Archiv rubriky: Časy se mění a my v nich

Říká se, že muži nestárnou, ale je to pravda jen částečně. Částečně proto, že si to namlouvají muži sami. Když totiž dospějí do kmetského věku, začnou je bolet klouby, mívají nejrůznější potíže a hlavně zapomínají. Přitom si ale vymýšlejí nejrůznější druhy zábavy, což je známka toho takzvaného nestárnutí. Rádi si hrají a dokonce i předstírají, že jsou daleko mladší, než vypadají. Zatímco se muži ohlížejí za ženami a dívkami, které odpovídají jejich vkusu, stárnoucí ženy bláhově věnují prostředky na zušlechtění svého zjevu. Typické pro obě pohlaví je to, že rádi vzpomínají na doby svého mládí a hlavně věnují hodně času vzpomínání na jména těch, kteří s nimi před desítkami let trávili čas, ať už v práci či zábavě.

Nejnápadnějším znakem kmetského věku je to, že dotyční ukončili své zaměstnání, ať už dobrovolně, nebo nuceně. V mém případě se tak stalo, když mi bylo 75 let. Do té doby jsem měl nejen menší úvazek v oddělení zdravotnické statistiky, ale dokonce jsem i přednášel nastávajícím bakalářům. Časem jsem ale došel k závěru, že mi moje percepční nedoslýchavost brání v kvalitních přednáškách, protože jsem nemohl rychle reagovat na vnášené dotazy posluchačů. A tak jsem svou pracovní činnost ukončil. Úplně bez práce jsem však neskončil, řídil jsem se totiž vždycky zásadou, že nejhorším postižením člověka je syndrom “KODOBLA” (syndrom koukání do blba). K překonání tohoto syndromu mi pomáhala naše chata, kterou jsme postavili v roce 1968. O rok dříve jsem se domluvil s majitelem pozemku a zajistil materiál. Na Velikonoce jsme se synem vykopali a vybetonovali základy, zedník mi vyzdil podezdívku a tesaři sestavili z dřevěných panelů bouraných dřevěných domků čtyři stěny a krov. Nejdříve bez oken a dveří, ty jsem tam zabudoval za synovy pomoci. V létě tady už celá rodina mohla spát. K chatě patřil pozemek o rozměrech 20 x 20 metrů, vybylo dost místa i na zahrádku a o činnost nikdy nebyla nouze. Blahoslavená chata!

Ještě jedna činnost mě zbavovala lenosti, totiž pejsek. Dost dlouho jsme se pejskovi bránili. Až jednoho dne, když jsem byl na chatě sám a moje manželka kdesi na zájezdu v zahraničí, přijel syn s mladší dcerkou a ta nesla v náručí krabici od bot. Položila ji na stůl a informovala mě: “Dědo, přinesli jsme ti dáreček, ale nesmí se klopit!” Zvědavě jsem otevřel krabici, ze které se bleskově vymrštil ocásek a hlavička s dlouhým jazýčkem a ten mi hned olízl nos. Byla to prostě mladičká fenka jezevčíka, které jsem hned dal jméno Dina. Další den jsem šel manželce naproti a pejska nesl v náručí. “Co to máš?” Přistrčil jsem pejska k manželčinu obličeji, opět jako blesk vyletěl jazýček a splnil lízací povinnost. Kontakt byl navázán a Dina se stala členem naší domácnosti. Byl to milý pejsek, zakrátko jsme si na něj zvykli a měli ho jako malé děcko. Po osmi letech ale nastal čas obav a nokonec smutku, protože Dina vážně onemocněla a na návrh veterináře jsme nechali ukončit její trápení. To bylo jednou v pátek odpoledne a už v sobotu se u nás objevila tatáž vnučka, která nám kdysi přinesla Dinu se vzkazem od rodičů: “Mám vás přivézt na oběd, ale ještě se potřebuji  stavit u jednoho známého.” Ten údajně známý byl chovatel jezevčíků a měl právě šest týdnů stará štěňátka. “Ty holky jsou už zadané, vyberte si jednoho kluka!” Vzal jsem jednoho do náruče, ale on se bránil, kňučel, snažil se dostat na zem. Tak jsem ho pustil a vzal do náruče toho druhého. Najednou jsem měl jeho čumáček pod paží a jazýček začal řádit. On si mě prostě vybral. Podle rodokmenu se měl pejsek jmenovat Edy, ale shodli jsme se, že to nejde ze dvou důvodů. Psa Edu měl už syn a mimo to na chatovišti tehdy sídlil muž jménem Eda, otylý a věčně namazaný, líný protiva. Začal jsem tedy uvažovat. Nenalezl jsem vhodné jméno začínající písmenem E, v abecedě následuje F a s projevujícími se vlastnostmi pejska (úžasně zvědavý čumáček, který musel všechno prozkoumat) dostal jméno Ferda. Celá rodina souhlasila a Ferda se stal dalším členem domácnosti. Když už jsme ho měli nějakou dobu, došel jsem k závěru, že by měli všichni důchodci povinně chovat peska, aby se museli trochu pohybovat.

