Archiv rubriky: Moje osobní válka s infarktem

Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako pocit fyzické, duševní, sociální a estetické pohody, tedy nejen nepřítomnosti nemoci.

Často nad touto definicí hloubám a zpytuji své pocity. Jsem skutečně nemocný nebo zdravý? Fyzicky se cítím dobře, nemám žádné bolesti, po schodech vyjdu do našeho čtvrtého poschodí bez problémů. Když odemykám dveře, trefím se do klíčové dírky většinou hned napoprvé, takže se mi nijak zvlášť netřesou ruce. Při střelbě ze vzduchové pistole předčím i svého o více než čtvrtstoletí mladšího syna. A když sluníčko prohřeje a vysuší hroudy hlíny na porytých záhoncích zahrádky, s mozoly na dlaních se pouštím docela úspěšně do sázení brambor a další zeleniny. Lze tedy konstatovat, že se moje fyzická kondice zlepšila na úroveň slušně trénovaného kmeta a plní první podmínku zdraví.

Poněkud obtížnější je hodnocení vlastního duševna. Objektivně tvrdit, zda jsem normální nebo ne, by příslušelo spíše psychiatrovi nebo psychologovi, ale můj vrozený ostych a skromnost mi nedovolují některého z těchto odborníků navštívit. Definice zdraví nehovoří o objektivním stavu, ale o pocitu duševní pohody, a ta se mi jeví jako celkem slušná. Když sleduji v televizi různé soutěžní vědomostní pořady, konstatuji, že značnou část otázek, byť i záludných, zvládnu. Záchvaty melancholie či trudnomyslnosti netrpím a dokonce i moje sny mívají optimistický charakter. Mohu tedy svou duševní pohodu označit známkou při nejmenším vyhovující.

Nejproblematičtější je charakterizovat pohodu sociální. Když si přečtu noviny nebo vyslechnu zprávy a komentáře v televizi, dostávám menší záchvaty zuřivosti – a to je přece reakce na sociální, tedy společenské prostředí, ve kterém žiji. Znamená to snad, že moje sociální pohody je narušena a tudíž můj zdravotní stav není dobrý? To by však musel být narušen zdravotní stav celé naší společnosti, která se prostřednictvím našich čelních představitelů hádá, málem kouše a kope, naprosto odmítá názory těch druhých a úspěšně čeká na jakékoliv jejich pochybení. Naštěstí toto napjaté prostředí, které bych nazval makroprostředím, je poněkud odlišné od prostředí, ve kterém žijí normální lidé, a které označuji jako mikroprostředí. Abych byl konkrétní. Právě před chvilkou šla kolem sousedka, s úsměvem jsme se pozdravili, moje manželka ji pochválila, jak je pilná při práci na zahrádce a ona na oplátku velebila manželčiny buchty. Náš hovor byl přerušen, protože právě přijela dcera s rodinou, aby nám pomohli svými mladými silami v jarní lopotě. Záhy se objevil syn a káravým hlasem okomentoval to, co jsem kopačkou vytvořil včera, v sobotu a předevčírem v pátek. A všichni dohromady jsme se pak napájeli voňavou kávou a přikusovali ty báječné buchty a cítili jsme, že i když žijeme každá rodina v jiném městě, tvoříme jeden jediný nerozbitný celek, ve kterém sdílíme i drobné strasti, které přináší každodenní život. Že se všichni nehorázně radujeme z úspěchů a radosti těch druhých. A pak jsem si uvědomil, že máme kolem sebe sousedy, kteří jsou schopni poradit či pomoci, když to člověk potřebuje. A to to moje sociální mikroprostředí. Je krásné, radostné a je asi to nejdůležitější, co má člověk v životě.

Takže mám pocit výborné tělesné, duševní i sociální pohody a mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem zdráv.

 

 

Bylo období, kdy jsem nejméně jednou za týden  nalézal  pozvánku na předvádění nějakého zcela nevídaného, přímo nesmyslně laciného, leč zázračného druhu zboží. Byl to například zaručeně ekologický druh nádobí, fantastických kuchyňských robotů, předvádění spojené s ochutnávkou polotovarů teplé i studené kuchyně atd., atd. Když jsem však obdržel pozvánku na “něco, co tu ještě nebylo” bez bližšího určení, o co se vlastně jedná, dokonce bez příslibu, že přítomní obdrží dárek v hodnotě převyšující hodnotu nabízeného zboží, zbystřil jsem pozornost. Využil jsem nevlídné březnové odpoledne k návštěvě onoho podniku. Nelitoval jsem a nelituji dosud.

Přesně v určený čas vystoupil na pódium před asi třicet přítomných solidně vyhlížející muž. Kouskem jelenicové kůžičky si vyčistil brýle, čímž na sebe upoutal pozornost. Pak s hledištěm navázal souhlasný kontakt, když zasvěceně vyložil, jak je dnešní člověk přímo znásilňován všudepřítomnými chemickými produkty, obsaženými v potravinách všeho druhu, v oblečení, v bytových i pracovních interiérech, venku na ulici, ale i v parcích a zahradách. Nejhorší je však  zneužívání chemických produktů v péči o zdraví. A tehdy jsem zbystřil pozornost, protože se to týkalo mého celoživotního povolání.

