Bylo takové deštivé odpoledne, že se nikomu nechtělo jít ven, a tak si Helenka pustila televizi a dívala se, jak tam kdesi v jakémsi asi divadle několik dívek a chlapců poskakují, točí se, mávají rukama a vysoko zdvihají nohy, nebo se chytne divně oblečená dívka jednoho z chlapců a spolu se točí. A lidé dole jim tleskají a do toho je slyšet i muzika.

Micka s Mourkem se dívali a nevěděli, co na to říci, až jim Helenka prozradila, že to je balet a že to málokdo umí a že by se to taky chtěla naučit. A předvedla Micce a Mourkovi, že aspoň něco z toho baletu umí. „Ale když tančím sama, tak to není ono!“ prozradila.

Tak to tedy bylo něco pro Micku a Mourka! Seskočili na zem, Micka chytla Mourka a začali spolu poskakovat, jak to viděli v té televizi. Pak spolu udělali i několik kotoulů a zase se spolu točili do kolečka, společně zdvihali zadní packy, jak to viděli v televizi, a ono se jim to nejen dařilo, ale začalo se jim to líbit. Přišli na to, že takové tančení, to je něco jiného, než se dívat z okna, jak venku prší! A Helenka, když je viděla, musela se smát a hlasitě jim tleskala, jako ti lidé v televizi. „Vidíte, zase umíte něco nového, to se budou mamka s taťkou divit a já se mohu pochlubit svým kamarádkám a kamarádům, jaké mám chytré kočičky. To budeme muset udělat velké představení! Ale budu vás muset taky nějak obléknout!“ A šla tam, kde měla mamka své potřeby na šití a když se vrátila, nesla v ruce barevné mašličky a těmi Micku i Mourka krásně ozdobila, že byli oba jako ti opravdoví tanečníci v televizi a to jim potom ten tanec opravdu chutnal a tak tančili a tančili, až se zadýchali a museli si chvíli odpočinout.

A večer, když přišli Helenčini mamka s taťkou, tak Micka s Mourkem předváděli svůj kočičí balet a všichni jim tleskali a navíc venku přestalo pršet a objevilo se sluníčko. A vypadalo to tak, že i to sluníčko se nádherně baví a radostně se usmívá. Však mělo taky proč: vidělo, jak jsou všichni, lidé i ta jejich zvířátka šťastní a jak se mají všichni dohromady rádi.

Zvířátka dlouho dováděla na sněhu, ale za nějakou dobu toho měla všechna dost a začala uvažovat, co dál. Nejraději by všichni zalezli někam, kde je přece jen tepleji než venku na sněhu. Jenže Helenka, ani její mamka a taťka nejsou doma a všechny dveře jsou zavřené. Trochu pomohl Ferda, když prohlásil: “No, morčátka se dostanou docela snadno aspoň do toho sklepa, kde byl poklad. Ale tou dírkou už neprolezou ani koťátka, ani štěňátka, natož Micka, Mourek a my, pejsci.”

Chvíli bylo ticho sa pak promluvil Mourek: “Já jsem dostal nápad. Až přijde Helenčin taťka, pošleme za ním Micku. Ona dovede mluvit lidskou řečí a požádá ho, aby nám vybudoval nějaké obydlí. Když mohou mít domky lidé, proč bychom nemohli bydlet i my?”

“No to je báječný nápad, ale postavit takový domek dá moc a moc práce. Já bych se divil, jestli se tomu našemu pánečkovi do toho bude chtít.” Tak reagoval Ferda a stočil se do klubíčka. Zase bylo ticho a všichni očekávali, kdy ti velcí lidé přijdou. Konečně se dočkali a první bylo, že pozvali všechna zvířátka do teplého pokoje. Tam promluvila Micka a vysvětlila požadavek zvířátek.

