Úvodní slovo
Léto už pominulo a zanedlouho budou Vánoce. Vypukla obávaná úklidová mánie a pečení cukroví – to vše je v režii ženské části většiny domácností a části mužské zbývá jen několik málo možností jak přežít: buď se nenápadně vytratit z domu s tím rizikem, že po návratu se na jejich hlavu snese příval výčitek na téma „mužská nesvědomitost“, nebo se (Ó hrůza!) zapojit a aspoň vyluxovat, sundat záclony a vycídit keramické součásti hygienických zařízení bytu, nebo – a to je můj případ – předstírat veledůležité činnosti, jako je třeba příprava skript, ale ve skutečnosti je to probírka letních zážitků a fotografií a jejich uspořádání. Následující stránky svědčí o tom, že jsem zcela nelenil…
Dáreček
… a na počátku byla krabice od bot, kterou mi slavnostně předávala moje nejmladší vnučka, doprovázená svým otcem, mým synem prvorozeným, jemuž přímo čišel z tváře poťouchlý výraz! „Dědo, přinesli jsme ti dáreček, ale nesmí se to překlopit!“
Odklopil jsem víko a z hloubi krabice se vztyčila rezavá hlavička, zdobená dlouhým vlhkým čumáčkem, kulatýma očima, a to vše na dlouhém krku. Na docela opačném konci tělíčka, které – stočené na dně krabice – skrývalo pohled na tlapky, se vztyčil ocásek jako vykřičník. Pak se ozvalo zapištění a z pootevřené tlamičky se vymrštil růžový jazýček, aby mi olízl nos. Zřejmě projev náklonnosti a po pravdě řečeno ta náklonnost byla oboustranná a okamžitá.
To vše se událo jednoho červnového odpoledne v době, kdy jsem trávil svůj důchodcovsko-volný čas na chatě, zatímco moje žena se kochala krásami Alp. Právě tato skutečnost je pro další běh života nesmírně důležitá: několik let se totiž vzájemně ujišťujeme, že: „Nikdy žádný pes! Bylo by to trápení jak pro psa, tak pro nás oba! A my máme psy tak rádi, ale nemůžeme si to dovolit! Jak bychom to konečně mohli dělat, když bydlíme ve čtvrtém poschodí bez výtahu a na naší chatě přece nemůžeme být celý rok!“
Naše chata: tvrdím, že je to nejkrásnější chata na světě a k tomu na nejkrásnějším místě. Je tu voda, les,kousek zahrádky, za okny muškáty a na zvýšené terase se celé léto červenají floxy. Miniarboretum nás odděluje od sousedů a na dolní části pozemku se zelená záhon s pekingským zelím, pórkem, ředkvemi, hráškem a dalšími pochutinami. A potom trávník: každý týden pečlivě stříhaný, takže se po něm chodí jako po koberci, řada zákoutí, kde se dá sedět i v nejparnějším létě ve stínu. Třeba u stolu z mlýnského kamene, nebo pod přístřeškem, přilepeném ke vzrostlému modřínu, či na terase, nebo i v miniaturním altánku. Prostě: z pohledu mého je to ráj na zemi.
A to vše má být teď navíc oživeno přítomností pejska. Tato úvaha vyvolává u mě určitou asociaci: ještě před několika lety se u nás každé prázdniny ozýval křik vnuček. Ty teď už dospěly a jejich místo má nahradit štěkot psa. Mně nevadí, ale jak bude reagovat moje manželka, až se vrátí ze zájezdu? Zbývaly poslední dny do jejího návratu a lze otevřeně říci, že pejsek plně potvrdil to, co se o jezevčících říká: během několika hodin si mě dokonale omotal kolem prstu a započal s mou výchovou. Poslušně jsem chodil na procházky kolem chaty, vynášel hod po schodech a uspával, když jsem měl pocit, že je už příliš unavený – vlastně unavená, protože jsem pejska oddiagnostikoval jako psí slečnu.