Dozvěděl jsem se, že že většina lidí používá při bolesti hlavy tabletu, při bolesti zubů spolknou tabletu, trápí-li je bolesti páteře, vezmou si tabletu. Mají-li problémy se spaním, s manželkou, s tchyní či zlobením dětí, použijí tabletu. Tableta je vlastně chemie a stává se univerzálním prostředkem k odstranění všech subjektivních problémů. V tom jsem s přednášejícím celkem souhlasil, protože ač jsem se hlásil spíše k alopatům než homeopatům, věděl jsem z vlastních zkušeností, kolik zbytečných léčiv normální člověk konzumuje. K diskuzi mě už svědila ruka (v tom smyslu, že jsem se chtěl přihlásit), když jsem slyšel, že vlastně většina onemocnění je léčena zcela zbytečně vysoce graduovanými lékaři.

Teprve nyní jsme my posluchači měli možnost pochopit, proč tady sedíme. Ten elegantní muž nám vysvětlil, že existuje prostředek, který suverénně léčí prakticky vše, od zánětu spojivek přes onemocnění kloubů, potíže zažívací, problémy s močením, hemeroidy, vady kyčelních kloubů až po halluxy a ploché nohy. Slovní projev přednášejícího byl zcela sugestivní, byl doprovázen demonstrací i doklady z děkovných dopisů. Vše to bylo zakončeno nabídkou onoho zázraku za cenu lidovou včetně desetiprocentní slevy při sepsání smlouvy.

Z předvádění jsem vyšel jako omámený a po několika krocích jsem začal uvažovat, dumat a litovat. Nelitoval jsem toho, že jsem nic nekoupil, ale že jsem se nezeptal, zda je možno tím zázrakem léčit i poruchy duševní, zvláště pak různé formy mentální retardace. Z celého toho sezení mě rozbolela hlava, procházkovým tempem jsem se ubíral k domovu a plnými doušky vdechoval jarní sprškou provoněný vzduch. Je pravda, že jsem si doma nevzal žádné tablety proti bolestem. Možná, že bych je dokonce dost špatně hledal podle zásady kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa. Ale je taky pravda, že jsem si podle nařízení ošetřujícího lékaře pochutnal na lécích zcela jiného charakteru, přestože se jednalo o výrobky chemické.

Dnes můžu přiznat, že jsem léky užíval a stále užívám bez uzardění a bez odporu (přestože to není naprosto nic chutného, takový kus šunky mi chutná víc), protože byly dlouhým výzkumem a testováním přijaty jakožto léčiva účinná, účelná a úsporná. Vida, přišel jsem právě na zásadu 3ú. Dodnes se jí sám řídím a poctivě užívám léky, které jsou mi těmi zkušenými naordinovány. A nevěřím na zázraky.

Vyslechl jsem onehdy v autobuse dialog dvou zřejmých adeptů chirurgie:
“Já jsem dnes dělal jednoho apenďoura, to ti byl kus. On byl bestie retrocekální a flegmoňák a měl jsem co dělat, abych ho vůbec celý dostal ven.” Nevím, jak reagoval ten druhý, protože po vyslechnutí jsem se hluboce pomořil do svých myšlenek na téma, jak málo stačí lidem ke štěstí. Ten mladý chirurg vypadal totiž tak nadšeně a tak zářil spokojeností, že by mu jeden záviděl jeho profesní zaujetí. Když jsem v myšlenkách došel až sem, uvědomil jsem si principy, kterými zřejmě oplývají příslušníci některých povolání. Například profesionální deformace, tedy jak povolání ovlivňuje naše jednání.

Kdysi dávno, když jsme jako novomanželé podnikli svatební cestu, byli  jsme ubytováni v jednom hotelu, ve kterém se shodou okolností konala konference  ftizeologů (tj. odborníků, zabývající se plicní tuberkulózou). A my, tenkrát mladí, životem neotřelí a do sebe zahledění, jsme svorně diagnostikovali, že takhle s hlavou v předklonu mohou na procházky chodit pouze doktoři. A to jsme je ani nemuseli slyšet hovořit. Už jen pouhý vzhled je nám pomohl identifikovat. Avšak zdravotníci a doktoři zvlášť se vyznačují i dalšími znaky, které je odlišují od ostatních smrtelníků.

Ten první, přísně utajovaný, avšak všeobecně platný znak, je naučené umění naslouchat, což je cennější než znalost latiny. Umožňuje přežívat celé hodiny, naplněné pestrou směsicí sdělovaných problémů, bolestí a strastí. Zkušenému lékaři neunikne to, co je pro zdraví důležité. Avšak zbytek celé té plejády řečí vedených pacientem, netýkajících se nemocí a tedy nepodstatných,  je odvanut a zanikne v prostoru závěrečným zafuněním pana doktora.