Helenčin taťka se zadumal a pak prohlásil: “Konečně, máte pravdu, proč byste neměli mít svůj vlastní domeček, abyste se měli kam skrýt před nepohodou. Když jsme doma, nic se vám neděje, ale při špatném počasí se musíte někam schovat. Domluvím se s někým, kdo to umí, aby mi se stavbou pomohl.”

Hned druhý den u plotu zatroubilo nákladní auto naložené prkny a stavba začala. Nejdřív se objevila cihlová podezdívka a na té začal vyrůstat domek ze dřeva. Uvnitř byla položena dřevěná podlaha, pak se objevily stěny a střecha. Na straně obrácené na jih dokonce dveře, které se daly otvírat a zavírat čumáčkem. Budovatelé domku ještě neodešli a všechna zvířátka houfem vlezla dovnitř. A to nebylo všechno. Když přišla Helenčina mamka, vytáhla odkudsi starý koberec a dala ho do domku na podlahu. Tak nastalo období, kdy už nikomu ze zvířátek nevadila zima nebo déšť.

Nebe bylo zamračené, ne moc, ale přece jen pršelo, a tak zvířátka i lidé byli schováni pod střechou a mrzutě se dívali ven. “To je divná zima,” prohodil Mourek, stočil se do klubíčka a raději podřimoval. “Já nechápu, co vlastně lidi slaví. Říkají tomu Silvestr a Nový rok a ty jejich oslavy jsou něco hrozného. Jen si poslechněte ten rámus. A počkejte v noci, až začnou vystřelovat rakety. To se vůbec nedá spát a jeden aby se bál, že mu něco spadne na hlavu!”

Do hovoru se přidal Ferda. “Ještě že takové oslavy jsou jen jednou za rok, představte si, že by to bylo každou chvíli. Stejně mi leží v hlavě, proč to vlastně lidi dělají. Jako kdyby oni určovali, kdy začíná a končí jaro, léto, podzim a zima a neuvědomují si, že počasí ovládá vlastně Matička příroda. To ona nařizuje, jestli má svítit slunce, pršet nebo sněžit. A podívejte se, najednou přestalo pršet a začal padat sníh. Tak to nám bude venku líp!”

Sníh se opravdu sypal jako divý a za chvíli byla celá země pokrytá bílým povlakem. To bylo něco pro zvířátka. Ferda vyběhl za plot nahoru do kopce, tam se převalil a začal se kutálet dolů. Když se dostal k plotu, byl k nepoznání. To nebyl pejsek Ferda, ale bílá figurka, která měla jen čumáček. Tak to bylo něco nového pro mláďátka!

Všechna mláďátka jako jeden vyskočila a houfem utíkala za plot do kopečka. Nahoře se důkladně vyválela ve sněhu a s jásotem klouzala a kutálela se dolů. Jejich jásot se teprve rozlehl, když se objevil Helenčin taťka. Vytřeštil oči,  zakroutil udiveně hlavou a mumlal: “Tak to tu ještě nebylo, abychom měli za plotem tolik sněhuláčků. To musím vyfotit!” A už běžel pro fotoaparát.

“Tak tomu říkám skutečná radostná oslava. Představte si, jak by bylo na světě hezky, kdyby se lidé dovedli takhle krásně radovat, kdyby místo těch hrozných raket raději tancovali a užívali si!” A mamka, taťka i Helenka začali společně zpívat jednu takovou krásnou písničku, chytli se za ruce a tancovali.

 

Když se tak jednou zvířátka povalovala v trávě, ozvala se veverka Zorka: “Neměli bychom se tak nudit, víte co, já vám dám hádanku. Co to je: je to docela malé zvířátko, ale nemá ani srst a dokonce ani nejí, jen pije a nelítá, ale dovede nádherně skákat do dálky. A i když nic nejí, dovede pořádně kousat.” Chvíli bylo ticho, ale protože nikdo  nic neříkal, ozvala se Zorka: “Neuhodli jste, je to přece blecha!” Všichni se začali smát a někteří se dokonce začali škrábat po těle.

