Bylo krásné léto, kdy děda s babičkou bydleli ve své chaloupce pod lesem u potůčku. Všude dokola bylo plno krásných barevných květin, všechno vonělo a včeličky nestačily létat a snášet med. Na záhonku u chaloupky dozrávaly jahody, veliké, že se sotva vešly do pusy, a sladké jako ty nejsladší bonbony. Babička zavařovala rybíz a angrešt a děda tajně chodil na hrášek.
Voda v řece byla teplá a na březích spousta dětí a maminek a tatínků, všichni se koupali, opalovali, cákali po sobě a všem bylo moc dobře. Jenom malí skřítci závistivě pokukovali po lidech, že se mohou koupat a jezdit na lodičkách. A tak děda udělal kousek od vrby malé jezírko, kam nasadil vodní rostliny a skřítci tam mohli dovádět od rána do večera. Listy leknínu jim sloužily jako lodičky a z puškvorce si udělali skluzavku, ze které žbluňkli přímo do vody. Byl tam také vodotrysk, ten jim sloužil jako sprcha, a když byli celí umáčení jako hastrmani, lehli si na sluníčko. Dlouho to ale nevydrželi a zase je to táhlo do vody. Byla pěkně teploučká a brzy se tam objevila žabka rosnička i brouci potápníci a s těmi se skřítci teprve něco navyváděli.
To léto mělo jeden den hezčí než druhý. Sluníčko svítilo od rána do večera a když zapadlo, vystřídal ho měsíc a hvězdičky a na ztichlou louku vběhly víly a tančily a ani se země nedotýkaly. Některé hrály na harfy, kde místo strun byly měsíční paprsky, a jejich hudba zněla tak sladce a něžně, že kdo ji jednou slyšel, stal se z něho hodný člověk a nikomu nemohl ublížit. Děda kolem chaty nasázel břízky a modříny, jedle a borovice a nakonec magnolii a rododenrony. Všechny se krásně ujaly a děda věděl, že se v nich usídlily víly.
Jednou večer, když se děda díval na zapadající sluníčko, ucítil najednou, jako by ho něco píchlo do kolena a rozbolela ho i hlava a děda poznal, že je to varování těch neviditelných vil. Také je slyšel, jak mu šeptají, že přijde bouřka. Sluníčko zapadlo a všude bylo takové zvláštní ticho, vlaštovky a rorýsi létali až u země a obloha se začala zatahovat, že se nezajiskřila ani jedna hvězdička a utišil se i vítr.
Sotva děda stačil zavřít všechna okna, zablýsklo se a zahřmělo a z černého mraku se spustil liják. Stromy v lese zahučely a žíznivě pily vodu, co na ně shora padal, blesk stíhal blesk a hřmění bylo takové, že se babička schovala do postele a zakryla si hlavu, jak se bála. Děda se smál a říkal, že je vidět, že babička není voják, protože takové hřmění nic proti tomu, když střílí děla a rakety. Blesk uhodí do hromosvodu nebo do vysokých stromů,ale když je člověk v chaloupce, tak se mu nic nestane a může se dívat na tu divokou krásu. Protože příroda je krásná, i když svítí slunko nebo padá sníh, prší či mrzne nebo je bouřka.
Sotva to dořekl, uhodil blesk do vysokého stromu v lese a hrom zaburácel, až okna zařinčela. Děda sebou trhl, ale pak si vzal vysoké gumové holínky, starý klobouk a plášť a šel se podívat, jestli ten liják nemůže ublížit malým skřítkům, co bydlí ve vrbě. Ti se dívali škvírkou ze svého doupátka ven a juchali radostí na krásným ohňostrojem.
To už ale voda v potůčku stoupla a dosahovala ke krajům břehů. Byla kalná a měla barvu kakaa. A najednou připlula nová vlna a voda se vylila z potůčku a zaplavila celý trávník u dědovy chaloupky. Současně zahučela řeka a vylila svou vodu do celého okolí, takže dědova chaloupka stála jako ostrůvek a kolem bylo velikánské jezero.
Bouřka ještě chvíli trvala, pak ustal déšť a ráno, když vstalo sluníčko, nebyl na obloze ani mráček. Kolem dědovy chaloupky byla samá voda a jak se v ní sluníčko odráželo, vypadalo to, jako by byla ta voda dočista stříbrná. Stromy a keře byly deštěm hezky umyté a travička, co vyčuhovala z vody, byla zelená. nikomu vůbec nevadilo, že je všude tak mokro a voda čvachtá pod nohama, a děti z celého okolí se v té velké louži začaly koupat, protože v řece byla voda ještě kalná a byl tam prudký proud.
Když se ráno všichni probudili, byla velká voda už pryč, tráva byla vlhká a už se v ní zase proháněli broučci a včelky. Večer se vyrojilo mnoho světlušek a svítily a tančily ve vzduchu a byla to taková krása, že děda seděl s babičkou na terase, spokojeně pokuřoval, usmíval se a říkal: “To je dobře, že jsme si tu postavili naši chaloupku. Nikde na světě není tak krásně jako u nás!” A měl pravdu.