Nastaly prázdniny roku 1937 a my jsme se stěhovali do Brna. Naše rodina se ubytovala v nově postaveném činžáku naproti vchodu do továrny na koberce, kde otec dostal post správce provozu. Byt byl hezký, ale po několika dnech nás začalo budit nevysvětlitelné noční svědění. Trvalo to dost dlouho, než jsme zjistili příčinu. Byt byl zamořen štěnicemi, které jsme do té doby znali jen z vyprávění. I vypukl krutý boj celé rodiny proti ohavnému hmyzu.
V té době moje nejstarší sestra úspěšně složila maturitu a přihlásila se na další studium na filozofické fakultě. Prostřední sestra se na maturitu chystala a já jsem v Brně absolvoval čtvrtou a pátou třídu obecné školy. Ale mým prvořadým úkolem bylo zapojit se do nejbližšího skautského oddílu. Skautovat jsem začal už v místě svého rodiště a tuto organizaci jsem si nesmírně zamiloval.
Do mého života tehdy vnikl pocit národního uvědomění. V Brně bylo totiž hodně Němců, kteří na každém kroku provokovali nejen svým oblečením, do kterého patřila bílá podkolenka, ale hlavně svým vystupováním. A tak, když přišel březen 1938, začalo docházet k nevyhnutelným střetům. Sám jsem se stal obětí jednoho takového střetu, když jsem potkal svého bývalého spolužáka s typicky německým jménem Láníček v uniformě Hitlerjugend. Slízl jsem od něho několik políčků za slovního doprovodu “Du tschechische Swein!” Ale byl jsem svědkem i událostí komických, když jedna rádoby německá matka pobízela své dítko k chůzi slovy: “Also komm, komm, du gehst als als … posrané!”
Vysoké školy byly uzavřeny, a tak moje nejstarší sestra, rozená kantorka, přešla na další studium do učitelském ústavu. Prostřední sestra složila maturitu a vzápětí se provdala, nejmladší sestra začala navštěvovat hospodyňskou školu a já jsem se dostal na gymnázium. To už bylo něco jiného, než obecná škola. Už i proto, že nám někteří kantoři vykali. Samozřejmě byly i výjimky. Třeba profesor kreslení, vyzbrojený dvoumetrovou rákoskou, nás proháněl po třídě. Budova našeho gymnázia byla v důsledku válečných událostí změněna na lazaret a podobný osud postihl i další náhradní budovy, a tak jsme chodili do školy v nejrůznějších částech města Brna. Svůj volný čas jsme využívali podle vlastního vkusu. Já jsem zůstal věrný skautingu do té doby, než byl zakázán. Vzpomínám na letní tábor v roce 1938, tedy už v době okupace, kdy jsme stanovali na lesní mýtině a ráno naposledy vztyčovali státní vlajku.
V té době byl zakázán i Sokol a tuším, že i Orel, a nezbylo nic jiného, než vstoupit do DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), abychom udrželi určitou soudržnost. O prázdninách jsme pak byli nuceni chodit na zemědělské brigády. Zvláště na jednu si dobře vzpomínám, a to ze dvou důvodů. Majitel statku, kam jsme byli nasazeni, nechal po dvoře volně pobíhat svého jezdeckého koně. Do té doby jsem na koni neseděl, ale přesto jsem na něj vyskočil. Vtom se objevil jeho pán, uchopil lopatu a plácl koně po zadku. V nastálém tanci vyplašeného koníka jsem osvědčil svou tělesnou zdatnost a kupodivu jsem nespadl. Na ten den mám v paměti uchován ještě jeden zážitek. Vesnické ticho bylo náhle přerušeno hrozivým hučením přicházejícím shora a na obloze se objevilo několik desítek letadel v přesně vyrovnaných letkách. A pak už jsme zaslechli dunění výbuchů. Spěchal jsem domů plný strachu. Tentokrát to dopadlo dobře, byla bombardovaná část města dostatečně vzdálená od našeho bydliště.