Zase bylo chvíli ticho a pak se ozval Ferda: “Tak hádejte. Má to křídla a létá to, ale nemá peří a těmi křídly nemává. Zato ale strašlivě vrčí a dovede po nebi malovat bílé čáry.” Všichni jen kroutili hlavami, že nevědí, co by to mohlo být, až se znovu ozval Ferda: ” No přece je to letadlo, co nad námi lítá a dělá takový rámus!”

“To se ti teda povedlo, ale teď vám dám hádánku já,” ozvala se Micka. “Proč se lidi pořád oblékají, třeba i když se jdou koupat do bazénu, a proč si stříhají vlasy a muži se holí a všichni si nakonec i stříhají nehty?” A všechna zvířátka jen kroutila hlavami, že neví, tak se Micka jen ušklíbla a vysvětlovala: “To je přece docela jednoduché. Před dávnými a dávnými časy byli lidé chlupatí, jako je třeba dnes Zorka, ale pomalu a jistě jim ten porost mizel a dnes mají jen vlasy a vousy a pár chlupů na některých místech těla. Nehty nepotřebují, protože mají na jídlo vidličky a nože.”

Za chvíli se ozval i Franta: “Tak teď jsem zvědav, co odpovíte mně. Proč lidé stále a stále staví domy a do přírody chodí jen na procházky, i když tvrdí, že venku je tak nádherně?   Kdysi přeci žili jejich předkové v lesích a ve skalních jeskyních a jídlo si upravovali na ohni, pili vodu ze studánek a byli docela spokojeni? A teď staví. Asi mi to nikdo nevysvětlí. Tak já vám povím, co si o tom způsobu života myslím. Baráky, ve kterých musí chodit po schodech a spoustu času ztrácejí jen tím, že všude uklízejí? Asi mi nikdo ten lidský způsob života nevysvětlí, tak já vám povím svůj názor. Oni lidi jsou totiž strašně líní a v těch domech mají náramné pohodlí. V zimě tam mají topení, mají koupelny s teplou vodou a spoustu pomůcek, o kterých my nemáme ani zdání, třeba takové mixéry, vysavače a dokonce i televize, rádia a počítače.”

“Máš pravdu,” ozval se opět Ferda. “Ale teď nejtěžší hádánka. Kdy jsou lidé opravdu spokojení a šťastní ?” Všechna zvířátka se zamyslela, až se nakonec ozvala Micka: “Myslím, že jsem to uhodla. Lidé mohou být šťastni, když se nehádají, usmívají se na sebe a vzájemně si pomáhají. Navíc když se mají rádi mezi sebou a hlavně, když mají rádi i zvířátka!”

Micka s Mourkem seděli za zavřeným oknem a dívali se ven. Všude bylo bílo a ty bílé vločky stále ještě padaly a od střech okolních domů visely dlouhé rampouchy. Venku byla skupina kluků, kteří s hlasitým křikem kutáleli před sebou hroudy sněhu. Ty hroudy byly stále větší a když už nestačily síla těch kluků, tak tu největší hroudu nechali kluci stát a na ni posadili druhou, trochu menší a pak ještě jednu. Do té malé hroudy dali dvě velké modré slívy a mrkev a pod mrkví kousek červené papriky a najednou ta koule vypadala jako hlava. Kluci ještě navíc na vršek položili barevnou kulatou krabici, takže to vypadalo jako čepice. “Tak tomuhle se říká povedený sněhulák,“ prohlásila Micka, a protože už se pomalu začínalo stmívat, odešli s Mourkem do svých pelíšků.

