Čo bolo, to bolo…
Skutečně jsem dosáhl hodnosti majora. I když jen v záloze a nikdy jsem neměl možnost obléct uniformu s patřičnými nárameníky, které mám dosud schované. Ale než k tomu slavnostnímu jmenování došlo, uplynulo od mého narození několik desítek let, na které mi zbyly jen vzpomínky.
Podle očitých svědků jsem se narodil v pátek, několi minut před devatenáctou hodinou. Na vlastní zrození si pochopitelně nepamatuji, ale památka na ten slavný okamžik dlouho zdobila moje obydlí. Byla to vycpaná poštolka, kterou otec zastřelil několi hodin před mým příchodem na svět dobře mířenou ránou z malorážky. Poštolka vydržela až do narození mého syna.
Moje narození bylo skutečně něčím slavnostním, hlavně pro rodiče, protože už tehdy naši rodinu zdobily tři dívky, mé sestry, se kterými jsem prožil krásné dětství. I když jsem se o to pochopitelně vlastní vůlí nepřičinil, splnil jsem hlavně touhu mého otce. Konečně se podařil kluk!
Že jsem kluk jsem si uvědomil, když mi bylo tak něco kolem jednoho a půl roku. Kupodivu si na to dobře vzpomínám. Podnikli jsme rodinný výlet, na kterém jsem zjistil zahanbující fakt, že jako správný kluk nemám kalhoty, ale po sestrách zděděnou sukénku. Jasně si vzpomínám, že jsem se dal do křiku, že nechci sukni, ale kaťata!
Roky ubíhaly a přišla doba, kdy jsem šel do školky. Bylo to něco nového, ale celkem jsem byl spokojený. Snad i proto, že jsem v sobě objevil svou první lásku k Marušce, dceři učitelky. Přišly však i dny, kdy se mi naprosto nechtělo, a tak jsem vymýšlel nejrůznější výmluvy. Vzpomínám na jednu z nich. Ráno jsem jakoby odešel, ale brzy jsem se vrátil a začal se motat v kuchyni, kde jsem přišel na to, že kamna jsou plná popele. Pečlivě jsem je vyčistil a druhý den jsem se vymlouval tím, že jsem musel mamince vymést kamna. Školka byla mým prvním setkáním s větším počtem stejně starých dítek a dala mi možnost uplatnit mé vlohy. Další vzpomínka ze školky se pojí s návštěvou inspektorky, která nás vyzvala, abychom jí něco zazpívali. Chvíli bylo ticho, tak jsem se přihlásil a spustil: “Cikánko ty krásná, cikánko ty má…” Paní inspektorka mě vyslechla, moudře pokývala hlavou a pak prohlásila: “Ty jsi asi Pepíček Mikulů, to se pozná. Tvoje sestřičky taky tak hezky zpívají.” On totiž zpěv patřil k týdennímu rituálu. V sobotu odpoledne se u nás konal velký úklid včetně mytí nádobí a to vše se konalo za zpěvu tehdy známých písniček, v létě pochopitelně při otevřených oknech.
Ta otevřená okna patřila docela samozřejmě k našemu způsobu bydlení. Bydleli jsme ve dvě stě let starém domě, původně to byl mlýn. Později byla turbína, poháněná vodou z náhonu, využívána k výrobě elektřiny pro továrnu. Ten náhon nám tekl přímo pod okny kuchyně a odděloval náš dvorek od továrny. Pro nás byl také dokonale využit, a to nejen na máchání vypraného prádla, ale i ke koupání psa a posléze i ke cvičné střelbě ze vzduchovky. Otec totiž občas přinesl z továrny vypálené žárovky a my všchni čtyři jsme je na vodě sestřelovali.
Na druhé straně dvorku byla silnice, od které nás oddělovala zeď s přistavenými kůlnami, sloužícími nejen k uskladnění topiva, ale i jako kurník a králíkárna. Silnice měla pro nás velký význam, protože se hezky svažovala k mlýnu. V zimě jsme ji měli jako skluzavku a taky se na ní nádherně jezdilo na sáňkách. Náš pes Rek nám ochotně sáňky vytáhl nahoru, ale při cestě dolů musel za odměnu sedět jako první. V létě se tam zase krásně jezdilo na koloběžce.
Žilo se nám tam krásně až do doby, kdy bylo otci nabídnuto místo v Brně. Ale to je už další kapitola.