Těch náletů jsme v Brně prožili několik, jeden z nich mě stihl na ulici, když jsem jel s vozíkem pro slíbené dřevo na stavbu krytu. Zaslechl jsem hukot letadel a na obloze se objevila letka poměrně nízko letících letadel s rudou hvězdou na kormidle. Začaly padat bomby, naštěstí lehkého kalibru, a teprve za chvíli poté, když už byl napadený objekt v plamenech, spustila palbu protiletadlová děla. Nechal jsem vozík na cestě a skočil do otevřeného průjezdu domu. Stála tam taková starší žena, v ruce měla dámské kalhotky a žalostně naříkala: “Už je to tady!” Dodnes nevím, jestli jsem ji jen postrkoval před sebou, nebo si ji přehodil přes rameno, ale zdárně jsme se dostali na dvorek k okénku do sklepa. Ta žena padala první a já skočil za ní. V tom okamžiku spadla několi metrů za mými zády bomba, naštěstí to bylo něco mezi ručním granátem a dělbuchem. Ozvala se velká rána a střepiny rozbily zeď nad okénkem do sklepa. Měl jsem obrovské štěstí, mě samotného plamen bomby jen ožehl vlasy.
Z války jsme bydleli v místech, kde na jednom konci ulice vedla trať Praha – Brno, na druhém konci pak strojírenský závod, který vzal na konci války díky bombardování dokonale za své. Ale ani kobercárna naproti našeho bytu nebyla ušetřena. Při velkém náletu asi čtrnáct dní před příchodem fronty tu byly shozeny několikatunové pumy. Jedna z nich dokonce spadla do vedlejšího domu, ale naštěstí nevybuchla a v dalších dnech byla zneškodněna. Náš byt byl v tak těžce ohroženém prostoru, že jsme se přestěhovali do sklepa domu, kde bydlel nastávající manžel mé nejmladší sestry. Tady jsme i přečkali frontu, pouze s jedním dělostřeleckým zásahem do druhého poschodí.
Válka a všechno, co s ní souviselo, ve mně pochopitelně zanechalo trvalé následky. Jedním z nich bylo například to, že jsem si nepředstavitelně začal vážit jídla. Přídělový systém byl doslova ubohý, a tak když u nás při přecházení fronty na ulici padl kůň, téměř ihned se u něj utvořila řada vyhládovělých lidí. Jeden z mužů se ujal porcování a já jsem donesl domů krásný kus masa. Nikdy v životě mi nic tak nechutnalo a chutnat nebude jako ten guláš, který maminka po čtrnáctidenním studeném odříkání uvařila.
Ale pak nastal mír a už nehrozilo nebezpečí odstřelování lidí kulometem z Messerschmitu (šlo to asi dva metrů nad mou hlavou). Zase jsme se sešli v našem gymnáziu a mohli jsme pokračovat ve vzdělávání. Přežili jsme všichni a z koncentráku se vrátil i můj tehdejší kamarád Karel, jehož otec, už dávno nebožtík, byl Žid. Nastala pro nás krásná doba dospívání a prvních lásek. Hormony pochopitelně zapůsobily i na mě a já jsem objevil svůj dívčí idol. Nebylo to však tak docela jednoduché. Tím idolem se stala tehdy čtrnáctiletá dívka, která mě vlastně oslovila jako první. Zaregistrovala mě na tribuně tehdy probíhající Zlaté tretry, jak pokojně sedím v zadní řadě a dívám se do takové divné roury. Vyrobil jsem si totiž něco jako periskop, abych se nemusel tlačit někde dole. Tehdy došlo k naší první schůzce, jejíž následky si nesu dodnes, protože ona dívka na své dvacáté třetí narozeniny řekla své slavnostní “ano”. Jen mi dosud vrtá hlavou, kdo koho vlastně objevil. Zajímavé je, že první schůzka skončila v kině na jakémsi filmu s Vlastou Burianem a celou dobu byla provázena vzájemným studem. Styděli jsme se nejen vzít za ruce, ale dokonce se i před tím druhým vysmrkat.
Tak tedy doba dospívání končila a pomalu ale jistě nastupovala doba zralosti.