Vyslechl jsem onehdy v autobuse dialog dvou zřejmých adeptů chirurgie:
“Já jsem dnes dělal jednoho apenďoura, to ti byl kus. On byl bestie retrocekální a flegmoňák a měl jsem co dělat, abych ho vůbec celý dostal ven.” Nevím, jak reagoval ten druhý, protože po vyslechnutí jsem se hluboce pomořil do svých myšlenek na téma, jak málo stačí lidem ke štěstí. Ten mladý chirurg vypadal totiž tak nadšeně a tak zářil spokojeností, že by mu jeden záviděl jeho profesní zaujetí. Když jsem v myšlenkách došel až sem, uvědomil jsem si principy, kterými zřejmě oplývají příslušníci některých povolání. Například profesionální deformace, tedy jak povolání ovlivňuje naše jednání.
Kdysi dávno, když jsme jako novomanželé podnikli svatební cestu, byli jsme ubytováni v jednom hotelu, ve kterém se shodou okolností konala konference ftizeologů (tj. odborníků, zabývající se plicní tuberkulózou). A my, tenkrát mladí, životem neotřelí a do sebe zahledění, jsme svorně diagnostikovali, že takhle s hlavou v předklonu mohou na procházky chodit pouze doktoři. A to jsme je ani nemuseli slyšet hovořit. Už jen pouhý vzhled je nám pomohl identifikovat. Avšak zdravotníci a doktoři zvlášť se vyznačují i dalšími znaky, které je odlišují od ostatních smrtelníků.
Ten první, přísně utajovaný, avšak všeobecně platný znak, je naučené umění naslouchat, což je cennější než znalost latiny. Umožňuje přežívat celé hodiny, naplněné pestrou směsicí sdělovaných problémů, bolestí a strastí. Zkušenému lékaři neunikne to, co je pro zdraví důležité. Avšak zbytek celé té plejády řečí vedených pacientem, netýkajících se nemocí a tedy nepodstatných, je odvanut a zanikne v prostoru závěrečným zafuněním pana doktora.
Rovněž druhý fenomén je typický pro skalní lékaře a zdravotníky vůbec – umění radovat se z úspěchu. Omyl, nemíním úspěchy ekonomické, ale takové, které vyznívají z dialogu na počátku této kapitoly. Totiž radost z nádherného flegmonozního apendixu a navíc ještě uloženého kdesi za tlustým střevem.
U internisty to bývá obdiv nad akcentací ozvy nad aortou, zvětšenými játry s hmatnými uzlíky, urolog plesá při rektálním nálezu velké prosaty, neurolog při diagnostice roztroušené sklerózy. Venerolog si mne ruce, když zjistí pozitivní gonokokový nález (kapavka), či těžko léčitelný atopický ekzém. Prostě každý z těch odborníků je nadšením bez sebe, když přijde na skutečné onemocnění. A to vše pochopitelně nemá základ v nějaké škodolibosti nebo nenávisti lékaře ke člověku, ale je to nádherné, řekl bych přímo dětsky hravé okouzlení nad uměním matky přírody vytvořit něco tak dokonalého.
Z tohoto svatého nadšení plyne i můj vlastní postoj k ošetřujícímu personálu, když už jsem se jednou stal pacientem. Když se tak radí nad mým zmučeným tělem, pronášejí své úsudky, s nepředsta- vitelným nadšením mi ukazují, kde že se skryla jizva po infarktu a jak že se bude provádět plastika, nemám prostě to svědomí, abych se neradoval s nimi.