Po dosažení kmetského věku mi přibyla další aktivita, totiž pravidelné schůzky s bývalými spolupracovníky. Vystřídali jsme několik restaurací a měnil se i počet účastníků. Nakonec jsme zbyli jen čtyři a pondělní odpoledne se pro nás stalo jakýmsi svátkem. Nutno podotknout, že se chlapi při takových posezeních baví trochu jinak než ženy. Probírají totiž všechno možné, od politiky ke sportovním utkáním, přes počasí (tento způsob léta…) a taky vzpomínají. Kolikrát to vypadá, jako by tak trochu soutěžili, kdo si vzpomene na jméno toho, co…

Pracovní vytížení mě ovlivnilo do té míry, že jsem se jen těžko loučil nejen s pracovištěm, ale i se spolupracovnicemi (na statistice převažují ženy). A tak jsem se docela těšil na úterní dopoledne, kdy jsem oficiálně prohlašoval: “Jdu za holkami.” Býval jsem docela vítaným hostem, protože spousta výkazů, které zpracovávaly, byla pro člověka bez zdravotnického vzdělání naprosto nesrozumitelná. A měl jsem dobrý pocit, že jsem byl alespoň k něčemu užitečný.

A tak jsme s manželkou prožívali svůj kmetský věk v určitém pravidelném rytmu. V pondělí odpoledne jsem šel do hospody U Tondy, v úterý ráno za holkami, odpoledne pro nás přijel syn a zavezl nás na chatu. Tam jsme trávili blažené chvíle v krásném prostředí až do neděle, kdy nás dcera opět odvezla domů. Člověk se taky musí vykoupat v teplé vodě. Na chatě nám prostě bylo dobře. Bylo tu rádio se spoustou desek s nahrávkami krásné klasické hudby, televize a dokonce i počítač, používaný nejen k hraní karetních her, ale i jako psací stroj. Takže suma sumarum, když má člověk roky, bolí ho nohy, někdy víc a někdy míň. Uvědomovali jsme si, že kdybychom se ráno probudili a vůbec nic nám nebylo, tak bychom asi už nežili.

Skutečnou pracovní aktivitu jsem zahájil po návratu z vojny. Na nádraží mi přišla naproti manželka, za ruku vedla kluka a v kočárku tlačila dcerku. Prostě přivítání, které by mi mohl kdekdo závidět. Po dvou letech jsem oblékl civilní oblek a spěchal se hlásit na ředitelství našeho ústavu, leč tady na mě čekala studená sprcha. Nový ředitel mě sice přijal vlídně, ale z jeho hlasu zněla rozhodnost. “Jsem rád, že ses vrátil, ale zpátky do Kravař už to nepůjde. Zato mám pro tebe krásný obvod tady v Hlučíně, a protože do tohoto obvodu patří mimo Hlučína i Děhylov, Dobroslavice a Plesná, zdvihnu ti plat a dostaneš dvaadvacet stovek – to má málokdo.” Po finanční stránce to byla nabídka přímo královská, a tak mi nezbylo než souhlasit.

Do Hlučína jsem dojížděl vlakem a za dva roky později mi manželčini rodiče pomohli koupit auto. To se mi náramně ulevilo, protože na návštěvy do Plesné, kde jsem ordinoval třikrát týdně, jsem mohl dojíždět po vlastní ose. To auto, stařičká Tatra, plnilo své povinnosti nejen jako dopravní prostředek. V mnoha případech zastupovalo telefon, protože jeho motor byl slyšitelný z jednoho konce obce na druhý. A tak při zvuku motoru někdo vyběhl na ulici a návštěvu v bytě mi nahlásil. A protože jsem už nemusel po ordinaci v Plesné čekat na sanitku, odpadly návštěvy na faře. Ta byla přímo naproti ordinace a v zimě jsme se tam mohli se setrou nejen ohřát, ale bývali jsme panem farářem dokonce pohoštěni hltem vynikající slivovičky. Do práce na obvodě patřila i péče o chovance sociálního ústavu v Hlučíně a na podzim vojenské odvody. Tím jsem se dostal do kontaktu s armádou, zvláště když jsem zjistil, že náčelník vojenské správy bydlí v Děhylově a tedy patří do mého obvodu.

Mé dojíždění do Kravař netrvalo věčně, protože povinností obecního úřadu bylo zajistit pro obvodního lékaře byt. To se stalo a my jsme se se vší slávou a nadšením ubytovali v třípokojovém bytě v Hlučíně, přímo naproti gymnázia, kde později oba naši potomci i maturovali. Roky ubíhaly, možno říci v plné pohodě. Situace se změnila, když hlučínský ústav zdraví řešil post závodního lékaře v MSA v Dolním Benešově. Ono dělat tehdy závoďáka nebylo nic záviděníhodného. Byl to často v podstatě urputný boj o neschopenky pro lidi, kteří z nejrůznějších důvodů potřebovali zůstat doma. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se na to místo přihlásil a do Benešova začal dojíždět. To už jsem měl nové auto, Moskviče, a benzín byl ještě za hubičku. Jezdil jsem tedy domů trochu dřív, protože odpadla návštěvní činnost. Děti rychle rostly. Manželka složila druhou maturitu na pedagogické škole a začala vykonávat dělat učitelku, potom na dlouhou dobu i ředitelku mateřské školy.