Vyvstaly hned dva problémy : jak pozitivně ovlivnit manželku, aby nevyhnala pejska i se mnou, a pak problém neméně důležitý, totiž jaké jméno nový přírůstek rodiny dostane. Kupodivu se mi ten prvý problém nejevil při pohledu na zlatěrezavé stvoření ani tak závažný a neřešitelný jako problém druhý. Napadlo mě hned několik variant. Bílé pacičky by mohly dát pejskovi jméno Ťapka, její bojovnost by snad ospravedlňovala jméno po bojovnici Xeně. Pak ale začaly nabývat vrchu vzpomínky na doby dávno minulé, na doby, kdy jsme budovali chatu. Tenkrát, je tomu už třicet let, byla v blízkosti pouze jedna chatka, jejíž majitel měl psíka Dona. A tak, protože my jsme tenkrát měli štěně Dinu a dceru Danu, občas se na chatovišti ozývalo „Dano, Dino, Done, domů!“
Takže třetí varianta by mohla být ta pravá – a na tom byl i založen plán přivítání manželky. Plán rafinovaný svou jednoduchostí i účinkem. Když se přiblížila hodina příjezdu, šel jsem s pejskem v náručí naproti. Při přiblížení se na několik kroků jsem poněkud poodhalil poklad v náručí ukrývaný a neodolatelný psí pohled s následným olíznutím manželčina nosu (k tomu jsem musel pochopitelně trochu dopomoci větším přiblížením), jsem doprovázel slovy: “Jak jí budeme říkat, Xena, Ťapka nebo Dina?“
Moment překvapení se dokonale vydařil: “Co to máš, kde jsi to sebral, no, ty jsi krásné štěňátko, samozřejmě Dina, no, tak už přestaň s tím lízáním!“ Oba problémy byly vyřešeny ke všeobecné spokojenosti.
První radosti a povinnosti
Další dny byly u nás ve znamení výchovy. Pejsek s nevšedním talentem počal vychovávat nás, lidi: velmi brzy věděl, jak dát najevo, že má hlad nebo žízeň, ale především jak svého pánečka či paničku přinutit jít na procházku, přimět je ke hraní si, podat nějaký ten mls, nebo prostě vzít na klín a hladit tak dlouho, až sladce usne.
Denní procházky se postupně prodlužovaly. Je fakt, že takové vodítko bylo zprvu považováno za věc potupnou a odpornou, ale později jsme si všichni tři, to je panička, páneček i pejsek zvykli a objevili i jeho klady. Když se totiž procházka po cestě stala nudnou, pejsek si prostě lehl do prachu cesty, vodítko nevodítko, a dělejte si co chcete, já dál nepůjdu. V takovém případě nezbývá nic jiného, než pejska vzít do náruče a pokračovat jen na člověčích nohách.
Velká pozornost byla v tomto období věnována i tělesnému rozvoji. Už tak dost dlouhý a zvědavý čumáček se prodloužil ještě více, ale hlavně se začalo prodlužovat tělíčko. Jen ty nožky zůstávaly jaksi pozadu. Z původní zlatavě rezavé kuličky se vyvíjel pejsek, kterému vévodil vzadu hrdě vztyčený ocásek, vpředu mokrý čumáček věčně k něčemu čichající, hlava s plandavýma ušima, které při běhu připomínaly let netopýra, a mezi tím váleček vlastního těla: dlouhý, kroutící se, obdařený dole dvěma páry křivých nožek. A tak po pravdě řečeno, celkem přiléhavě byl jakýmsi nezdvořákem náš pejsek přirovnán k ušaté žížale s nožičkami.