Už byla dávná noc, když Micku a Mourka probudily divné zvuky. Oba vyskočili a běželi se podívat z okna, co se to děje. A stálo to za to. Ten sněhulák, který neměl ani nohy, ani pořádné ruce, stál pod oknem a vydával ty divné zvuky, co Micku a Mourka probudily. Vypadalo to, jako by jim chtěl něco povědět, a tak oba přitiskli své uši na sklo, aby lépe slyšeli. A už i porozuměli, co sněhulák huhlá: „Já se jmenuji Huhla a budu tady teď bydlet, pokud budou mrazíky. A až se oteplí, tak odletím do chladných krajin! A je docela možné, že se tu příští zimu zase objevím – víte, já jsem takový trochu kouzelný sněhulák a dovedu všelicos, co nedovedou ani lidi, třeba lítat, plavat na ledu a dokonce přivolávat mráz a sníh! Tak abyste mi věřili: huhli huhli, ať začne sněžit!“ A ono opravdu začalo pořádně sněžit a Huhla, Micka a Mourek se hlasitě smáli. “A to všechno udělala ta zázračná kytička, co kvetla támhle u zdi. Ti kluci, když dělali moji sněhovou hlavu, kousek té kytičky zapletli do sněhu, no a já začal mluvit a čarovat!“

„To bychom mohli taky zkusit,“ povídá Mourek. Hned se začal vyptávat, jak ta kytička vypadá a kde je. “To nemusíš ani hledat, já kouzelnicky pootevřu okno a ty si kousek té kytičky z mé hlavy utrhni a dej si to za ucho!“ Mourkovi se opravdu podařilo tu kytičku najít a protože jí byl větší kousek, podal polovinu Micce. Oba si své úlovky zasunuli za ucho a Micka radostně vykřikla: „Jé, já dovedu mluvit lidskou řečí!“ a Mourek se přidal a oba hlasitě jásali, až probudili Helenku. “Co se to tady děje?“ Micka s Mourkem jeden přes druhého lidskou řečí vykládali všechno Helence a ta se smála s nimi, pak ale utrhla kousek kytičky Mourkovi z pozaucha a když si ten kousek zapletla do vlasů, ozvala se hlasitě. „mňau, mňau, já umím kočičí řeč!“

A tak nastala nová doba : kočička a kocourek docela hezky mluvili lidskou řečí a Helenka na ně mňoukala jako skutečná kočička a všem bylo moc a moc hezky.

Bylo to takhle k večeru, všichni už byli po večeři a chystali se, že se podívají na televizi. Ale najednou někdo zaklepal za dveře a když taťka otevřel, objevil se takový vysoký starý pán v bílém oblečení s dlouhými bílými vousy a vysokou čepicí.“Svatý Mikuláš!“ vydechla Helenka a trochu se přikrčila, protože hned za Mikulášem vešel do místnosti i čert. Ten byl ale ošklivý! Byl celý černý a celý chlupatý, na hlavě měl rohy a místo bot kopyta jako kůň, vyplazený jazyk a bez přestání brblal, nějak jako „brbly brbly!!

Mikuláš pěkně pozdravil, usmál se a pozval dál ještě třetího hosta, bělostného anděla. Ten postavil na stůl košík a začal rozdávat dárky: taťkovi jakousi láhev, mamce malou lahvičku s voňavkou a už chtěl dát dárek i Helence, když čert začal hlasitě protestovat: „Brbly-brbly, žádný dáreček, spíš výprask! Ona si vůbec před večeří neumyla ruce! Brbly brbly!!“ a začal mávat něčím, co vypadalo jako koště. Všichni kolem zůstali jako opaření, jen Mikuláš se usmál a povídá: „Ale čerte, to přece není nic tak strašného, konečně, podívej se sám na sebe, kdy ses ty naposledy umýval?“ Ale čert už už napřahoval to své koště na Helenku, když se stalo něco divného. Najednou se tu totiž objevila kočička Micka a kocourek Mourek a oba vyskočili čertovi každý na jednu ruku a zabodli do těch rukou své čerstvě nabroušené drápky. A už se ozval zoufalý čertův řev „brblách,brblách, já tedy nebudu trestat, brblách,brblách!“ a začal si svým dlouhým jazykem olizovat podrápané ruce. Všichni se začali smát a anděl podal Helence svůj dárek, krásnou panenku. Všem bylo náramně dobře a řekli si, že budou dlouho vzpomínat na to, jak kočička a Kocourek bránili svou kamarádku. A Helenka taky slíbila, že si před každým jídlem umyje ruce.