Rovněž druhý fenomén je typický pro skalní lékaře a zdravotníky vůbec – umění radovat se z úspěchu. Omyl, nemíním úspěchy ekonomické, ale takové, které vyznívají z dialogu na počátku této kapitoly. Totiž radost z nádherného flegmonozního apendixu a navíc ještě uloženého kdesi za tlustým střevem.
U internisty to bývá obdiv nad akcentací ozvy nad aortou, zvětšenými játry s hmatnými uzlíky, urolog plesá při rektálním nálezu velké prosaty, neurolog při diagnostice roztroušené sklerózy. Venerolog si mne ruce, když zjistí pozitivní gonokokový nález (kapavka), či těžko léčitelný atopický ekzém. Prostě každý z těch odborníků je nadšením bez sebe, když přijde na skutečné onemocnění. A to vše pochopitelně nemá základ v nějaké škodolibosti nebo nenávisti lékaře ke člověku, ale je to nádherné, řekl bych přímo dětsky hravé okouzlení nad uměním matky přírody vytvořit něco tak dokonalého.

Z tohoto svatého nadšení plyne i můj vlastní postoj k ošetřujícímu personálu, když už jsem se jednou stal pacientem. Když se tak radí nad mým zmučeným tělem, pronášejí své úsudky, s nepředsta- vitelným nadšením mi ukazují, kde že se skryla jizva po infarktu a jak že se bude provádět plastika, nemám prostě to svědomí, abych se neradoval s nimi.

 

Prodělaný infarkt atakoval a traumatizoval můj analytický způsob myšlení.  Nemyslím tím, že by byl můj mozek poškozen  a já měl omezené mozkové činnosti. Ale pozastavuji se nad tím, co vlastně mé onemocnění způsobilo, proč
k němu došlo. Vždyť hladinu cholesterolu mám v normě, právě tak jako obsah cukru v krvi, moje tělesná hmotnost je sice o něco vyšší, zato svaly mám tuhé a výkonné. Minimálně třikrát týdně se pravidelně vypotím při aktivní tělesné činnosti, převážnou část týdne trávím na chatě s čistým vzduchem, prosyceným vůní jehličnatých stromů a zvlaženým protékající řekou. Ráno se umývám do půl těla ledovou vodou, v zimě sněhem, poté abych se prohřál stopečkou slivovice,
Slivovice bude asi jedním z vyvolávajících momentů. Nemyslím její konzumaci, ale stres, hluboký stres, který jsem v souvislosti s její konzumací zažil.

Bylo to začátkem června, kdy mi byla nabídnuta výhodná koupě pěti litrů toho nejvzácnějšího moku, jaký je v našich krajinách k dostání. Nejenže byl tento mok vynikájící kvality, jak jsem mohl okusit, ale byl i za rozumnou cenu. Koupě byla uzavřena a pět litrových láhví se přestěhovalo do sklípku pod mou chatou. Vše bylo v pořádku, až takhle v první polovině července začalo pršet. Nejprve stoupala hladina potůčku, protékajícího kolem chaty, pak začala stoupat hladina řeky. Spoléhaje se na pevnost protipovodňových hrází jeli jsme v pondělí domů, leč v úterý jsme se už na chatu nedostali. Cesta byla pod vodou a přístup k chatovišti byl možný jen po zvýšeném náspu železnice.

Pohled na chatu mnou zalomcoval. Ta nejkrásnější chata na světě, kterou jsme s nesmírnou láskou vlastníma rukama budovali, čněla jako ostrůvek v obrovském jezeru kalné vody. Celé dva dny trvalo, než jsme mohli dovnitř a moje vzpomínka na pět litrů uložené slivovice v zaplaveném sklepě přemohla i nejtěžší obavy
z možnosti úrazů, zasypání či pádu do žumpy. Je fakt, že všech pět lahví jsem nalezl v pořádku, byly zaklíněné v polici napité vodou a obalené bahnem. Stačilo, abych je umyl pod tekoucí vodou a při pohledu proti světlu zajiskřila vzácná kapalina v neporušených lahvích.

Velká voda způsobila mnoho škod. Museli jsme měnit podlahovou krytinu, dát do opravy čerpadlo, odvozit desítky a desítky naplaveného štěrku a bahna, prostě pracovali jsme s pomocí celé rodiny pilně jako včeličky až do konce léta. To všechno jsme přežili ve zdraví. Zůstal v nás všech jen pocit nemohoucnosti před velkou vodou, odpor k bahnu, úbytek tělesné hmotnosti, na druhé straně ale zlepšené vztahy s ostatními sousedy, stejně postiženými. A já pomalu ale jistě docházím k závěru, že můj zdravotní stav ohrozila ta několik dní trvající hrůza, co je s mou slivovicí.

