5. kapitola

Vědecké výzkumy dokazují, že genetický základ, tedy to, co získáváme po svých předcích, se projevuje nejen na našem vzhledu, ale i dispozicích k různým chorobným stavům, a to přibližně ve dvaceti procentech. Mohu to potvrdit, tedy ne co se týče počtu procent, ale to, co člověk dědí. Po své matce jsem získal krátkozrakost, po otci docela slušně nedoslýchám. Moje dcera má hlas a podobu silně ovlivněnou svou matkou, ale mizerné zuby podědila po mně, není tedy třeba provádět žádné testy paternity. Právě tak jako synovu postavu je možno si
v šeru snadno zmýlit s postavou mou. Jsem jen zvědav, po kom podědím ambice k délce života. Matka se dožila bez týdne devadesáti a  kdybych se ubíral podobnou životní dráhou, musel bych se nechat přejet vlakem nebo využít známostí s armádou a ukončit svůj život pod tankem. Otec se tak dlouhého života nedožil, už dnes jsem se dočkal věku o několik let delšího. Jistého povzbuzení se mi dostává i skutečností, že když byl můj otec pitván, našli na jeho srdečním svalu hned tři jizvy po infarktech, které nebyly nikdy zaregistrovány, ani léčeny.

Když jsem si tento fakt v době upoutání na lůžko a vzpomínání uvědomil, začal se odvíjet řetězec dalších úvah. Ty pochopitelně vycházely ze základního konstatování, že jsem postižen infarktem, ale myšlenky se rychlostí pádícího koně řadily dále. Moje skutečné potíže trvaly poměrně krátkou dobu, pak polevily. Stejně tak to mohlo probíhat u mého otce, jen s tím rozdílem, že mu nebyla věnována taková péče, protože v té době ještě neexistovaly ani rychlé zdravotnické pomoci, ani koronární jednotky. A můj otec zřejmě potížím, které během několika půlhodin pominuly, nevěnoval žádnou pozornost. A protože po první atace následovala příhoda druhá a třetí, nechal všem volný průběh, aby pak o několik let později zemřel na chorobu zcela jinou.

Naproti tomu vím, že v dobách dřívějších větší část lidí postižených infarktem umírala a jen zcela nepatrná část se vracela do původního zaměstnání. Ti posledně jmenovaní prodělávali zřejmě onemocnění s méně závažnou lokalizací a intenzitou jako můj otec a konečně i já sám. A když jsem ve svých úvahách došel až sem, vzklíčil v mé mysli nikoliv červíček, ale dokonce červ velikosti dospělého hroznýše. Jestliže hned počáteční průběh mé choroby probíhal tak lehce, bylo nutno alarmovat rychlou zdravotnickou pomoc, bylo nutno se nechat ukládat na na koronární jednotku? Bylo nutno plýtvat drahými léky, infuzemi, dát se monitorovat, nechat na sobě vydovádět řadu diagnostiků, by po úmorném hledání mohli s jistým zadostiučiněním konstatovat, že tam na té laterární stěně skutečně ten infarktek je? Vždyť právě s ohledem na genetické vazby bych se se vší pravděpodobností uzdravil sám!

Ale pak začaly v mé mysli dozrávat závěry a dedukce poněkud jiné. Vzpomněl jsem si totiž na ten nesmírně blahý pocit, kdy mi členka posádky sanitky dala
k nosu vývod s kyslíkem a utřela zpocené čelo. Vzpomněl jsem si, s jakou úlevou jsem přijal možnost jet na lůžko na vozíku, jak mě uklidňoval  pohled na sestřičku za skleněnou stěnou ve chvílích, kdy jsem se probíral z těžkého spánku. Jak jsem vítal každou kontrolu krevního tlaku či elektrokardiogramu. Prostě jak jsem podvědomě vzdával díky za každý úkon, který vedl k mému uzdravení. Člověk je tvor společenský, to jsem nejvíce pociťoval ve chvílích, kdy mi bylo zle. Snad bych se bez té péče byl opravdu schopen uzdravit sám, ale takhle to bylo docela určitě příjemnější a rychlejší. A navíc, vzhledem k mému genetickému vkladu, ase asi ukončení mého života odkládá na neurčito.

4. kapitola

Žít pro přítomnost a vzpomínek z minulosti patří prý k základním rysům některých etnických skupin, například Romů. Domnívám se však, že tento způsob myšlení je zcela tpický i pro staré lidi. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že období života, vznešeně nazvané „postproduktivní věk“, nebo poeticky „podzim života“, je vlastně jakousi předehrou k závěrečné fázi, po které následuje pohřeb. A to je představa tak nepříjemná, že si ji většina starých lidí nechce ani připustit. A tak neupírají své zraky do blízké budoucnosti, ale zpět do doby, kdy byli mladí, zdraví a krásní. Varacejí se do minulosti nejen ve vzpomínkách, ale nesmírně rádi navštěvují i místa, kde prožili své dětství či mladé roky.

