Moje tušení blížící se revolty bylo správné. Nedá se říct, že už zase skáču přes kaluže. To jsem konečně nedělal nikdy, spíš jsem do té kaluže skočil rovnýma nohama. Už zase ale při chůzi po chodníku občas odkopnu kamínek, zamlaskám na běžícího psa, dobíhám už-už ujíždějící autobus či tramvaj, abych pak
s mírným supěním balancoval v přeplněném dopravním prostřeku na jedné noze. Po schodech zásadně nechodím pomalu, ale beru to po dvou. Na moji milovanou chatu raději jezdím autobusem než vlakem, protože ze zastávky autobusu je to čtyři kilometry a od vlaku jen dva. Ráno se probouzím hlade, ale než zasednu ke snídani, pocákám se ledovou vodou a zahřeju se stopečkou dobré slivovice.
A konečně jsem vylepšil statistiku práce neschopných tím, že jsem po jedenom a půl měsící vynucené nečinnosti opět nastoupil do práce. Tedy je fakt, že sedmdesátiletý kmet už málokdy pracuje na celý úvazek a ani já nečiním výjimku. Ale konec konců i ten jeden pracovní den a navíc druhý den věnovaný odborným přednáškám pro studenty bakalářského studia je možno považovat za pracovní aktivitu. Upřímně řečeno má to i další efekty, které jsou při pobytu v srdci přírody na chatě opomíjeny, jako nutnost obléknout se jako člověk po předchozí celkové očistě těla.
Než jsem však opustil tracici dlouhodobé nečinnosti propagovanou stovkami, ba tisícovkami postiženými infarktem, absolvoval jsem ještě jedno zajímavé vyšetření, od kterého jsem si zbytečně moc sliboval, totiž vyšetření na nukleární medicíně. Nevadilo mi, že jsem musel přijít ráno na lačno. Zuby jsem měl přes noc naložené v mentolem vonícím roztoku a ráno jsem si ústa dokonale vypláchl. Nevadilo mi, že jsem byl opět posazen na bicykl a byl přinucen šlapat. Nevadilo mi ani to, že scintigraf nade mnou do nekonečna pojížděl sem a tam, a tam a sem, ale co mi skutečně vadilo bylo to, že jsem po aplikaci radionuklidů nesvítil. Jak já jsem se bláhově těšil, že večer zhasnu všechna světla a budu světélkovat a manželka bude hrůzou jektat zuby. Ale ono nic. Jenom na křídovém archu papíru mi pan docent ukazoval špičkou tužky: “Vidíte, tady na laterární straně je jizva.” A radoval se z potvrzení diagnózy a nakonec i já jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem ten infarkt skutečně prodělal. Že tedy nejsem simulant, ale opravdu člověk postižený závažnou chorobou. Jak málo stačí k lidskému štěstí!
Pomalu ale jistě se objevují předjarní výstřelky matky přírody. Hejna havranů vystřídali racci, na stromech se nalévají pupence, na zahrádce nám vykvetly bledule a sněženky, vítr přináší střídavě déšť se sněhovými vločkami, barometr střídá svou polohu od hodnot nejvyšších k nejnižším. Člověk neví, jak se ráno obléknout, aby pak v poledne nebyl nucen svršky odhazovat v dál, nebo zase naopak hledat, co by na sebe ještě mohl navléknout. Jednu, jedinou výhodu tato bláznivá doba má. Není možno ještě rýt se v záhonech, protože půda je napitá jako houba. Není třeba tahat z lesa dříví, protože lesní cestičky jsou nezpůsobilé unést na svém blátivém povrchu i ten nejlehčí dvoukoláček. Stručně řečeno, není možno normálně zahrádkařit, a tak to nahrává mému zdravotnímu stavu.
V truhlíku za oknem vyrážejí rajčata a papriky, zatímco venku vystrkují zvědavé výhonky česnek, pažitka, narcisky. Jaro se blíží mílovými kroky, dny se prodlužují a s přibývajícím slunečním jasem ubývá různých potíží. Za čtrnáct dní bude Josefa, a to je už skutečné jaro. Problém je v tom, že právě na Josefa jsem objednán na další vyšetření na koronarografii. Nesmírně si vážím pokroků
v medicíně, sám se stávám svědkem, ba přímo aktérem těch nejmodernějších výkřiků módy v diagnostických a léčebných metodách. Ale – málem jsem nespisovně zaklel – musím být tím svědkem a přímo aktérem právě já?!