Opět se vracím ke vzpomínkám, které mě vedou k porovnávání. Medicina učinila nepředstavitelné pokroky téměř ve všem. Stále nové diagnostické a léčebné metody, neustálé zkracování ošetřovací doby v nemocnicích, neustálé a podstatně se snižující počty komplikací. To vše jsem zažil sám na sobě. Když jsem se poprvé ocitl v nemocnici jako pacient, stačilo k povelu primáře: “Připravte sál, mám tu jeden divoký apendix!” celkem jednoduché spočítání bílých krvinek, vyšetření moče a pochopitelně citlivé prohmatání břicha.
Mou druhou hospitalizaci už provázely složitější úkony. Cholesto-cystografie s prokázanými kameny napěchovaným žlučníkem, poněkud důkladnější předoperační vyšetření včetně EKG a snímku plic.
Zato při mém posledním přijetí se už na mě vydováděli lékaři, střední, nižší i pomocný zdravotnický personál. Vzestupný trend
v používání diagnostických i léčebných úkonů je tedy nesporný.
Od prosté palpace a základního vyšetření biochemického, až po vyšetření radionukleidy či na angiolince. Člověk přímo žasne, co je možné s nemocným člověkem provádět, aniž by ho to nijak nezatěžovalo. Zní to hrdě, ale ještě hrději zní, když mohu se zcela klidným svědomím prohlásit, že moje důvěra ve zdravotnický personál je zcela neotřesitelná. Navíc zůstává neotřesitelná i moje důvěra ve zdravotnickou techniku, a to je už co říct.
S úplným okouzlením jsem sledoval videozáznam o činnosti mých koronárních cév a mohl pozorovat zúžené místo, které mi mělo být při další krátkodobé hospitalizaci odstraněno “plastikou”. Přistihl jsem se při tom, jak mimovolně přejímám ono bagatelizující označení “udělá se plastika a bude to v pořádku”. Čekal mě nový zážitek, který vedl mou zvědavou dušičku k téměř nadšenému očekávání něčeho nového, co jsem doposud nezažil. Ne, že by to byly zážitky tak docela příjemné, takové nabodutí stehenní tepny a vyholení třísla je záležitost celkem nemilá. Nemluvě o odstranění cévky s následným několikahodinovým stlačením a klidem na lůžku s nataženou celou dolní končetinou. Ale jestliže se má člověk řídit oním okřídleným rčením, že totiž tělo má přijít do hrobu zhuntované, tak i takové drobné nepříjemnosti patří k životu.