Tak uběhl jeden večer a všichni se už těšili, že za pár dní budou Vánoce a v pokoji bude stát krásný voňavý stromeček, ale neobjeví se tu už ten chlupatý čert, zato Micka a Mourek dostali pár dobrot a všichni je hladili. A taťka prohlásil, že od tohoto večera jsou trvalými členy rodiny.

Kvido byl takový docela normální kluk, který ještě nechodil ani do školky, ale měl spoustu zájmů. Tak především se mu moc a moc líbila letadla, která viděl na obloze, ale líbila se mu i všelijaká auta, od těch nejmenších až po obrovské náklaďáky buldozery, co dovedou tak nádherně vyhlubovat příkopy. A když se ho někdo ptal, čím chce být, až vyroste, docela samozřejmě odpověděl, že bude pilotem, nebo aspoň šoférem.

A ten Kvido měl sestřičku Emu, ta byla o pár let starší a měla také své zájmy. Na rozdíl od Kvida si zakrývala uši i oči, když se blížila k domu, kde bydleli, nějaká, jak říkala, řvavá obluda. Ema měla ráda kočičky a pejsky a moc ráda byla na zahradě, kde kvetly a voněly krásné květiny. I ona měla svou představu o tom, čím bude a když se jí někdo ptal, hned odpovídala, že by chtěla být maminkou několika dětiček a bydlet v domku se zahrádkou.

Takže oba sourozenci měli své představy a přání, ale oba byli ještě moc malí, než aby se jim ta přání splnila. A když tak jednou – to už je maminka posílala do postýlky – a v postýlkách začali vykládat, čím jednou budou. Najednou maminka otevřela dveře od jejich pokojíčku a pozvala je oba, aby se šli k oknu podívat, jak nádherně svítí měsíc a hvězdičky. A byla to opravdu nádhera: měsíc byl docela kulatý a jakoby celý ze stříbra a hvězdičky mu dělaly jakýsi doprovod. Kvido i Ema se nadšeně dívali na to divadlo, ale dlouho nevydrželi. Najednou se jim oběma začalo hrozně chtít spát a sotva se dostali do svých postýlek, okamžitě usnuli – to způsobil ten měsíc a aby jim přinesl nějaký dárek, přivolal jim ty nejlepší sny:

Z Kvida se stal najednou docela dospělý chlapík a seděl v letadle, to se vzneslo a Kvido docela dobře věděl, jak to letadlo řídit. Letěl nahoru, dolů, pak se naklonil doprava, doleva, zatočil se do kolečka najednou slyšel hlas: „Tak ses proletěl, teď přistaň, ať zkusíš i něco jiného!“ Kvido poslechl a najednou seděl v obrovském buldozeru a hloubil příkop, pak se ale buldozer změnil ve velký nákladní auto, které šlo docela dobře řídit a z náklaďáku tu bylo auto osobní a Kvido s ním uháněl šílenou rychlostí po dálnici. A když ujel hezkých pár kilometrů, najednou slyšel pískání – to za ním jeli policisté a dávali znamení, aby zastavil. “Tak to je konec,t eď bude zle, vždyť já nemám ani řidičák!“ a Kvido se hrůzou až probudil. “Tak to se mi všechno jen zdálo, ale byla to nádhera!“ a než se nadal, znova usnul a spal až do rána.

A něco podobného prožívala i Ema. Zdálo se jí, že je na zahradě s krásně ostříhanou voňavou trávou, všude plno barevných květin a mezi tím vším čtyři dětičky tak ještě sotva se batolící, ale veselé a ty dětičky si spolu hrály, běhaly, skákaly a bylo vidět,jak jsou šťastné.