Pak náhle zemřel obvodní lékař v Dolním Benešově a já jsem cítil povinnost táhnout alespoň na nějakou dobu obě funkce. Netrvalo to moc dlouho a já se opět stal obvodním lékařem, k čemuž patřily i noční služby. Naše sanitky tehdy ještě neměly vysílačky, a tak jsme při nočním výjezdu zastavovali v hostincích a odtud telefonovali dispečerce v Hlučíně. Při jedné takové službě, kdy jsme byli v nejvýchodnější části okresu, jsme se dozvěděli, že je vyžadována lékařská pomoc na jeho úplně opačném konci. Jeli jsme tam co nejrychleji. Na místě jsme zjistili, že ačkoliv byly ten den volby a byl zákaz nalívat alkohol, jeden člověk byl v nádherně opilé společnosti po jakémsi nedorozumění pobodán. Po prvním ošetření jsme raněného naložili a vezli do nejbližší nemocnice. Ale právě když jsme ho nakládali do sanitky, přistoupil ke mě jakýsi muž, znatelně pod vlivem alkoholu, a výhružně děl: “Já si to zjistím, kde jste se tak dlouho flákali!” Udiveně jsem se rozhlédl a zjistil, že kousek odtud je zaparkovaný vůz, který jsem vídával stát před ONV. Agresivní chování toho funkcionáře mě upřímně rozhořčilo, ale nejvíc to, že služební auto nebylo použito k odvozu zraněného.

Chtěl bych zdůraznit, že jsem se nikdy v životě nedral někam do popředí, a tak mě vyvedlo z rovnováhy, když mě začali přemlouvat, abych se ujal funkce vedoucího zdravotního odboru. Už při pouhé představě se mi ježily vlasy. Ale pak onemocněl dosavadní ředitel OÚNZ Opava a jeho místo bylo třeba obsadit co nejdříve. Zpočátku jsem odmítal, ale když se zapojila i manželka, nakonec jsem souhlasil. A tak já, direktorský antitalent, jsem se ujal práce . Hned první úkol, který jsem musel řešit, byl spor se zástupcem primáře gynekologie. Ten se při jedné noční službě opil tak, že ho setra musela za ruku dovést na porodní sál. Probíhající porod sice dokončil, ale jeho slovní doprovod není možno reprodukovat. Byla to velmi nepříjemná situace. Nakonec to došlo tak daleko, že na něj otec rodičky podal trestní oznámení a provinilec byl propuštěn.

Úkolem ředitele bylo řešit řadu dalších případů. Jen tak mimochodem si vzpomínám na to, kdy obvodní lékař měl starosti pacienta, propuštěného z nemocnice na žádost rodiny, aby mohl zemřít doma. A onen lékař suverénně prohlásil, že to nemocnice zbabrala a on toho nemocného uzdraví. Dá mu denně nějakou infuzi, kterou si však rodina musí zaplatit a bude vše v pořádku. V nemocnici si vyžádal několik lahví fyziologického roztoku, za které účtoval rodině 200 Kč za kus. jednu infuzi dal večer, druhý den našla rodina onoho lékaře v hospodě a téměř ho přinutila dát mu druhou infuzi. Třetí den pacient zemřel. Takové jednání mě nadzvedlo, navíc rodina vyhrožovala soudním řízením. Skončilo to tak, že byl s viníkem kamžitě rozvázán pracovní poměr.

Roky ubíhaly se střídavými úspěchy i neúspěchy, až přišel rok 1987 a já jsem byl vybrán do tříměsíčního kurzu pořádaného Světovou zdravotnickou organizací WHO v Moskvě. Nejdříve jsem měl trochu problém s ruštinou, ale po několika týdnech jsem se docela domluvil a hlavně dobře rozuměl přednáškám v ruském jazyce. V Moskvě jsem zažil všelicos a tak vzpomínám, jak jsem pro celý náš kurz smažil amolety. Jednoho z kolegů jsem přemlouval, aby mi za šest amolet prodal primáře na oční do opavské nemocnice – neprodal! Nebo jsme pozvali naše profesory na posezení při příležitosti oslav narozenin tří z nás. Já jsem byl pověřen přípravou menu, mimo jiné jsem usmažil bramboráky. Ruští kolegové se jich nemohli nabažit a dožadovali se jich i při rozlučce na našem velvyslanectví. Některé vzpomínky mi zůstanou do konce života. Jednak to byl zájezd do tehdejšího Stalingradu, kde jsem byl zcela fascinován Volhou, řekou širokou čtyři kilometry. Ale největším zážitkem byla návštěva v Leningradě, kde jsem měl možnost zhlédnout Čajkovského balet Labutí jezero.

I ty tři měsíce uplynuly jako voda a my jsme se vraceli domů. Po příletu do Prahy na mě už čekalo auto a tak jsem se ocitl doma, v Opavě. Dosud nevím, co mě tehdy vlastně přimělo požádat o uvolnění z funkce ředitele nemocnice v Opavě. Původně jsem se rozhodl vrátit se na místo obvodního lékaře, ale nakonec jsem nastoupil na KÚNZ do Poruby. Tam jsem se dožil v pohodě důchodového věku a po dvou letech přesluhování jsem teoreticky ukončil svou aktivní pracovní dobu.