Toho roku na podzim prorokovali psychologové, že záplavy se ještě projeví na zdraví postižených, a dnes jim dávám za pravdu.

Opět se vracím ke vzpomínkám, které mě vedou k porovnávání. Medicina učinila nepředstavitelné pokroky téměř ve všem. Stále nové diagnostické a léčebné metody, neustálé zkracování ošetřovací doby v nemocnicích, neustálé a podstatně se snižující počty komplikací. To vše jsem zažil sám na sobě. Když jsem se poprvé ocitl v nemocnici jako pacient, stačilo k povelu primáře: “Připravte sál, mám tu jeden divoký apendix!”  celkem jednoduché spočítání bílých krvinek, vyšetření moče a pochopitelně citlivé prohmatání břicha.

Mou druhou hospitalizaci už provázely složitější úkony. Cholesto-cystografie s prokázanými kameny napěchovaným žlučníkem, poněkud důkladnější předoperační vyšetření včetně EKG a snímku plic.

Zato při mém posledním přijetí se už na mě vydováděli lékaři, střední, nižší i pomocný zdravotnický personál. Vzestupný trend
v používání diagnostických i léčebných úkonů je tedy nesporný.
Od prosté palpace a základního vyšetření biochemického, až po vyšetření radionukleidy či na angiolince. Člověk přímo žasne, co je možné s nemocným člověkem provádět, aniž by ho to nijak nezatěžovalo. Zní to hrdě, ale ještě hrději zní, když mohu se zcela klidným svědomím prohlásit, že moje důvěra ve zdravotnický personál je zcela neotřesitelná. Navíc zůstává neotřesitelná i moje důvěra ve zdravotnickou techniku, a to je už co říct.

S úplným okouzlením jsem sledoval videozáznam o činnosti mých koronárních cév a mohl pozorovat zúžené místo, které mi mělo být při další krátkodobé hospitalizaci odstraněno “plastikou”. Přistihl jsem se při tom, jak mimovolně přejímám ono bagatelizující označení “udělá se plastika a bude to v pořádku”.  Čekal mě nový zážitek, který vedl mou zvědavou dušičku k téměř nadšenému očekávání něčeho nového, co jsem doposud nezažil. Ne, že by to byly zážitky tak docela příjemné, takové nabodutí stehenní tepny a vyholení třísla je záležitost celkem nemilá. Nemluvě o odstranění cévky s následným několikahodinovým stlačením a klidem na lůžku s nataženou celou dolní končetinou. Ale jestliže se má člověk řídit oním okřídleným rčením, že totiž tělo má přijít do hrobu zhuntované, tak i takové drobné nepříjemnosti patří k životu.

 

 

Vědecké výzkumy dokazují, že genetický základ, tedy to, co získáváme po svých předcích, se projevuje nejen na našem vzhledu, ale i dispozicích k různým chorobným stavům, a to přibližně ve dvaceti procentech. Mohu to potvrdit, tedy ne co se týče počtu procent, ale to, co člověk dědí. Po své matce jsem získal krátkozrakost, po otci docela slušně nedoslýchám. Moje dcera má hlas a podobu silně ovlivněnou svou matkou, ale mizerné zuby podědila po mně, není tedy třeba provádět žádné testy paternity. Právě tak jako synovu postavu je možno si
v šeru snadno zmýlit s postavou mou. Jsem jen zvědav, po kom podědím ambice k délce života. Matka se dožila bez týdne devadesáti a  kdybych se ubíral podobnou životní dráhou, musel bych se nechat přejet vlakem nebo využít známostí s armádou a ukončit svůj život pod tankem. Otec se tak dlouhého života nedožil, už dnes jsem se dočkal věku o několik let delšího. Jistého povzbuzení se mi dostává i skutečností, že když byl můj otec pitván, našli na jeho srdečním svalu hned tři jizvy po infarktech, které nebyly nikdy zaregistrovány, ani léčeny.

Když jsem si tento fakt v době upoutání na lůžko a vzpomínání uvědomil, začal se odvíjet řetězec dalších úvah. Ty pochopitelně vycházely ze základního konstatování, že jsem postižen infarktem, ale myšlenky se rychlostí pádícího koně řadily dále. Moje skutečné potíže trvaly poměrně krátkou dobu, pak polevily. Stejně tak to mohlo probíhat u mého otce, jen s tím rozdílem, že mu nebyla věnována taková péče, protože v té době ještě neexistovaly ani rychlé zdravotnické pomoci, ani koronární jednotky. A můj otec zřejmě potížím, které během několika půlhodin pominuly, nevěnoval žádnou pozornost. A protože po první atace následovala příhoda druhá a třetí, nechal všem volný průběh, aby pak o několik let později zemřel na chorobu zcela jinou.