Oba, tedy Kvido i Ema ráno mamince vykládali, jaké měly sny. „Tak to je docela v pořádku, to vám ty sny přinesl ten měsíček, co tak nádherně svítil. A až bude zase úplněk,tak vám ho ukážu a zase se vám bude zdát něco krásného!“ A to se to opakovalo každý měsíc, když byl úplněk, jenom sny byly různé, ale stejně krásné.

To je už dost dávno, co po zahradě pobíhala černobílá kočka Micka. A protože za žádnou cenu nechtěla jít do domu, dávala jí maminka Helenka každý den do misky nějakou tu kočičí dobrotu, třeba kousíčky masa, co zbyly po obědě. Když nebylo maso, dostávala Micka do misky trochu mlíčka a v nejhorším případě koupil tatínek Martin kočičí granulky. Tak se Micka měla docela dobře, protože se jí někdy podařilo chytit i nějakou tu myšku a to měla hody!

Ale jednou, právě když Helenka nesla Micce neobrané kuřecí kostičky, zůstala překvapeně stát, protože vedle Micky se objevilo něco, co vypadalo jako krásně chlupatý černobílý míček. Ten jakoby míček měl čtyři nožičky a ocásek a na druhém konci dokonce hlavičku s lesklými očičky a růžovým jazýčkem, který zvědavě bloudil po Micčině bříšku, až našel,co hledal. Byla to taková bradavička, ze které začal blaženě cucat mlíčko. A tak cucal a cucal a blaženě vrněl. Maminka Helenka spráskla ruce. “Tak ty máš Micko koťátko a právě před zimou. To přece nemůžeš toho malého chlupáčka nechat venku mrznout!“ Opatrně vzala koťátko do dlaně a nesla ho domů. Micka, která nikdy do domu nechtěla, šla taky. A tak se to koťátko stalo v domě už druhým mláďátkem, protože kromě maminky a tatínka tam bylo ještě jedno lidské děťátko, holčička Hanička. Té bylo něco přes rok a tak už chodila a dokonce i trochu mluvila. Koťátko přivítala Hanička s velkou radostí – to je přece něco jiného než nějaká hračka, takový tvoreček může být nejlepším kamarádem! Ještě večer, když přišel tatínek z práce, se domluvili všichni tři, že ten kocourek se bude jmenovat Mourek a dostal taky svůj pelíšek pod Haniččinou postýlkou.

A tak začal nový život pro Haničku, maminku i tatínka, ale i pro Mourka a Micku. Micka několikrát za den Mourka pečlivě olízala a krmila ho svým mlíčkem a Mourek se čile rozhlížel po novém bydlišti a všude to musel prozkoumat a prolézt. A protože Micka poznala, že se Mourkovi nic nemůže stát, chodila na výlety do okolí a tam se bavila s jedním velkým kocourem, kterému říkali Generál. Mourkovi to zpočátku trochu vadilo, chybělo mu Micčino olizování, ale pak přišel na to,že když ho Hanička pěkně hladí, je to moc příjemné a navíc mu kožíšek zůstává suchý. Prostě Hanička se s Mourkem nádherně spřátelila a oběma se to moc a moc líbilo.

Jenomže Mourek byl prostě takový zvědavý kočičí kluk a všechno musel prozkoumávat. Jednou stalo, že se dostal do koupelny, vyskočil na vanu, sklouzl a už byl dole. Protože vana je hladká, nemohl se dostat ven. Ještě že ve vaně nebyla voda! Mourek začal nejprve kňourat a když nikdo nepřicházel, mňoukal stále hlasitěji, dokud se neobjevila Hanička a nešťastníka vyndala. A Mourek přišel na jednu důležitou věc: sice neuměl mluvit lidskou řečí, ale poznal, že hlasité mňoukání přivolá pomoc – prostě začal učit Haničku, aby mu rozuměla, co jí říká svou kočičí řečí.

Čas rychle utíkal a z Haničky byla najednou holčička, která už půjde do školy a z Mourka byl pořádný kocour. Jen jedno se neměnilo: Hanička a Mourek se stali nerozlučnými kamarády a tak to trvá dosud.