Uvědomuji si, že v mém životě měly letopočty zakončené číslem 7 zvláštní význam. V roce 1927 jsem se narodil, v roce 1937 jsme se stěhovali do Brna, 1947 jsem maturoval, 1957 jsem ukončil vojenskou službu. V roce 1967 jsem se domlouval o možnosti vybudovat chatu na pozemku pětřícímu mlynáři Horáčkovi. Padesátiny jsem oslavil v r.1977 a dosud vzpomínám na krásný výstup studentek zdravotní školy, které mi zazpívaly a zatančily kousek spartakiády. V roce 1987 jsem nastoupil do kurzu v Moskvě, kde jsem oslavil i své šedesáté narozeniny a v r.2007 jsem jako důchodce nastoupil na část úvazku na oddělení zdravotní statistiky a začal přednášet nastávajícím bakalářům.

 

Pěstitel vína praktikuje v podstatě dvě etapy dozrávání. Etapa první znamená, že hrozny už jsou jedlé, ale druhá etapa sklizně nastává až daleko později, nejlépe až po prvním mrazíku. S lidmi je to obdobné. Dosažením osmnácti let se člověk stává oficiálně dospělým, ale teprve pak nastává doba dozrávání. Dlužno zdůraznit, že ženy jakoby dozrávaly trochu dřív, zatímco u mužů je dokončená zralost problematická až do vysokého věku. Musím konstatovat, že i mé dozrávání skutečně probíhalo se všemi těmi mrazíky.

V době, kdy jsem ještě nesložil maturitu, tedy zkoušku dospělosti, ale podle zákona jsem už byl dospělý, v době pomalu se blížící válečné fronty k Brnu, jsem byl jako študák nasazen se svými spolužáky na kopání zákopů pro ustupující německou armádu. Zde jsem získal nádhernou zkušenost, jak se vyhýbat práci. Přišel jsem totiž na způsob, jak před očima hlídajícího SA-manna je možno na hodinu se regulérně vzdálit. Stačilo k tomu jen šikovně zlomit násadu lopaty či krumpáče a pak s oběma úlomky spěchat do vzdáleného skladu. Můj osobní rekord byl za jednu šichtu pět lopat a krumpáčů.

Rok po skončení války přišla maturita, kterou se mi podařilo úspěšně složit, i když jsem svatý týden netrávil nad učebnicemi, ale na dvoře našeho gymnázia. Tam jsem se na volejbalovém hřišti zabýval pozorováním jisté dívky, která se nakonec stala mým osudem.

Už několik let před maturitou jsem se rozhodl, že budu studovat medicínu, a to za nadšeného souhlasu mé matky. Bez problémů jsem začal studovat a hned v prvním semestru jsem nastoupil jako dobrovolník na biologické oddělení. Tenkrát mě totiž nemírně fascinovala práce s mikroskopem. Moje náplň ale byla zcela jiná. Dostal jsem totiž složku odborných prací a mým úkolem bylo překládat do češtiny zašrtnuté stati. S několika problémy jsem ukončil první rigorózum, získal titul MUC a s nadšením přijal místo demonstrátora na interní klinice. To bylo něco. Na vlastní oči jsem viděl nejrůznější choroby, naučil se píchat injekce, spisovat chorobopisy, ale hlavně jsem si přivydělával na nákup knih. Byl jsem hrdý na to, že jsem si pořídil slušnou odbornou knihovnu. Dalším přínosem pro mou kapsu byly i odměny za články v novinách. Takové dvě stovky za článek – to byly peníze!

Zdárně jsem pokračoval ve studiu a s úspěchem složil i zkoušku ze stomatologie. Pan profesor byl už starší pán, zadal otázku a začal podřimovat. Podle svých znalostí jsem zodpověděl a pak ještě zopakoval odpověď a při třetím opakování pan profesor pozvedl hlavu a dal mi radu: “Pane kolego, vydejte nové, básnické přepracování zubního lékařství, ale proboha, nedělejte zubaře!”

Následovaly další zkoušky a konečně přišla promoce, která se konala v aule právnické fakulty. Velká sláva. Oblékli jsme si taláry a nastoupili do řady na podium, promotor pronesl slavnostní projev v jazyce latinském, při kterém se mnohé stařenky zbožně křižovaly.

Po promoci nastalo vyvrcholení dozrávání. O umístění totiž rozhodovala distribuční komise, od které jsem dostal návrh na celý další život: “Buď budeš dělat internu, ale to by ses musel stěhovat na Slovensko, nebo dělej obvoďáka na Ostravsku”. Po velké poradě s rodiči a pochopitelně i s mou nastávající jsem volil Ostravu.