Naproti tomu vím, že v dobách dřívějších větší část lidí postižených infarktem umírala a jen zcela nepatrná část se vracela do původního zaměstnání. Ti posledně jmenovaní prodělávali zřejmě onemocnění s méně závažnou lokalizací a intenzitou jako můj otec a konečně i já sám. A když jsem ve svých úvahách došel až sem, vzklíčil v mé mysli nikoliv červíček, ale dokonce červ velikosti dospělého hroznýše. Jestliže hned počáteční průběh mé choroby probíhal tak lehce, bylo nutno alarmovat rychlou zdravotnickou pomoc, bylo nutno se nechat ukládat na na koronární jednotku? Bylo nutno plýtvat drahými léky, infuzemi, dát se monitorovat, nechat na sobě vydovádět řadu diagnostiků, by po úmorném hledání mohli s jistým zadostiučiněním konstatovat, že tam na té laterární stěně skutečně ten infarktek je? Vždyť právě s ohledem na genetické vazby bych se se vší pravděpodobností uzdravil sám!

Ale pak začaly v mé mysli dozrávat závěry a dedukce poněkud jiné. Vzpomněl jsem si totiž na ten nesmírně blahý pocit, kdy mi členka posádky sanitky dala
k nosu vývod s kyslíkem a utřela zpocené čelo. Vzpomněl jsem si, s jakou úlevou jsem přijal možnost jet na lůžko na vozíku, jak mě uklidňoval  pohled na sestřičku za skleněnou stěnou ve chvílích, kdy jsem se probíral z těžkého spánku. Jak jsem vítal každou kontrolu krevního tlaku či elektrokardiogramu. Prostě jak jsem podvědomě vzdával díky za každý úkon, který vedl k mému uzdravení. Člověk je tvor společenský, to jsem nejvíce pociťoval ve chvílích, kdy mi bylo zle. Snad bych se bez té péče byl opravdu schopen uzdravit sám, ale takhle to bylo docela určitě příjemnější a rychlejší. A navíc, vzhledem k mému genetickému vkladu, ase asi ukončení mého života odkládá na neurčito.

Žít pro přítomnost a vzpomínek z minulosti patří prý k základním rysům některých etnických skupin, například Romů. Domnívám se však, že tento způsob myšlení je zcela tpický i pro staré lidi. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že období života, vznešeně nazvané “postproduktivní věk”, nebo poeticky “podzim života”, je vlastně jakousi předehrou k závěrečné fázi, po které následuje pohřeb. A to je představa tak nepříjemná, že si ji většina starých lidí nechce ani připustit. A tak neupírají své zraky do blízké budoucnosti, ale zpět do doby, kdy byli mladí, zdraví a krásní. Varacejí se do minulosti nejen ve vzpomínkách, ale nesmírně rádi navštěvují i místa, kde prožili své dětství či mladé roky.

Je tedy docela logické, že když jsem se ocitl pjako acient v nemocnici, začal jsem rozpomínat na doby dávno minulé. Při pohledu do zrcadla jsem uviděl starého, bělovlasého pána s brýlemi na nose s chlupatýma ušima. Ve vzpomínkách mi vytanula představa kohosi podobného. Tenkrát, může to být tak před padesáti léty, jsem jako mladík vykonával funkci demonstrátora na interní klinice. Byla to vynikající příležitost, jak si přivydělat nějakou tu korunu, naučit se perfektně píchat injekce a odebírat denně kvanta krve na nejrůznější vyšetření, psát dekursy, chodit v bílém plášti s nonšalantně přehozeným fonendoskopem kolem krku a nechat se titulovat “pane doktore”. Tehdy byl na oddělení jakýsi stařičký lékař, důchodce. Byl to přihrblý starý bělovlasý pán s brýlemi na nose
s chlupatýma ušima a když u něj odezněly akutní příznaky, začal ťapkat po chodbě kliniky v dlouhé bílé noční košili. My mladí jsme k němu začali pociťovat něco jako uctivou shovívavost. Uctivost pro jeho jméno, spojované s dřívější prací, a shovívavost pro jeho bezmocnost, pro to capkání, které v nás vyvolávalo tak trochu představu Čapkových mloků.

Když mi hlavou prolétla vzpomínka na toho stařičkého pana doktora, tenkrát mu bylo tak nějak kolem sedmdesátky, začal jsem si tak trochu pečlivěji všímat pohledů sestřiček a mladých lékařů. S mírným pobavením, leč s naprostým pochopením, jsem u nich zaregistroval onu shovívavost. Jestli úctu, to nevím, ale ta shovívavost tam byla docela určitě. Zvlášť když už jsem mohl chodit, a tak trochu bezmocně, nikoliv v noční košilil, ale v pyžamu, jsem začal ťapkat po chodbě oddělení. A tehdy jsem pochopil, že vlastně pod sluncem není nic nového, že se všechno opakuje. Tak trochu škodolibě jsem těm mladým s jejich sebevědomým a shovívavým úsměvem aspoň v duchu říkal: “Nic se nebojte, miláčkové, i z vás budou jednou staré babky a dědkové a budete zrovna tak bezradní a bezmocní, vděční za každou podanou ruku, za úsměv a za třeba jen předstírané pochopení.”

