Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako pocit fyzické, duševní, sociální a estetické pohody, tedy nejen nepřítomnosti nemoci.
Často nad touto definicí hloubám a zpytuji své pocity. Jsem skutečně nemocný nebo zdravý? Fyzicky se cítím dobře, nemám žádné bolesti, po schodech vyjdu do našeho čtvrtého poschodí bez problémů. Když odemykám dveře, trefím se do klíčové dírky většinou hned napoprvé, takže se mi nijak zvlášť netřesou ruce. Při střelbě ze vzduchové pistole předčím i svého o více než čtvrtstoletí mladšího syna. A když sluníčko prohřeje a vysuší hroudy hlíny na porytých záhoncích zahrádky, s mozoly na dlaních se pouštím docela úspěšně do sázení brambor a další zeleniny. Lze tedy konstatovat, že se moje fyzická kondice zlepšila na úroveň slušně trénovaného kmeta a plní první podmínku zdraví.
Poněkud obtížnější je hodnocení vlastního duševna. Objektivně tvrdit, zda jsem normální nebo ne, by příslušelo spíše psychiatrovi nebo psychologovi, ale můj vrozený ostych a skromnost mi nedovolují některého z těchto odborníků navštívit. Definice zdraví nehovoří o objektivním stavu, ale o pocitu duševní pohody, a ta se mi jeví jako celkem slušná. Když sleduji v televizi různé soutěžní vědomostní pořady, konstatuji, že značnou část otázek, byť i záludných, zvládnu. Záchvaty melancholie či trudnomyslnosti netrpím a dokonce i moje sny mívají optimistický charakter. Mohu tedy svou duševní pohodu označit známkou při nejmenším vyhovující.
Nejproblematičtější je charakterizovat pohodu sociální. Když si přečtu noviny nebo vyslechnu zprávy a komentáře v televizi, dostávám menší záchvaty zuřivosti – a to je přece reakce na sociální, tedy společenské prostředí, ve kterém žiji. Znamená to snad, že moje sociální pohody je narušena a tudíž můj zdravotní stav není dobrý? To by však musel být narušen zdravotní stav celé naší společnosti, která se prostřednictvím našich čelních představitelů hádá, málem kouše a kope, naprosto odmítá názory těch druhých a úspěšně čeká na jakékoliv jejich pochybení. Naštěstí toto napjaté prostředí, které bych nazval makroprostředím, je poněkud odlišné od prostředí, ve kterém žijí normální lidé, a které označuji jako mikroprostředí. Abych byl konkrétní. Právě před chvilkou šla kolem sousedka, s úsměvem jsme se pozdravili, moje manželka ji pochválila, jak je pilná při práci na zahrádce a ona na oplátku velebila manželčiny buchty. Náš hovor byl přerušen, protože právě přijela dcera s rodinou, aby nám pomohli svými mladými silami v jarní lopotě. Záhy se objevil syn a káravým hlasem okomentoval to, co jsem kopačkou vytvořil včera, v sobotu a předevčírem v pátek. A všichni dohromady jsme se pak napájeli voňavou kávou a přikusovali ty báječné buchty a cítili jsme, že i když žijeme každá rodina v jiném městě, tvoříme jeden jediný nerozbitný celek, ve kterém sdílíme i drobné strasti, které přináší každodenní život. Že se všichni nehorázně radujeme z úspěchů a radosti těch druhých. A pak jsem si uvědomil, že máme kolem sebe sousedy, kteří jsou schopni poradit či pomoci, když to člověk potřebuje. A to to moje sociální mikroprostředí. Je krásné, radostné a je asi to nejdůležitější, co má člověk v životě.
Takže mám pocit výborné tělesné, duševní i sociální pohody a mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem zdráv.