Obtížen kufrem s nejnutnějším osobním vybavením jsem nastoupil do vlaku a v Ostravě vyhledal příslušný krajský úřad, kde jsem se setkal s lékařem, úředníkem na zdravotním odboru. S tímto člověkem jsem se za několik desítek let opět dostal do bližšího kontaktu a uslyšel verdikt: “Sedni na tramvaj číslo čtyři a jeď do Hlučína, tam je taková šikovná nemocnice a tam se se tedy přihlas.” Stalo se. V Hlučíně už sice bývalá hornická nemocnice nefungovala, bylo tu ale několik ambulancí, později hrdě nazvaných poliklinikou. Byl jsem srdečně přivítán ředitelem tohoto zařízení, který současně vykonával i funkci okresního hygienika. “Jsem rád, že jsi tady, ale zatím pro tebe nemám ubytování. Tak se vrať domů a já ti pak pošlu telegram.” Ten telegram přišel do týdne, ale musel jsem žádat o odklad, protože v den mého předpokládaného nástupu měla pohřeb babička z matčiny strany. Ale pak už jsem nastoupil a nastala nová éra mého života.

“Tak se podívej,” přivítal mě ředitel. “V Dolním Benešově postavili nové sídliště a dostal jsem tam pro tebe a ještě jednoho docela slušné ubytování. Dostaneš se tam vlakem, je to kousek. V nemocnici zatím ještě místo nemám, tak tady vysedávej u místních obvoďáků a přiučuj se, můžeš jim i v něčem pomoci.”  Tenkrát byli v Hlučíně dva praktičtí lékaři, dvě dětské lékařky a dva dentisté. A tak jsem se začal přiučovat všemu, co takový praktik dělá. Pochopitelně se to neobešlo bez nějakých těch problémů. Nejhorší bylo, když jsem dostal pozvánku k soudu, abych dosvědčil, že jeden z těch mých vzorů byl v práci opilý. On skutečně opilý byl a nabízel mi, ať si dám s ním. Ale já, hrdý na své doposud slušné jméno, jsem naštěstí odmítl.

Asi po půl roce praktikování jsem dostal místo v nemocnici v Petřkovicích, ale o tom by bylo možno napsat celou knihu. Nemocnice byla malá, pouze se dvěma odděleními, interním a chirurgickým. Byl tu ale vynikající kolektiv se snahou poskytovat nemocným maximální péči. Během této své praxe jsem se v den dvacátých třetích narozenin své vyvolené oženil, přestože ona bydlela i nadále u svých rodičů. Pokud jsem neměl v něděli službu, dojížděl jsem za ní do Brna. Zpočátku jsem ještě jezdil do práce z Benešova, nejprve vlakem a tramvají. Pak jsem si z Brna přivezl kolo, ale nakonec se mi podařilo najít podnájem ve vilce v blízkosti nemocnice. To bylo tak. Kdosi mi poradil, že by ta rodina chtěla ubytovat podnájemníka, tak jsem se tam nic netušící vypravil. Vešel jsem do zahrady a přivítal mě velký černý pes s bílou náprsenkou. Já jsem nekřičel na něj a on nevrčel na mě, ale zavedl mě ke své paní, která se zděsila, že jsem přišel v přátelském doprovodu psa Satana. To mi zřejmě dopomohlo k tomu, že jsem ubytování opravdu získal. Byla to zajímavá rodina. Otec inženýr, matka jezdila na jeřábu a dvě dívky, tehdy ještě se zuby jako noty na buben, navštěvovaly základní školu. Z té starší se později vyklubala skutečná krasavice a ta mladší se stále ještě objevuje v televizi, prostě Hanka Zagorová. Mohu říci, že jsem do té rodiny dokonale zapadl a prožil s ní několik let.

Když jsem získal nějaké ty zkušenosti, kterým se říká kolečko, získal pro mě ředitel místo na porodnici v závodní nemocnici Vítkovice. Ta byla díky svému majiteli, Vítkovickým železárnám, snad nejlépe vybavenou nemocnicí v kraji a já jsem měl možnost získat neocenitelné zkušenosti v oboru gynekologie. Leč všechno má svůj konec a já jsem byl uznán nastoupit na samostatné místo. Tím prvním se staly Kravaře, obec asi dva kilometry dlouhá a později rozšířená o dvě další obce, Kouty a Dvořisko. Tehdy jsem navrhoval, aby se nově vzniklý městys nazýval Krákodvor, ale neuspěl jsem. Dostal jsem však nový byt a konečně jsem mohl bydlet se svou novomanželkou.

Do paměti mi zapadly dvě události. Hned první den, kdy jsem se ubytoval, přispěchal soused, že mám u něj nutný telefon. “Pane doktore, přijďte, on už asi končí!” Popadl jsem kufřík a běžel. Poněkud mě vyvedlo z míry, že kolem domu postávalo několik lidí, kteří vůbec nebyli smutní. Teprve když jsem vešel dovnitř, pochopil jsem. Na dvoře visel zabitý vepř a majitel mě přivítal: “Tak už to má za sebou!” Tenkrát jsem poprvé v životě ochutnal čerstvé zabijačkové pochoutky.

Ta druhá událost se přihodila hned první den mého nástupu do ordinace. Dovnitř vešla stařenka, pootevřela ústa a beze slov uchopila mou ruku, abych mohl ohmatat její viklající se zuby. Nezbylo nic jiného, než vzít do ruky kousek gázy a zuby vyjmout, ne vytáhnout. Druhý den jsem měl čekárnu nabitou stařenkami se stejnými potížemi, protože po celých Kravařích se rozneslo, že tahám zuby naprosto bez bolesti.