 

 

Moje tušení blížící se revolty bylo správné. Nedá se říct, že už zase skáču přes kaluže. To jsem konečně nedělal nikdy, spíš jsem do té kaluže skočil rovnýma nohama. Už zase ale při chůzi po chodníku občas odkopnu kamínek, zamlaskám na běžícího psa, dobíhám už-už ujíždějící autobus či tramvaj, abych pak
s mírným supěním balancoval v přeplněném dopravním prostřeku na jedné noze. Po schodech zásadně nechodím pomalu, ale beru to po dvou. Na moji milovanou chatu raději jezdím autobusem než vlakem, protože ze zastávky autobusu je to čtyři kilometry a od vlaku jen dva. Ráno se probouzím hlade, ale než zasednu ke snídani, pocákám se ledovou vodou a zahřeju se stopečkou dobré slivovice.

A konečně jsem vylepšil statistiku práce neschopných tím, že jsem po jedenom a půl měsící vynucené nečinnosti opět nastoupil do práce. Tedy je fakt, že sedmdesátiletý kmet už málokdy pracuje na celý úvazek a ani já nečiním výjimku. Ale konec konců i ten jeden pracovní den a navíc druhý den věnovaný odborným přednáškám pro studenty bakalářského studia je možno považovat za pracovní aktivitu. Upřímně řečeno má to i další efekty, které jsou při pobytu v srdci přírody na chatě opomíjeny, jako nutnost obléknout se jako člověk po předchozí celkové očistě těla.

Než jsem však opustil tracici dlouhodobé nečinnosti propagovanou stovkami, ba tisícovkami postiženými infarktem, absolvoval jsem ještě jedno zajímavé vyšetření, od kterého jsem si zbytečně moc sliboval, totiž vyšetření na nukleární medicíně. Nevadilo mi, že jsem musel přijít ráno na lačno. Zuby jsem měl přes noc naložené v mentolem vonícím roztoku a ráno jsem si ústa dokonale vypláchl. Nevadilo mi, že jsem byl opět posazen na bicykl a byl přinucen šlapat. Nevadilo mi ani to, že scintigraf nade mnou do nekonečna pojížděl sem a tam, a tam a sem, ale co mi skutečně vadilo bylo to, že jsem po aplikaci radionuklidů nesvítil. Jak já jsem se bláhově těšil, že večer zhasnu všechna světla a budu světélkovat a manželka bude hrůzou jektat zuby. Ale ono nic. Jenom na křídovém archu papíru mi pan docent ukazoval špičkou tužky: “Vidíte, tady na laterární straně je jizva.” A radoval se z potvrzení diagnózy a nakonec i já jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem ten infarkt skutečně prodělal. Že tedy nejsem simulant, ale opravdu člověk postižený závažnou chorobou. Jak málo stačí k lidskému štěstí!

Pomalu ale jistě se objevují předjarní výstřelky matky přírody. Hejna havranů vystřídali racci, na stromech se nalévají pupence, na zahrádce nám vykvetly bledule a sněženky, vítr přináší střídavě déšť se sněhovými vločkami, barometr střídá svou polohu od hodnot nejvyšších k nejnižším. Člověk neví, jak se ráno obléknout, aby pak v poledne nebyl nucen svršky odhazovat v dál, nebo zase naopak hledat, co by na sebe ještě mohl navléknout. Jednu, jedinou výhodu tato bláznivá doba má. Není možno ještě rýt se v záhonech, protože půda je napitá jako houba. Není třeba tahat z lesa dříví, protože lesní cestičky jsou nezpůsobilé unést na svém blátivém povrchu i ten nejlehčí dvoukoláček. Stručně řečeno, není možno normálně zahrádkařit, a tak to nahrává mému zdravotnímu stavu.
V truhlíku za oknem vyrážejí rajčata a papriky, zatímco venku vystrkují zvědavé výhonky česnek, pažitka, narcisky. Jaro se blíží mílovými kroky, dny se prodlužují a s přibývajícím slunečním jasem ubývá různých potíží. Za čtrnáct dní bude Josefa, a to je už skutečné jaro. Problém je v tom, že právě na Josefa jsem objednán na další vyšetření na koronarografii. Nesmírně si vážím pokroků
v medicíně, sám se stávám svědkem, ba přímo aktérem těch nejmodernějších výkřiků módy v diagnostických a léčebných metodách. Ale – málem jsem nespisovně zaklel – musím být tím svědkem a přímo aktérem právě já?!

Předevčírem to byl právě měsíc, co mě houkající sanitka vezla do nemocnice. Ten den jsem vstával ráno s pocitem pietní vzpomínky na osudem mi uštědřenou lekci a s předsevzetím, že už nikdy…!