Ač je to k nevíře, velmi brzy jsme se přesvědčili, že to naše zvířátko je skutečně psem. Jednoho letního večera, když jsme se už uložili ke spánku při otevřeném okně, procházeli kolem chaty sousedé, a tehdy se to stalo. Pejsek vyskočil ze svého pelíšku jako čertík ze škatulky a začal štěkat. Ty zvuky byly zpočátku poněkud těžko definovatelné, ale během chvilky se upravily a dostaly ráz skutečného psího štěkání. Pak už to šlo ráz naráz. Štěkání se stalo zřejmě oblíbenou činností a z prvotního fistulového ňafání se vyvíjelo štěkání hodné skutečného psa, i když se občas objevily i zvuky nikoliv nepodobné mutování. A tak se z našeho milého a hravého štěňátka stalo š t ě k á t k o.
Dokonalého souzvuku mezi psem a pánem docházelo při denních procházkách v lese. Nejprve na vodítku, ale později zcela volně. To se jde lesní cestou nahoru, vpravo je vysoký les a vlevo sráz k potoku a cesta je zaříznutá do svahu. Je tedy bezpodmínečně nutno prozkoumat, jaké jsou pro pejska v tomto terénu možnosti zábavy. Ta spočívá v tom, že se vyleze dva metry nad cestu a pak se po čumáčku sjede dolů, setrvačností se přeběhne cesta a skončí se nad prudkým svahem k potoku. Tuto činnost je nutno do nekonečna opakovat, dokud se nedojde až na konec lesa, na pole. Tam je spousta zajímavých pachů od zajíců, bažantů a dokonce i od srnčího, vše se musí řádně prověřit, a proto se dost nevrle reaguje na pánečkovo písknutí a výzvě k návratu.
Zpět se jde po horní cestě, nádherně příkré a hlavně vodou vymleté, takže tvoří jakýsi úvoz v lese. Teprve teď začíná to pravé eldorádo. Nahoru na levý břeh, skok na cestu do navátého listí, kterým se dá rejdit, že jen špička ocásku ukazuje momentální polohu, pak se několikrát vyskočí do výšky, je možné dělat salta, ale hlavně se rozběhnout a v liští po čumáčku sjet dolů. A pak se pejsek mohutnými skoky vrací ke svému pánovi, který se hlasitě směje, pejska pohladí a radost z pohybu a z volnosti pokračuje. Pán si občas sedne na pařez a pejsek vyskočí vedle něj, společně poslouchají zvuky lesa a oběma je náramně dobře. Někdy jde i celá smečka, to znamená, že se velkého okruhu, jak páneček vycházku nazval, zúčastní i panička, a to se potom oba ti človíčci chechtají a pejsek cítí tu pohodu a vyvádí ještě víc.
Ne vše, co je spojeno s pejskem, je však v naprosté pohodě. Jedním z největších problémů je problém gramatický, spojený se jménem pejska, totiž zda je to Dina nebo
Dyna. Panička tvrdí, že správně se musí psát s ypsilonem, páneček chabě odporuje, ale Dinušce či Dynušce je to zcela lhostejné. Maximálně při vyvrcholení sporu a požadavku, aby se vyjádřila ke svému jménu sama, olízne někomu z nich, případně oběma nos.
Soužití ve dne v noci
Takové olíznutí nosu je vlastně jedním z nejmenších hygienických prohřešků. Ruce pánečka, hlavně v době, kdy bylo nutno měnit mléčný chrup za trvalý, byly samý šrám a často z nich krev jen kapala. Ani to nebylo nejhorší, protože vody máme stále dostatek. Bylo však vhodné se zamyslet nad hygienou stolování. Je fakt, že stůl jako takový je pro pejska tabu, ale takové to nenápadné podávání kousků jídla pod stolem, aby to panička (páneček) neviděla (neviděl), to se neobejde bez olízání prstů, a protože se takové přikrmování děje tajně, musí se v jídle pokračovat i za cenu poslintaných rukou. Nebo noční odpočinek: pejsek je večer tak unavený, že při televizních novinách usíná ve svém pelíšku, ale když se ráno probouzíme, s podivením zjišťujeme, že jednoho z nás něco příjemně zahřívá na zádech či na kolenou, nebo že vedle hlavy člověka spočívá na polštáři i hlava psí. A protože moje oblíbená poloha při spaní je naznak s rukama za hlavou, pejsek věrně napodobuje svého pán a.