Začala má skutečná práce obvodního lékaře. Manželka se přistěhovala, postupně jsme si vybavili byt nejnutnějším nábytkem, a když se nám narodil syn, doprovázela mě s kočárkem po návštěvách nemocných. Naše rodinná idylka však netrvala dlouho. Začátkem dubna jsme se nastěhovali do Kravař, 24.dubna se narodil syn a prvního září jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu. Nic nepomohlo a já jsem nastoupil do školy pro důstojníky v záloze v Hradci Králové. Dostalo se mi tu základního vojenského výcviku, který trval čtyři měsíce, a pak jsme byli rozesláni do terénu. Mohli jsme dát návrh, kam chceme. Samozřejmě jsem žádal Brno, ale byl jsem odeslán do Olomouce. S patřičným dokumentem v ruce jsem se hlásil u náčelníka zdravotnické služby divize, ten chvíli dumal a pak mi řekl, že o žádném přijetí nic neví a žádný pokyn nedostal. Tak si mě tedy nechá u sebe, abych mu dělal jakéhosi spojovacího důstojníka mezi ním a polním lazaretem. Toto umístění trvalo celý rok a prakticky celé léto jsme byli ve vojenském prostoru Libavá. Můj nadřízený mi pak poslal návrh na povýšení, místo toho však přišel rozkaz, abych nastoupil do Ružomberoku do školy pro zdravotníky. Tak se ze mě stal kantor a já jsem trápil důstojníky, kteří nás proháněli v Hradci. Typický vojenský paradox. Měl jsem hodnost rotného, ale zastával jsem funkci podplukovníka. Nebýt toho, že Ružomberok je tak daleko od Brna, docela by se mi tam líbilo. Už jsem totiž byl nejen otcem syna, ale i dcerky a manželka po dobu mé nepřítomnosti žila u svých rodičů v Brně.

Po dvou letech vojenská služba skončila a já se mohl vrátit domů. Bylo to na podzim v roce 1957, v době, kdy docházelo v Maďarsku k bouřím a já se třásl, jestli se opravdu domů dostanu. Ale dostal jsem se a vracel se plný dojmů a nových zkušeností, dokonce i s nově nabytým sebevědomím. Prostě jsem se cítil dokonale vyzrálý. Zjistil jsem, že není nutno být úplným abstinentem, že taková žinčice nádherně odbourává akutní účinky alkoholu. Naučil jsem se ovládat zbraně, jako je pistole, samopal a puška a dokonce odlišovat ostré náboje od slepých. Jak by se mi to hodilo tenkrát ke konci války, když jsme ustanovili studentskou gardu a dělali noční hlídky v botanické zahradě. Někdo tam na nás  z otevřeného okna dokonce pálil z pistole a my mu odpovídali palbou z pušek, měli jsme však jen slepé náboje.  Prostě cítil jsem se už dokonale připravený na další život plný zodpovědnosti, ale i radosti z dobré práce a z rodinného života.

 

Nastaly prázdniny roku 1937 a my jsme se stěhovali do Brna. Naše rodina se ubytovala v nově postaveném činžáku naproti vchodu do továrny na koberce, kde otec dostal post správce provozu. Byt byl hezký, ale po několika dnech nás začalo budit nevysvětlitelné noční svědění. Trvalo to dost dlouho, než jsme zjistili příčinu. Byt byl zamořen štěnicemi, které jsme do té doby znali jen z vyprávění. I vypukl krutý boj celé rodiny proti ohavnému hmyzu.

V té době moje nejstarší sestra úspěšně složila maturitu a přihlásila se na další studium na filozofické fakultě. Prostřední sestra se na maturitu chystala a já jsem v Brně absolvoval čtvrtou a pátou třídu obecné školy. Ale mým prvořadým úkolem bylo zapojit se do nejbližšího skautského oddílu. Skautovat jsem začal už v místě svého rodiště a tuto organizaci jsem si nesmírně zamiloval.

Do mého života tehdy vnikl pocit národního uvědomění. V Brně bylo totiž hodně Němců, kteří na každém kroku provokovali nejen svým oblečením, do kterého patřila bílá podkolenka, ale hlavně svým vystupováním. A tak, když přišel březen 1938, začalo docházet k nevyhnutelným střetům. Sám jsem se stal obětí jednoho takového střetu, když jsem potkal svého bývalého spolužáka s typicky německým jménem Láníček v uniformě Hitlerjugend. Slízl jsem od něho několik políčků za slovního doprovodu “Du tschechische Swein!” Ale byl jsem svědkem i událostí komických, když jedna rádoby německá matka pobízela své dítko k chůzi slovy: “Also komm, komm, du gehst als als … posrané!”