Od předvčerejška se barometrický tlak udržuje v těch nejnižších možných polohách, obloha je zatažena, občas poprchává a já konstatuji, že celý svět kolem mne je zabarven došeda jako to podmračené nebe. Nepomáhá ani kondiční procházka po okolí bydliště. Po ulicích jezdí zástupy zapáchajících aut a autobusů, davy lidí ohrožují mé snahy o svobodný pohyb po chodníku, výklady jsou naplněny nevkusnými výstavkami zboží a ve smrákajícm se podvečeru bijí světelné reklamy do očí.

Chodíme s mou životní družkou po bulváru a zarputile mlčíme. Držíme se za ruce a já uvažuji, jestli ten kontakt rukou je projevem náklonnosti (po čtyřiceti pěti letech manželství?), snahy neztratit se v davu, či snad jakýsi ochranářský pud. Ovšem za úvahu stojí, z čí strany. Teprve po příchodu do méně zalidněných a tišších částí je prolomeno mlčení: “Proč mlčíš?” Tážeme se oba najednou jakoby jedněmi ústy a ten souzvuk duší uvolňuje napjatou atmosféru. “Víš, je mi nějak těžko,” přiznávám a hned zdůrazňuji, že nemám žádné boolesti, ani potíže s dechem. A kupodivu stejná slova slyším i od svého protějšku. “Tak to bude tím počasím,” konstatuji a oba se svorně obracíme k domovu. “Za chvilku budeme doma,” utěšujeme se navzájem a mimovolně zrychlujeme krok. “Počkej, zastaví se najednou moje manželka a se zjevným zalíbením si prohlíží výklad s textilními výrobky, kterým my chlapi říkáme hadříky či hadry a nejsme schopni pochopit, jak mohou přilákat pozornost žen ve věku od šesti do devadesáti let. A tak zatímco moje žena v bláhovém přesvědčení, že jí naslouchám, hlasitě obdivuje u jednoho oblečení barvu, u druhého střih, u dalšího originální způsob ozdoby, jiný kritizuje za způsob provedení, další naopak pro nadbytečnost kanýrů, sámků či pentlí, kochám se já ve vedlejším výkladě vystavenými nezbytnostmi každého chlapa. Nádherné vidiové vrtačky, prstýnkové klíče, kleště všech typů, přímočaré pilky, brusky, ruční cirkulárky a mnoho dalších krásných věcí. Mé procitnutí nad sny každého kutila je rychlejší – už opět stojím vedle své choti a horlivě přikyvuji, ač nevím čemu.

Oba na chvíli zapomínáme na únavu a pocity marnosti a s drobnými zastávkami obdobného typu úpokračujeme v návratu domů. Opět a opět se vzájemně utěšujeme, že je to jen kousíček, že se doma převlečeme a dnes už nikam, ale vůbec nikam nepůjdeme. Dáme si kávu a bude nám dobře. Naše nálada pomalu ale jistě opět klesá, protivné mrholení nemá žádný pozitivní vliv na smog, navíc jsme oblečeni do zimy a přecházející fronta přinesla oteplení. Zhluboka oddechujeme, když přicházíme k domovu. Ještě vyjít po schodech a už můžeme začít se svlékáním, zouváním, napájením se chladnými nápoji a přípravou vytouženého šálku kávy. Ale i pak nestojí celý svět za nic, všechno je obráceno proti nám, oba máme pocit, že život je jen jeden jediný humbuk.

Čím dál tím víc si uvědomuji pravdivost starého úsloví, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Za svého aktivního života jsem se v podstatě živil tím, že jsem dával rady a poučoval, nařizoval a zakazoval. A teď se mi to v plné míře vrací. Dostávám rady, poučení, nařízení i zákazy ze všech stran – od lékařů ošetřujících i neošetřujících, od manželky a všech příslušníků rodiny všetně nezletilých vnuček, od známých i méně známých, od přátel i od lidí, jímž je můj osud naprosto lhostejný. Avšak pud, nutící je k poučování a předávání zkušeností, je silnější než nezájem o mou osobu.A tak se dozvídám věci naprosto banální na straně jedné i věci pro mou osobu dosud neznámé a občas se vymykající logickému myšlení, nebo si ostře protiřečí. Tak třeba je mi doporučováno pravidelné cvičení s postupným zvyšovánímí nároků, ale naopak jsem ve svých pokusech o trochu pohybu omezován, je mi odnímána nákujpní kabela se dvěma rohlíky a čtvrtkou chleba.

