4. kapitola

Žít pro přítomnost a vzpomínek z minulosti patří prý k základním rysům některých etnických skupin, například Romů. Domnívám se však, že tento způsob myšlení je zcela tpický i pro staré lidi. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že období života, vznešeně nazvané “postproduktivní věk”, nebo poeticky “podzim života”, je vlastně jakousi předehrou k závěrečné fázi, po které následuje pohřeb. A to je představa tak nepříjemná, že si ji většina starých lidí nechce ani připustit. A tak neupírají své zraky do blízké budoucnosti, ale zpět do doby, kdy byli mladí, zdraví a krásní. Varacejí se do minulosti nejen ve vzpomínkách, ale nesmírně rádi navštěvují i místa, kde prožili své dětství či mladé roky.

Je tedy docela logické, že když jsem se ocitl pjako acient v nemocnici, začal jsem rozpomínat na doby dávno minulé. Při pohledu do zrcadla jsem uviděl starého, bělovlasého pána s brýlemi na nose s chlupatýma ušima. Ve vzpomínkách mi vytanula představa kohosi podobného. Tenkrát, může to být tak před padesáti léty, jsem jako mladík vykonával funkci demonstrátora na interní klinice. Byla to vynikající příležitost, jak si přivydělat nějakou tu korunu, naučit se perfektně píchat injekce a odebírat denně kvanta krve na nejrůznější vyšetření, psát dekursy, chodit v bílém plášti s nonšalantně přehozeným fonendoskopem kolem krku a nechat se titulovat “pane doktore”. Tehdy byl na oddělení jakýsi stařičký lékař, důchodce. Byl to přihrblý starý bělovlasý pán s brýlemi na nose
s chlupatýma ušima a když u něj odezněly akutní příznaky, začal ťapkat po chodbě kliniky v dlouhé bílé noční košili. My mladí jsme k němu začali pociťovat něco jako uctivou shovívavost. Uctivost pro jeho jméno, spojované s dřívější prací, a shovívavost pro jeho bezmocnost, pro to capkání, které v nás vyvolávalo tak trochu představu Čapkových mloků.

Když mi hlavou prolétla vzpomínka na toho stařičkého pana doktora, tenkrát mu bylo tak nějak kolem sedmdesátky, začal jsem si tak trochu pečlivěji všímat pohledů sestřiček a mladých lékařů. S mírným pobavením, leč s naprostým pochopením, jsem u nich zaregistroval onu shovívavost. Jestli úctu, to nevím, ale ta shovívavost tam byla docela určitě. Zvlášť když už jsem mohl chodit, a tak trochu bezmocně, nikoliv v noční košilil, ale v pyžamu, jsem začal ťapkat po chodbě oddělení. A tehdy jsem pochopil, že vlastně pod sluncem není nic nového, že se všechno opakuje. Tak trochu škodolibě jsem těm mladým s jejich sebevědomým a shovívavým úsměvem aspoň v duchu říkal: “Nic se nebojte, miláčkové, i z vás budou jednou staré babky a dědkové a budete zrovna tak bezradní a bezmocní, vděční za každou podanou ruku, za úsměv a za třeba jen předstírané pochopení.”

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *