o závod, až pilot vysílačkou volal dolů na zem: „Mám nějakou poruchu na motoru, hrozně mi to hází celým letadle, musím přistát.“ Namířil si to zpátky k louce a právě když se kola dotkla země, kýchl Chlup tak mocně, že letadlo poskočilo a opět se vzneslo. Pilot si narazil hlavu o strop kabiny a chvilku přestal řídit. Dalším kýchnutím letadlo tvrdě dopadlo na zem podvozek se nárazem zabořil do země a letadlo zůstalo stát. Motor se zastavil, ale celý stroj se Chlupovým kýcháním otřásal dál. Co kýchnutí, to oblak bílého prášku z trysk a z pod víka zásobníku, a rána, jak Chlup narážel hlavou o stěny. Pilot zděšeně vyskočil z kabiny a to přijížděli požárníci. „Mně tam někdo místo vápna nasypal nějakou výbušninu,“ bědoval pilot a utíkal pryč. Celé letadlo bylo zahalené bílým oblakem a opakující se výbuchy zevnitř, způsobené Chlupovým kýcháním se neustále zrychlovaly. „To vypadá, jako by tam uvnitř hořela nějaká munice,“ usoudil náčelník požárníků. Zatím musíme letadlo zajistit a pozveme si odborníky.“
Náčelník vysílačkou ohlásil svůj názor svým nadřízeným a mocný proud vody se snesl na letadlo. Jeho tlakem se odklopilo i víko zásobníku, kde by se Chlup ukýchal k smrti. Hbitě odklopil víko úplně, zvířený prach se změnil v mazlavé blátíčko, Chlup si ještě jednou zhluboka kýchl a blaženě nasál vzduch. Vystrčil hlavu ven právě v okamžiku, kdy se autem s majákem a ječící sirénou přibližovali pyrotechnici. Auto ještě nestálo, když záchranář v uniformě zamířil na poklop jakousi rouru a na Chlupovu hlavu se vzápětí snesl příval lepkavé Pěny. Chlup vyskočil z letadla a pěna obalila jeho tělo od hlavy k patám ještě ve vzduchu, takže dostal podobu huňatého bílého válce. Měl zalepené oči, uši i nos. Vrstva pěny mu slepila prsty na rukách a přilepila nohy k zemi. Téměř nehybnýma rukama se pokusil setřít tu hrůzu aspoň z nosu, aby mohl dýchat. Tím ale zatlačil trochu pěny nosem až do krku a jedině další, tentokrát už poslední kýchnutí mu vyčistilo dýchací cesty. To kýchnutí bylo tak mocné, že vyražená pěna zalepila oči záchranáři, ten svůj hasicí přístroj pootočil a svůj příděl dostali i němě zírající požárníci. Konečně vše utichlo, pěna tuhla a vedle zachráněného letadla zůstala stát bílá socha: bílý Černý Chlup, docela nehořlavý, spoutaný jako tuhým těstem, neschopný jakéhokoliv pohybu.
Chvíli bylo ticho. Pyrotechnik si konečně vytřel všechno z očí a sípavě řekl: „Tak tady máme tu výbušninu. Ty chlape špatný, ty ses chtěl povozit v letadle a uděláš tady takový zmatek. To ti přijde draho. Chopte se ho!“ poručil požárníkům, ti celkem nešetrně odtrhli Chlupa od země a pustili na něj proud studené vody. Strašlivý loupežník Černý Chlup jen hýkal a vzlykal, bránit se nemohl,dokud mu voda neodplavila z těla všechnu pěnu, a to trvalo dost dlouho. Ale i toho se dočkal a když zjistil, že už není zabalený jako nemluvně, vyskočil a pelášil pryč. Už podruhé ten den běžel, jak nejrychleji dovedl. Běžel tak rychle, že ho záchranář ani nedohnal svým autem. Do svého doupěte spíše vpadl. „To byl dnes den,“ žalostně zavzlykal. „Pracovat jsem musel, sele jsem nechytil, běhat jsem musel jako o závod a nakonec mě úplně celého umyli. Copak já se teď můžu ukázat mezi lidmi, když jsem tak strašlivě čistý?“ S velikým pocitem křivdy se vyválel nejdříve v popelu svého ohniště, a když si o žhavý uhlík, co tady zbyl po včerejšku, popálil levé ucho, až to zasyčelo, vlezl do bahna kolem potůčku, celý se tím bahnem obalil a teprve potom neklidně usnul.