Skutečnou pracovní aktivitu jsem zahájil po návratu z vojny. Na nádraží mi přišla naproti manželka, za ruku vedla kluka a v kočárku tlačila dcerku. Prostě přivítání, které by mi mohl kdekdo závidět. Po dvou letech jsem oblékl civilní oblek a spěchal se hlásit na ředitelství našeho ústavu, leč tady na mě čekala studená sprcha. Nový ředitel mě sice přijal vlídně, ale z jeho hlasu zněla rozhodnost. “Jsem rád, že ses vrátil, ale zpátky do Kravař už to nepůjde. Zato mám pro tebe krásný obvod tady v Hlučíně, a protože do tohoto obvodu patří mimo Hlučína i Děhylov, Dobroslavice a Plesná, zdvihnu ti plat a dostaneš dvaadvacet stovek – to má málokdo.” Po finanční stránce to byla nabídka přímo královská, a tak mi nezbylo než souhlasit.
Do Hlučína jsem dojížděl vlakem a za dva roky později mi manželčini rodiče pomohli koupit auto. To se mi náramně ulevilo, protože na návštěvy do Plesné, kde jsem ordinoval třikrát týdně, jsem mohl dojíždět po vlastní ose. To auto, stařičká Tatra, plnilo své povinnosti nejen jako dopravní prostředek. V mnoha případech zastupovalo telefon, protože jeho motor byl slyšitelný z jednoho konce obce na druhý. A tak při zvuku motoru někdo vyběhl na ulici a návštěvu v bytě mi nahlásil. A protože jsem už nemusel po ordinaci v Plesné čekat na sanitku, odpadly návštěvy na faře. Ta byla přímo naproti ordinace a v zimě jsme se tam mohli se setrou nejen ohřát, ale bývali jsme panem farářem dokonce pohoštěni hltem vynikající slivovičky. Do práce na obvodě patřila i péče o chovance sociálního ústavu v Hlučíně a na podzim vojenské odvody. Tím jsem se dostal do kontaktu s armádou, zvláště když jsem zjistil, že náčelník vojenské správy bydlí v Děhylově a tedy patří do mého obvodu.
Mé dojíždění do Kravař netrvalo věčně, protože povinností obecního úřadu bylo zajistit pro obvodního lékaře byt. To se stalo a my jsme se se vší slávou a nadšením ubytovali v třípokojovém bytě v Hlučíně, přímo naproti gymnázia, kde později oba naši potomci i maturovali. Roky ubíhaly, možno říci v plné pohodě. Situace se změnila, když hlučínský ústav zdraví řešil post závodního lékaře v MSA v Dolním Benešově. Ono dělat tehdy závoďáka nebylo nic záviděníhodného. Byl to často v podstatě urputný boj o neschopenky pro lidi, kteří z nejrůznějších důvodů potřebovali zůstat doma. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se na to místo přihlásil a do Benešova začal dojíždět. To už jsem měl nové auto, Moskviče, a benzín byl ještě za hubičku. Jezdil jsem tedy domů trochu dřív, protože odpadla návštěvní činnost. Děti rychle rostly. Manželka složila druhou maturitu na pedagogické škole a začala vykonávat dělat učitelku, potom na dlouhou dobu i ředitelku mateřské školy.
Pak náhle zemřel obvodní lékař v Dolním Benešově a já jsem cítil povinnost táhnout alespoň na nějakou dobu obě funkce. Netrvalo to moc dlouho a já se opět stal obvodním lékařem, k čemuž patřily i noční služby. Naše sanitky tehdy ještě neměly vysílačky, a tak jsme při nočním výjezdu zastavovali v hostincích a odtud telefonovali dispečerce v Hlučíně. Při jedné takové službě, kdy jsme byli v nejvýchodnější části okresu, jsme se dozvěděli, že je vyžadována lékařská pomoc na jeho úplně opačném konci. Jeli jsme tam co nejrychleji. Na místě jsme zjistili, že ačkoliv byly ten den volby a byl zákaz nalívat alkohol, jeden člověk byl v nádherně opilé společnosti po jakémsi nedorozumění pobodán. Po prvním ošetření jsme raněného naložili a vezli do nejbližší nemocnice. Ale právě když jsme ho nakládali do sanitky, přistoupil ke mě jakýsi muž, znatelně pod vlivem alkoholu, a výhružně děl: “Já si to zjistím, kde jste se tak dlouho flákali!” Udiveně jsem se rozhlédl a zjistil, že kousek odtud je zaparkovaný vůz, který jsem vídával stát před ONV. Agresivní chování toho funkcionáře mě upřímně rozhořčilo, ale nejvíc to, že služební auto nebylo použito k odvozu zraněného.
