Od té doby, co se děda seznámil se Šumajdou, uplynulo už několik dní a zase byl takový pěkný letní den a děda jel navštívit starého nemocného mlynáře. Jel po cestě, kolem které tekl a bublal potůček a na břehu stála stará dutá vrba. Děda zastavil své auto, vystoupil a šel k té vrbě, aby si v jejím stínu odpočinul. Jakmile si sedl do trávy, už tu byl skřítek a začal si s dědou povídat. Vyprávěl, jak si hezky zařídil své doupátko, jak se mu tam líbí a kolik už má nových kamarádů. Chodí ho navštěvovat sojka a kukačka, veverka mu přinesla několik lískových oříšků a černý kos slaďoučké lesní jahody, zajíček mu ukázal, kde rostou hříbky, a srnka mu slíbila na zimu hrst měkkých chlupů ze svého kožichu, aby si mohl udělat teploučkou postýlku. A večer zazpíval dokonce i slavík, aby se mu lépe usínalo. A těch hezkých kytiček kolem! Žluté blatouchy, v trávě sedmikrásky a voňavá mateřídouška a támhle kousek dál dokonce i vřes a u cesty fialky, které už podruhé kvetou a tráva je pod vrbou měkká jako maminčino pohlazení.
A jak tak dědovi všechno ukazoval, vypučela zničeho nic hned vedle pampeliška. Nejprve několik lístků, pak poupátko, to se rozvilo jako zlaté sluníčko a hned nato se květ proměnil ve velikou bílou kouli. Děda se tomu moc divil, tak rychle neviděl ještě žádnou kytičku vyrůstat, ale Šumajda na tom neviděl vůbec nic zvláštního a dědu poučoval:
“V naší skřítčí říši máme každý svůj úkol a všichni si navzájem pomáháme. My skřítci okopáváme a zaléváme květiny a třeba taková pampeliška nám za to slouží jako pošta. Každé to semínko je vlastně taková skřítčí obálka s dopisem a větřík ty dopisy roznáší.” A taky v tom okamžiku se jeden skřítčí dopis z bílé koule uvolnil a přiletěl Šumajdovi přímo do ruky.
Šumajda svými hbitými prstíčky obálku rozlouskl a vyňal z ní malinký lísteček, který děda skoro ani neviděl. Sotva ale dopis přečetl, začal usedavě naříkat. Vzlykal, že mu děda skoro ani nerozuměl. Až když mu děda růžkem kapesníku, namočeném v potůčku, utřel tvářičku, trochu se uklidnil. V tom dopise bylo napsáno, že ta pampeliška je vlastně jeho nehodný bratříček Škidlík, který se proměnil, když po mamince ve zlosti hodil kamínkem. Může být vysvobozen jenom tehdy, když někdo pampelišku vyryje s celým kořenem a zasadí do nějaké vrby. To přišlo Šumajdovi moc líto. Taková pampeliška má kořen moc dlouhý, daleko větší než je sám skřítek a i kdyby se mu podařilo vykopat celý kořen, jakpak by tu těžkou květinku přenesl až na strom?
Děda poznal, jak je Šumajda hodný, tak se nabídl, že mu pomůže. Z auta vytáhl lopatku a pampelišku i s kusem hlíny najednou vyrýpl, Šumajdu posadil na ni, v koruně vrby udělal jamku a pampelišku znovu zasadil. Pak ještě přinesl v dlani trochu vody z potůčku a sazeničku zalil, aby se uchytila. Ale na to už neměla pampeliška čas. Najednou se otřásla amísto ní stál na vrbě druhý skřítek, k nerozeznání stejný od Šumajdy. Oba se začali objímat a Škidlík svatosvatě slíbil, že už nikdy nikomu nebude ubližovat, a taky si řekli, že je vrba dost veliká, aby v ní mohli bydlet oba. Pak hned napsali své mamince a tatínkovi dopis, že je už Škidlík zase skřítkem a děda jim dal oběma čokoládu, aby mohli oslavit vysvobození. Slíbil jim, že se na ně přijede co nejdříve podívat.