Jak ubíhají dny a týdny, zdokonaluje se stále výchovný proces celé naší domácí smečky. Panička i páneček se docela slušně naučili poslouchat pokynů a povelů svého čtyřnohého vládce. Bezpečně poznají, kdy štěkání znamená, že naše štěňátko si chce hrát, jiná intonace znamená, že se chce napít, kňučení u dveří je projevem touhy se proběhnout, noční můra se projevuje ňafáním, které ale může přejít ve výhružné zvuky, jestliže jde někdo kolem okna. Žužlání rukou znamená „chci drbat na zádech“ a olizování uší a tváře je pouhým vyznáním oddané psí lásky.
Poněkud nejasné výsledky přináší snaha o výchovu ze strany nás, lidí. Je pravda, že s přibývajícími týdny věku pejsek stále na povel stále častěji přiběhne, že při hrozbě svinutými novinami seskočí z gauče a dokonce s provinilým výrazem zalehne na své místo, ale to je asi tak všechno. Zcela zklamala pedagogická snaha paničky o jakési primitivní a lidským mláďatům údajně zcela srozumitelný jazyk, jako: „Na cestu ne, tam jezdí auta, vrrr, vrrr a mohou tě přejet, au, au!“
Psí kamarádství a dospívání
Téměř idylická pohoda naší domácnosti je občas narušována sousedy. Tedy nikoliv lidskými, ale čtyřnohými. Je jich několik. V prvé řadě je to Andula, krásně vzrostlá boxeři panna. K té se naše Dina utíkala od svého nejrannějšího štěněčího mládí a svým vzrůstem a zřejmě i zabarvením probouzela v Andule jakési mateřsko ochranářské pudy. Nechala po sobě šplhat, kousat se do uší i tlapek Dříve k nám přicházela na návštěvy a pro pohlazení, letošní léto chodí na návštěvy náš pejsek k ní. Vyjídá jí z misky granule a další dobroty a bez reptání snese i nějaký ten pohlavek od adoptivní mámy.
Kousek od nás obývá chatu Arnošt. Nevím jaké je rasy, ale je eroticky silně náruživý a úspěšně splnil své poslání u Sáry, což je fenka kokršpaněla na druhém konci chatoviště. Tohoto hormony bohatě obdařeného jedince naše Dina miluje. Kdykoliv má možnost, protáhne se pod jeho plotem, nechá se očichat, olízat a nakonec zkontroluje jeho misku, případně se začne točit kolem Arnoštovy paničky aby na ní vyloudila vitamínovou tyčinku.
Stejnou náklonnost chová naše Dina i k Rekovi. I jeho původ a rodokmen je nejasný, ale protože je celý černý a poměrně veliký, budí respekt u ženské části chatoviště. Naše psí slečna je výjimka. Už jako docela malé psí mrně začala Reka navštěvovat a on ji, ale její návštěvy byly a jsou spíše hamižného charakteru. Rekův pán svého pejska zásobuje nejen vybranými lahůdkami, jako jsou granule, maso a vejce, ale kolem kotce se vždy dají najít i kosti. Nevím, jestli z morálního hlediska by nebylo možno hovořit o narušeném charakteru a sklonu ke zlodějství, ale psi mají asi poněkud jiné názory a jiná hlediska než lidé. Aspoň soudě podle toho, že když naše psí slečna vybírá z misky svému psímu kamarádovi ty nejlepší kousky, je její mlaskání provázeno důstojným pohledem a jakoby kavalírským postojem pana psa a jeho oči jako by říkaly: „Jen si posluž, krásná děvo, však je toho v misce dost pro oba!“