Chtěl bych zdůraznit, že jsem se nikdy v životě nedral někam do popředí, a tak mě vyvedlo z rovnováhy, když mě začali přemlouvat, abych se ujal funkce vedoucího zdravotního odboru. Už při pouhé představě se mi ježily vlasy. Ale pak onemocněl dosavadní ředitel OÚNZ Opava a jeho místo bylo třeba obsadit co nejdříve. Zpočátku jsem odmítal, ale když se zapojila i manželka, nakonec jsem souhlasil. A tak já, direktorský antitalent, jsem se ujal práce . Hned první úkol, který jsem musel řešit, byl spor se zástupcem primáře gynekologie. Ten se při jedné noční službě opil tak, že ho setra musela za ruku dovést na porodní sál. Probíhající porod sice dokončil, ale jeho slovní doprovod není možno reprodukovat. Byla to velmi nepříjemná situace. Nakonec to došlo tak daleko, že na něj otec rodičky podal trestní oznámení a provinilec byl propuštěn.
Úkolem ředitele bylo řešit řadu dalších případů. Jen tak mimochodem si vzpomínám na to, kdy obvodní lékař měl starosti pacienta, propuštěného z nemocnice na žádost rodiny, aby mohl zemřít doma. A onen lékař suverénně prohlásil, že to nemocnice zbabrala a on toho nemocného uzdraví. Dá mu denně nějakou infuzi, kterou si však rodina musí zaplatit a bude vše v pořádku. V nemocnici si vyžádal několik lahví fyziologického roztoku, za které účtoval rodině 200 Kč za kus. jednu infuzi dal večer, druhý den našla rodina onoho lékaře v hospodě a téměř ho přinutila dát mu druhou infuzi. Třetí den pacient zemřel. Takové jednání mě nadzvedlo, navíc rodina vyhrožovala soudním řízením. Skončilo to tak, že byl s viníkem kamžitě rozvázán pracovní poměr.
Roky ubíhaly se střídavými úspěchy i neúspěchy, až přišel rok 1987 a já jsem byl vybrán do tříměsíčního kurzu pořádaného Světovou zdravotnickou organizací WHO v Moskvě. Nejdříve jsem měl trochu problém s ruštinou, ale po několika týdnech jsem se docela domluvil a hlavně dobře rozuměl přednáškám v ruském jazyce. V Moskvě jsem zažil všelicos a tak vzpomínám, jak jsem pro celý náš kurz smažil amolety. Jednoho z kolegů jsem přemlouval, aby mi za šest amolet prodal primáře na oční do opavské nemocnice – neprodal! Nebo jsme pozvali naše profesory na posezení při příležitosti oslav narozenin tří z nás. Já jsem byl pověřen přípravou menu, mimo jiné jsem usmažil bramboráky. Ruští kolegové se jich nemohli nabažit a dožadovali se jich i při rozlučce na našem velvyslanectví. Některé vzpomínky mi zůstanou do konce života. Jednak to byl zájezd do tehdejšího Stalingradu, kde jsem byl zcela fascinován Volhou, řekou širokou čtyři kilometry. Ale největším zážitkem byla návštěva v Leningradě, kde jsem měl možnost zhlédnout Čajkovského balet Labutí jezero.
I ty tři měsíce uplynuly jako voda a my jsme se vraceli domů. Po příletu do Prahy na mě už čekalo auto a tak jsem se ocitl doma, v Opavě. Dosud nevím, co mě tehdy vlastně přimělo požádat o uvolnění z funkce ředitele nemocnice v Opavě. Původně jsem se rozhodl vrátit se na místo obvodního lékaře, ale nakonec jsem nastoupil na KÚNZ do Poruby. Tam jsem se dožil v pohodě důchodového věku a po dvou letech přesluhování jsem teoreticky ukončil svou aktivní pracovní dobu.
Uvědomuji si, že v mém životě měly letopočty zakončené číslem 7 zvláštní význam. V roce 1927 jsem se narodil, v roce 1937 jsme se stěhovali do Brna, 1947 jsem maturoval, 1957 jsem ukončil vojenskou službu. V roce 1967 jsem se domlouval o možnosti vybudovat chatu na pozemku pětřícímu mlynáři Horáčkovi. Padesátiny jsem oslavil v r.1977 a dosud vzpomínám na krásný výstup studentek zdravotní školy, které mi zazpívaly a zatančily kousek spartakiády. V roce 1987 jsem nastoupil do kurzu v Moskvě, kde jsem oslavil i své šedesáté narozeniny a v r.2007 jsem jako důchodce nastoupil na část úvazku na oddělení zdravotní statistiky a začal přednášet nastávajícím bakalářům.