Říká se, že muži nestárnou, ale je to pravda jen částečně. Částečně proto, že si to namlouvají muži sami. Když totiž dospějí do kmetského věku, začnou je bolet klouby, mívají nejrůznější potíže a hlavně zapomínají. Přitom si ale vymýšlejí nejrůznější druhy zábavy, což je známka toho takzvaného nestárnutí. Rádi si hrají a dokonce i předstírají, že jsou daleko mladší, než vypadají. Zatímco se muži ohlížejí za ženami a dívkami, které odpovídají jejich vkusu, stárnoucí ženy bláhově věnují prostředky na zušlechtění svého zjevu. Typické pro obě pohlaví je to, že rádi vzpomínají na doby svého mládí a hlavně věnují hodně času vzpomínání na jména těch, kteří s nimi před desítkami let trávili čas, ať už v práci či zábavě.
Nejnápadnějším znakem kmetského věku je to, že dotyční ukončili své zaměstnání, ať už dobrovolně, nebo nuceně. V mém případě se tak stalo, když mi bylo 75 let. Do té doby jsem měl nejen menší úvazek v oddělení zdravotnické statistiky, ale dokonce jsem i přednášel nastávajícím bakalářům. Časem jsem ale došel k závěru, že mi moje percepční nedoslýchavost brání v kvalitních přednáškách, protože jsem nemohl rychle reagovat na vnášené dotazy posluchačů. A tak jsem svou pracovní činnost ukončil. Úplně bez práce jsem však neskončil, řídil jsem se totiž vždycky zásadou, že nejhorším postižením člověka je syndrom “KODOBLA” (syndrom koukání do blba). K překonání tohoto syndromu mi pomáhala naše chata, kterou jsme postavili v roce 1968. O rok dříve jsem se domluvil s majitelem pozemku a zajistil materiál. Na Velikonoce jsme se synem vykopali a vybetonovali základy, zedník mi vyzdil podezdívku a tesaři sestavili z dřevěných panelů bouraných dřevěných domků čtyři stěny a krov. Nejdříve bez oken a dveří, ty jsem tam zabudoval za synovy pomoci. V létě tady už celá rodina mohla spát. K chatě patřil pozemek o rozměrech 20 x 20 metrů, vybylo dost místa i na zahrádku a o činnost nikdy nebyla nouze. Blahoslavená chata!
Ještě jedna činnost mě zbavovala lenosti, totiž pejsek. Dost dlouho jsme se pejskovi bránili. Až jednoho dne, když jsem byl na chatě sám a moje manželka kdesi na zájezdu v zahraničí, přijel syn s mladší dcerkou a ta nesla v náručí krabici od bot. Položila ji na stůl a informovala mě: “Dědo, přinesli jsme ti dáreček, ale nesmí se klopit!” Zvědavě jsem otevřel krabici, ze které se bleskově vymrštil ocásek a hlavička s dlouhým jazýčkem a ten mi hned olízl nos. Byla to prostě mladičká fenka jezevčíka, které jsem hned dal jméno Dina. Další den jsem šel manželce naproti a pejska nesl v náručí. “Co to máš?” Přistrčil jsem pejska k manželčinu obličeji, opět jako blesk vyletěl jazýček a splnil lízací povinnost. Kontakt byl navázán a Dina se stala členem naší domácnosti. Byl to milý pejsek, zakrátko jsme si na něj zvykli a měli ho jako malé děcko. Po osmi letech ale nastal čas obav a nokonec smutku, protože Dina vážně onemocněla a na návrh veterináře jsme nechali ukončit její trápení. To bylo jednou v pátek odpoledne a už v sobotu se u nás objevila tatáž vnučka, která nám kdysi přinesla Dinu se vzkazem od rodičů: “Mám vás přivézt na oběd, ale ještě se potřebuji stavit u jednoho známého.” Ten údajně známý byl chovatel jezevčíků a měl právě šest týdnů stará štěňátka. “Ty holky jsou už zadané, vyberte si jednoho kluka!” Vzal jsem jednoho do náruče, ale on se bránil, kňučel, snažil se dostat na zem. Tak jsem ho pustil a vzal do náruče toho druhého. Najednou jsem měl jeho čumáček pod paží a jazýček začal řádit. On si mě prostě vybral. Podle rodokmenu se měl pejsek jmenovat Edy, ale shodli jsme se, že to nejde ze dvou důvodů. Psa Edu měl už syn a mimo to na chatovišti tehdy sídlil muž jménem Eda, otylý a věčně namazaný, líný protiva. Začal jsem tedy uvažovat. Nenalezl jsem vhodné jméno začínající písmenem E, v abecedě následuje F a s projevujícími se vlastnostmi pejska (úžasně zvědavý čumáček, který musel všechno prozkoumat) dostal jméno Ferda. Celá rodina souhlasila a Ferda se stal dalším členem domácnosti. Když už jsme ho měli nějakou dobu, došel jsem k závěru, že by měli všichni důchodci povinně chovat peska, aby se museli trochu pohybovat.
Po dosažení kmetského věku mi přibyla další aktivita, totiž pravidelné schůzky s bývalými spolupracovníky. Vystřídali jsme několik restaurací a měnil se i počet účastníků. Nakonec jsme zbyli jen čtyři a pondělní odpoledne se pro nás stalo jakýmsi svátkem. Nutno podotknout, že se chlapi při takových posezeních baví trochu jinak než ženy. Probírají totiž všechno možné, od politiky ke sportovním utkáním, přes počasí (tento způsob léta…) a taky vzpomínají. Kolikrát to vypadá, jako by tak trochu soutěžili, kdo si vzpomene na jméno toho, co…
Pracovní vytížení mě ovlivnilo do té míry, že jsem se jen těžko loučil nejen s pracovištěm, ale i se spolupracovnicemi (na statistice převažují ženy). A tak jsem se docela těšil na úterní dopoledne, kdy jsem oficiálně prohlašoval: “Jdu za holkami.” Býval jsem docela vítaným hostem, protože spousta výkazů, které zpracovávaly, byla pro člověka bez zdravotnického vzdělání naprosto nesrozumitelná. A měl jsem dobrý pocit, že jsem byl alespoň k něčemu užitečný.
A tak jsme s manželkou prožívali svůj kmetský věk v určitém pravidelném rytmu. V pondělí odpoledne jsem šel do hospody U Tondy, v úterý ráno za holkami, odpoledne pro nás přijel syn a zavezl nás na chatu. Tam jsme trávili blažené chvíle v krásném prostředí až do neděle, kdy nás dcera opět odvezla domů. Člověk se taky musí vykoupat v teplé vodě. Na chatě nám prostě bylo dobře. Bylo tu rádio se spoustou desek s nahrávkami krásné klasické hudby, televize a dokonce i počítač, používaný nejen k hraní karetních her, ale i jako psací stroj. Takže suma sumarum, když má člověk roky, bolí ho nohy, někdy víc a někdy míň. Uvědomovali jsme si, že kdybychom se ráno probudili a vůbec nic nám nebylo, tak bychom asi už nežili.