Vysoké školy byly uzavřeny, a tak moje nejstarší sestra, rozená kantorka, přešla na další studium do učitelském ústavu. Prostřední sestra složila maturitu a vzápětí se provdala, nejmladší sestra začala navštěvovat hospodyňskou školu a já jsem se dostal na gymnázium. To už bylo něco jiného, než obecná škola. Už i proto, že nám někteří kantoři vykali. Samozřejmě byly i výjimky. Třeba profesor kreslení, vyzbrojený dvoumetrovou rákoskou, nás proháněl po třídě. Budova našeho gymnázia byla v důsledku válečných událostí změněna na lazaret a podobný osud postihl i další náhradní budovy, a tak jsme chodili do školy v nejrůznějších částech města Brna. Svůj volný čas jsme využívali podle vlastního vkusu. Já jsem zůstal věrný skautingu do té doby, než byl zakázán. Vzpomínám na letní tábor v roce 1938, tedy už v době okupace, kdy jsme stanovali na lesní mýtině a ráno naposledy vztyčovali státní vlajku.

V té době byl zakázán i Sokol a tuším, že i Orel, a nezbylo nic jiného, než vstoupit do DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), abychom udrželi určitou soudržnost. O prázdninách jsme pak byli nuceni chodit na zemědělské brigády. Zvláště na jednu si dobře vzpomínám, a to ze dvou důvodů. Majitel statku, kam jsme byli nasazeni, nechal po dvoře volně pobíhat svého jezdeckého koně. Do té doby jsem na koni neseděl, ale přesto jsem na něj vyskočil. Vtom se objevil jeho pán, uchopil lopatu a plácl koně po zadku. V nastálém tanci vyplašeného koníka jsem osvědčil svou tělesnou zdatnost a kupodivu jsem nespadl. Na ten den mám v paměti uchován ještě jeden zážitek. Vesnické ticho bylo náhle přerušeno hrozivým hučením přicházejícím shora a na obloze se objevilo několik desítek letadel v přesně vyrovnaných letkách. A pak už jsme zaslechli dunění výbuchů. Spěchal jsem domů plný strachu. Tentokrát to dopadlo dobře, byla bombardovaná část města dostatečně vzdálená od našeho bydliště.

Těch náletů jsme v Brně prožili několik, jeden z nich mě stihl na ulici, když jsem jel s vozíkem pro slíbené dřevo na stavbu krytu. Zaslechl jsem hukot letadel a na obloze se objevila letka poměrně nízko letících letadel s rudou hvězdou na kormidle. Začaly padat bomby, naštěstí lehkého kalibru, a teprve za chvíli poté, když už byl napadený objekt v plamenech, spustila palbu protiletadlová děla. Nechal jsem vozík na cestě a skočil do otevřeného průjezdu domu. Stála tam taková starší žena, v ruce měla dámské kalhotky a žalostně naříkala: “Už je to tady!” Dodnes nevím, jestli jsem ji jen postrkoval před sebou, nebo si ji přehodil přes rameno, ale zdárně jsme se dostali na dvorek k okénku do sklepa. Ta žena padala první a já skočil za ní. V tom okamžiku spadla několi metrů za mými zády bomba, naštěstí to bylo něco mezi ručním granátem a dělbuchem. Ozvala se velká rána a střepiny rozbily zeď nad okénkem do sklepa. Měl jsem obrovské štěstí, mě samotného plamen bomby jen ožehl vlasy.

Z války jsme bydleli v místech, kde na jednom konci ulice vedla trať Praha – Brno, na druhém konci pak strojírenský závod, který vzal na konci války díky bombardování dokonale za své. Ale ani kobercárna naproti našeho bytu nebyla ušetřena. Při velkém náletu asi čtrnáct dní před příchodem fronty tu byly shozeny několikatunové pumy. Jedna z nich dokonce spadla do vedlejšího domu, ale naštěstí nevybuchla a v dalších dnech byla zneškodněna. Náš byt byl v tak těžce ohroženém prostoru, že jsme se přestěhovali do sklepa domu, kde bydlel nastávající manžel mé nejmladší sestry. Tady jsme i přečkali frontu, pouze s jedním dělostřeleckým zásahem do druhého poschodí.

Válka a všechno, co s ní souviselo, ve mně pochopitelně zanechalo trvalé následky. Jedním z nich bylo například to, že jsem si nepředstavitelně začal vážit jídla. Přídělový systém byl doslova ubohý, a tak když u nás při přecházení fronty na ulici padl kůň, téměř ihned se u něj utvořila řada vyhládovělých lidí. Jeden z mužů se ujal porcování a já jsem donesl domů krásný kus masa. Nikdy v životě mi nic tak nechutnalo a chutnat nebude jako ten guláš, který maminka po čtrnáctidenním studeném odříkání uvařila.

Ale pak nastal mír a už nehrozilo nebezpečí odstřelování lidí kulometem z Messerschmitu (šlo to asi dva metrů nad mou hlavou). Zase jsme se sešli v našem gymnáziu a mohli jsme pokračovat ve vzdělávání. Přežili jsme všichni a z koncentráku se vrátil i můj tehdejší kamarád Karel, jehož otec, už dávno nebožtík, byl Žid. Nastala pro nás krásná doba dospívání a prvních lásek. Hormony pochopitelně zapůsobily i na mě a já jsem objevil svůj dívčí idol. Nebylo to však tak docela jednoduché. Tím idolem se stala tehdy čtrnáctiletá dívka, která mě vlastně oslovila jako první. Zaregistrovala mě na tribuně tehdy probíhající Zlaté tretry, jak pokojně sedím v zadní řadě a dívám se do takové divné roury. Vyrobil jsem si totiž něco jako periskop, abych se nemusel tlačit někde dole. Tehdy došlo k naší první schůzce, jejíž následky si nesu dodnes, protože ona dívka na své dvacáté třetí narozeniny řekla své slavnostní “ano”. Jen mi dosud vrtá hlavou, kdo koho vlastně objevil. Zajímavé je, že první schůzka skončila v kině na jakémsi filmu s Vlastou Burianem a celou dobu byla provázena vzájemným studem. Styděli jsme se nejen vzít za ruce, ale dokonce se i před tím druhým vysmrkat.