Moje nejasné tušení, že ono psí kavalírství je nezištným holdem šarmu psí slečny, bylo vyvráceno celkem brzy. Již v půl roce svého věku se naše psí děvčátko změnilo v psí slečnu. Všeobecně se tomu říká hárání a pro věci neznalého to vypadá tak, že postižena tímto projevem hormonální zralosti je jen psí slečna. OMYL! Nejvíce postiženi jsou její majitelé a druhé řadě všichni psi mužského pohlaví ze širokého okolí. Hárající fenečka je jen jakýmsi spouštějícím mechanismem, na který navazuje celá škála dalších jevů. Tak v prvé řadě je to zcela marná snaha majitelů pejska navléci mu – vlastně jí – kalhotky. Vyrábějí se v několika provedeních i velikostech a barvách, s mašličkami, gumičkami i suchými zipy, ale všechny mají jednu společnou vlastnost, že totiž nejdéle po pěti minutách nošení jsou uvolněny a spadnou, nebo jsou vláčeny v poloze co nejnepříhodnější. Proto také prostory, kde je hárající fenečka uchovávána, jsou značkovány krvavými skvrnkami a navíc pach, ulpívající na pánečkových nohavicích, láká psy všech barev, ras a velikostí. Ten pach je zřejmě nesmírně intenzivní a proniká z obydlí do širokého okolí. Arnošt i Rek, dříve mírní, laskaví a hraví, se přestěhovali před vchod naší chatky. Toužebně vzdychají a funí, značkují všechny rohy, keře, stromy, lavičky i venku ponechané gumáky, nervózně hrabou a drásají svými prackami trávu i záhony, občas na sebe nevraživě zavrčí a oženou se vyceněnými tesáky, aby vzápětí začali svorně obíhat kolem chaty.
Rázem byly ukončeny volné výběhy po lese a nutné vycházky omezeny na minimum. Vodítko se stalo nezbytným doplňkem, právě tak jako prut či kus větve na zahánění psích nápadníků. Byly to krušné tři týdny, doba plná napětí, leč ostraha se vyplatila a panenství bylo zachráněno.
Podobnost čistě náhodná
Už kdysi dávno, v dobách, kdy na našem chatoviště nebylo víc než pět chat, vyznačovalo se okno jedné z nich podivným jevem. Převážnou část dne se z něj dívaly dvě hlavy, jedna člověčí, jedna psí. Podivnost jevu však spočívala v tom, že obě ty hlavy si byly nepředstavitelně podobně. Obě byly barevně laděny do šedo-rezava, kolem celého svého čumáku byly obrostlé ježícími se štětinami, pouze ta člověčí mívala někdy na nose brýle. A taky se obě hlavy lišily tím, že z té psí se ozýval chraplavý štěkot, zatímco z té člověčí zvuky taky chraplavé, leč hůře definovatelné.
Už tehdy jsem si začal uvědomovat, že v mnoha případech se podoba pána a psa začínají v mnoha rysech sbližovat. Kolem našeho bytu chodívá na procházky pán a boxer. Oba mají kulatou hlavu a trochu – jeden víc a druhý méně – rozpláclý nos. Ještě hůře je na tom majitel buldoka. Je menší, podsadité postavy s nasupeným výrazem v tváři a dokonce s mohutným předkusem, takže mu vyčnívají dolní špičáky.
Němečtí ovčáci jsou všeobecně pokládáni za inteligentní zvířata a jejich fyziognomie se vyznačuje bystrým pohledem. Zaregistroval jsem, že se u několika majitelů těchto psů časem objevuje onen typicky podezíravý výraz a bystré reakce, navíc v dobře staveném těle. Určitou podobnost mezi psem a jeho pánem jsem zjistil i u majitele středního knírače. Stejně rozježené vousy a vlasy a drsnost projevu. A mohl bych pokračovat. Tlustý, dýchavičný ratlík bývá chován starými dámami, ale takový vlkodav, jakého jsem onehdy potkal ve městě, se nejen postavou, ale i celkově zjevem a podobou blížil svému mladému, urostlému pánovi.
Když jsem se dnes ráno holil, můj pohled do zrcátka zpozorněl. Již dříve ochmýřené uši se pokrývají souvislou srstí a nos se protahuje…