Dovídám se, že takový infarkt je docela dětská nemoc třeba proti degenerativním změnám na páteři u sedmdesátiletého člověka. Ale z druhé strany jsem poučován o tom, že po prodělaném infarktu je třeba minimálně půl roku převážně ležet, i když z druhé strany jiný všeznající známý zavrhuje klid jako takový. Podle něj (viz známá zásada, že nezatěžovaný orgán degeneruje) by každý postižený infarktem měl být okamžitě proháněn poklusem kolem domu. Když to tedy sečtu kolem a kolem, vychází mi dlouhý seznam těch nejrůznějších rad, pouček, nařízení i zákazů. A protože jsem byl odjakživa zvyklý řídit se vlastním úsudkem opírajícím se o solidní poznání, systematicky to třídím na rady, poučky, nařízení i zákazy vhodné a nevhodné. Ty vhodné se snažím akceptovat, ty nevhodné jedním uchem poslouchám a druhým vypouštím bez jakýchkoliv škodlivých následků ven. A pak i ty vhodné prosívám a zbavuji balastu a řadím podle vlastní úvahy. A tak mi vychází:

Vyvarovat se stresovým situacím. Dobře se to řekne, ale rád bych viděl a poznal člověka, který by byl schopen se stresům vyhnout. Stačí si třeba jen pustit televizi, rádio nebo si přečíst noviny a hladina adrenalinu v krvi začne povážlivě stoupat. Nebo ať mi někdo poradí, jak se vyhnout příznakům ponorkové nemoci, jestliže žijí ve společné domácnosti dva staří manželé už téměř půl století, jak je to v mém případě . Oba jsou mrzutí, protože cosi nepochopitelného, co se nazývá infarkt, narušilo dokonale jejich životní rytmus, návyky a omezilo celou řadu činností. Navíc jeden z nich špatně vidí a nejméně desetkrát za den hledá své brýle, druhý zase špatně slyší a občas zapomene strčit do ucha sluchadlo.

Nekouřit a netloustnout. Ještě donedávna jsem se řídil úslovím, že bez kávy není života a káva bez cigarety je zhýralost. Těch blažených chvilek poklidu s voňavým šálkem a zapálenou cigaretou – a to musí patřit minulosti! Nemilosrdně odvracím žádostivé pohledy na blaženě se tvářící kuřáky a cumlám hašlerky s takovou vehemencí, že mám chvílemi obavy o celistvost protézy. Ruce jaksi automaticky šmátrají v kapsách a kdyby uměly mluvit, asi by si trpce stěžovaly, že jim byla odebrána ta bohulibá činnost, kterou teď musí nahrazovat ponižujícím rozbalováním bombónů. Stejně ošizena se cítí i moje ústa, takže při pouhém pohledu, dokonce však při pouhé představě nečeho dobrého začnou slinné žlázy zvyšovat svou produkci, čímž jaksi nedobrovolně potvrzuji Pavlovovu teorii o podmíněných reflexech. Nejhorší je však ta okolnost, že pod pojmem něčeho dobrého se vynořuje představa nejen vonné papirosy, ale i kus oříškové čokolády, pohár překypující hromadou šlehačky, hranolky plující v tatarské omáčce, nádherně propečený kus masa, ale při mé vrozené skromnosti i krajíc domácího chleba namazaný dobrým máslem a k tomu hrnek plnotučného mléka. Je to prostě nadlidské a netloustnout při abstinenci kouření by mělo být zařazeno mezi divy světa.

Dodržovat zdravou životosprávu. To je nejen dietně se stravovat, ale navíc rozšiřovat pomalu ale jistě reportoár pohybové zdatnosti, překonat vrozený odpor k procházkám jako takovým. Ono totiž procházet se jen tak po lese je něco docela jiného než procházet se po městě, třebaže tu jsou výlohy, spousta psích hovínek na chodnících, pěkné dívky v minisukních, záplava vietnamských stánků, denně se měnící ceny základních potravin a spousta dalších zajímavostí. Do správné životosprávy by měl patřit i pobyt v lázních s náležitou drezurou, tento druh rekondice ale vehementně odmítám. V lázních jsem byl jednou v životě a poznatky tam získané mi stačí na celý život.

Takže si pomalu zvykám na roli pacienta. Dodržuji léčebný řád a snažím se plnit rady, ponaučení, nařízení i zákazy svého ošetřujícího lékaře. Nevím, jak dlouho to vydržím, mám takový neblahý pocit blížící se revolty.

 

 

Pod okny mi projela sanitka. Odporně zavyla a její kvílení se ozývalo ještě dost dlouho. Připomněla mi tak, že i se mnou ve svých útrobách nedávno takhle uháněla, lekala pokojné chodce a vynucovala si přednost na křižovatkách. Jenže tenkrát jsem nevnímal ten rozruch kolem sebe, ale zcela sobecky jsem se obíral svými vlastními pocity. Ty pocity nebyly vůbec příjemné. Za hrudní kostí jsem měl rozpálený těžký kámen, takže se mi dost nesnadno dýchalo. Celé tělo mě bolelo jako po nesmírně těžké práci a k tomu to nepříjemné pocení. Byl jsem mokrý jako houba namočená ve slané vodě a kdyby mě někdo jen trochu pomačkal, asi by z celé mé tělesné schránky zbyla jen velká kaluž a malý kousíček sušiny.  Pokračování textu 1. kapitola: Houkavá sanitka