Tak tedy doba dospívání končila a pomalu ale jistě nastupovala doba zralosti.

Čo bolo, to bolo…

Skutečně jsem dosáhl hodnosti majora. I když jen v záloze a nikdy jsem neměl možnost obléct uniformu s patřičnými nárameníky, které mám dosud schované. Ale než k tomu slavnostnímu jmenování došlo, uplynulo od mého narození několik desítek let, na které mi zbyly jen vzpomínky.

Podle očitých svědků jsem se narodil v pátek, několi minut před devatenáctou hodinou. Na vlastní zrození si pochopitelně nepamatuji, ale památka na ten slavný okamžik dlouho zdobila moje obydlí. Byla to vycpaná poštolka, kterou otec zastřelil několi hodin před mým příchodem na svět dobře mířenou ránou z malorážky. Poštolka vydržela až do narození mého syna.

Moje narození bylo skutečně něčím slavnostním, hlavně pro rodiče, protože už tehdy naši rodinu zdobily tři dívky, mé sestry, se kterými jsem prožil krásné dětství. I když jsem se o to pochopitelně vlastní vůlí nepřičinil, splnil jsem hlavně touhu mého otce. Konečně se podařil kluk!

Že jsem kluk jsem si uvědomil, když mi bylo tak něco kolem jednoho a půl roku. Kupodivu si na to dobře vzpomínám. Podnikli jsme rodinný výlet, na kterém jsem zjistil zahanbující fakt, že jako správný kluk nemám kalhoty, ale po sestrách zděděnou sukénku. Jasně si vzpomínám, že jsem se dal do křiku, že nechci sukni, ale kaťata!

Roky ubíhaly a přišla doba, kdy jsem šel do školky. Bylo to něco nového, ale celkem jsem byl spokojený. Snad i proto, že jsem v sobě objevil svou první lásku k Marušce, dceři učitelky. Přišly však i dny, kdy se mi naprosto nechtělo, a tak jsem vymýšlel nejrůznější výmluvy. Vzpomínám na jednu z nich. Ráno jsem jakoby odešel, ale brzy jsem se vrátil a začal se motat v kuchyni, kde jsem přišel na to, že kamna jsou plná popele. Pečlivě jsem je vyčistil a druhý den jsem se vymlouval tím, že jsem musel mamince vymést kamna. Školka byla mým prvním setkáním s větším počtem stejně starých dítek a dala mi možnost uplatnit mé vlohy. Další vzpomínka ze školky se pojí s návštěvou inspektorky, která nás vyzvala, abychom jí něco zazpívali. Chvíli bylo ticho, tak jsem se přihlásil a spustil: “Cikánko ty krásná, cikánko ty má…” Paní inspektorka mě vyslechla, moudře pokývala hlavou a pak prohlásila: “Ty jsi asi Pepíček Mikulů, to se pozná. Tvoje sestřičky taky tak hezky zpívají.” On totiž zpěv patřil k týdennímu rituálu. V sobotu odpoledne se u nás konal velký úklid včetně mytí nádobí a to vše se konalo za zpěvu tehdy známých písniček, v létě pochopitelně  při otevřených oknech.

Ta otevřená okna patřila docela samozřejmě k našemu způsobu bydlení. Bydleli jsme ve dvě stě let starém domě, původně to byl mlýn. Později byla turbína, poháněná vodou z náhonu, využívána k výrobě elektřiny pro továrnu. Ten náhon nám tekl přímo pod okny kuchyně a odděloval náš dvorek od továrny. Pro nás byl také dokonale využit, a to nejen na máchání vypraného prádla, ale i ke koupání psa a posléze i ke cvičné střelbě ze vzduchovky. Otec totiž občas přinesl  z továrny vypálené žárovky a my všchni čtyři jsme je na vodě sestřelovali.

Na druhé straně dvorku byla silnice, od které nás oddělovala zeď s přistavenými kůlnami, sloužícími nejen k uskladnění topiva, ale i jako kurník a králíkárna. Silnice měla pro nás velký význam, protože se hezky svažovala k mlýnu. V zimě jsme ji měli jako skluzavku a taky se na ní nádherně jezdilo na sáňkách. Náš pes Rek nám ochotně sáňky vytáhl nahoru, ale při cestě dolů musel za odměnu sedět jako první. V létě se tam zase krásně jezdilo na koloběžce.

Žilo se nám tam krásně až do doby, kdy bylo otci nabídnuto místo v Brně. Ale to je už další kapitola.