Je tedy docela logické, že když jsem se ocitl pjako acient v nemocnici, začal jsem rozpomínat na doby dávno minulé. Při pohledu do zrcadla jsem uviděl starého, bělovlasého pána s brýlemi na nose s chlupatýma ušima. Ve vzpomínkách mi vytanula představa kohosi podobného. Tenkrát, může to být tak před padesáti léty, jsem jako mladík vykonával funkci demonstrátora na interní klinice. Byla to vynikající příležitost, jak si přivydělat nějakou tu korunu, naučit se perfektně píchat injekce a odebírat denně kvanta krve na nejrůznější vyšetření, psát dekursy, chodit v bílém plášti s nonšalantně přehozeným fonendoskopem kolem krku a nechat se titulovat „pane doktore“. Tehdy byl na oddělení jakýsi stařičký lékař, důchodce. Byl to přihrblý starý bělovlasý pán s brýlemi na nose
s chlupatýma ušima a když u něj odezněly akutní příznaky, začal ťapkat po chodbě kliniky v dlouhé bílé noční košili. My mladí jsme k němu začali pociťovat něco jako uctivou shovívavost. Uctivost pro jeho jméno, spojované s dřívější prací, a shovívavost pro jeho bezmocnost, pro to capkání, které v nás vyvolávalo tak trochu představu Čapkových mloků.

Když mi hlavou prolétla vzpomínka na toho stařičkého pana doktora, tenkrát mu bylo tak nějak kolem sedmdesátky, začal jsem si tak trochu pečlivěji všímat pohledů sestřiček a mladých lékařů. S mírným pobavením, leč s naprostým pochopením, jsem u nich zaregistroval onu shovívavost. Jestli úctu, to nevím, ale ta shovívavost tam byla docela určitě. Zvlášť když už jsem mohl chodit, a tak trochu bezmocně, nikoliv v noční košilil, ale v pyžamu, jsem začal ťapkat po chodbě oddělení. A tehdy jsem pochopil, že vlastně pod sluncem není nic nového, že se všechno opakuje. Tak trochu škodolibě jsem těm mladým s jejich sebevědomým a shovívavým úsměvem aspoň v duchu říkal: „Nic se nebojte, miláčkové, i z vás budou jednou staré babky a dědkové a budete zrovna tak bezradní a bezmocní, vděční za každou podanou ruku, za úsměv a za třeba jen předstírané pochopení.“

 

 

3. kapitola

Moje tušení blížící se revolty bylo správné. Nedá se říct, že už zase skáču přes kaluže. To jsem konečně nedělal nikdy, spíš jsem do té kaluže skočil rovnýma nohama. Už zase ale při chůzi po chodníku občas odkopnu kamínek, zamlaskám na běžícího psa, dobíhám už-už ujíždějící autobus či tramvaj, abych pak
s mírným supěním balancoval v přeplněném dopravním prostřeku na jedné noze. Po schodech zásadně nechodím pomalu, ale beru to po dvou. Na moji milovanou chatu raději jezdím autobusem než vlakem, protože ze zastávky autobusu je to čtyři kilometry a od vlaku jen dva. Ráno se probouzím hlade, ale než zasednu ke snídani, pocákám se ledovou vodou a zahřeju se stopečkou dobré slivovice.

A konečně jsem vylepšil statistiku práce neschopných tím, že jsem po jedenom a půl měsící vynucené nečinnosti opět nastoupil do práce. Tedy je fakt, že sedmdesátiletý kmet už málokdy pracuje na celý úvazek a ani já nečiním výjimku. Ale konec konců i ten jeden pracovní den a navíc druhý den věnovaný odborným přednáškám pro studenty bakalářského studia je možno považovat za pracovní aktivitu. Upřímně řečeno má to i další efekty, které jsou při pobytu v srdci přírody na chatě opomíjeny, jako nutnost obléknout se jako člověk po předchozí celkové očistě těla.

Než jsem však opustil tracici dlouhodobé nečinnosti propagovanou stovkami, ba tisícovkami postiženými infarktem, absolvoval jsem ještě jedno zajímavé vyšetření, od kterého jsem si zbytečně moc sliboval, totiž vyšetření na nukleární medicíně. Nevadilo mi, že jsem musel přijít ráno na lačno. Zuby jsem měl přes noc naložené v mentolem vonícím roztoku a ráno jsem si ústa dokonale vypláchl. Nevadilo mi, že jsem byl opět posazen na bicykl a byl přinucen šlapat. Nevadilo mi ani to, že scintigraf nade mnou do nekonečna pojížděl sem a tam, a tam a sem, ale co mi skutečně vadilo bylo to, že jsem po aplikaci radionuklidů nesvítil. Jak já jsem se bláhově těšil, že večer zhasnu všechna světla a budu světélkovat a manželka bude hrůzou jektat zuby. Ale ono nic. Jenom na křídovém archu papíru mi pan docent ukazoval špičkou tužky: „Vidíte, tady na laterární straně je jizva.“ A radoval se z potvrzení diagnózy a nakonec i já jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem ten infarkt skutečně prodělal. Že tedy nejsem simulant, ale opravdu člověk postižený závažnou chorobou. Jak málo stačí k lidskému štěstí!

Pomalu ale jistě se objevují předjarní výstřelky matky přírody. Hejna havranů vystřídali racci, na stromech se nalévají pupence, na zahrádce nám vykvetly bledule a sněženky, vítr přináší střídavě déšť se sněhovými vločkami, barometr střídá svou polohu od hodnot nejvyšších k nejnižším. Člověk neví, jak se ráno obléknout, aby pak v poledne nebyl nucen svršky odhazovat v dál, nebo zase naopak hledat, co by na sebe ještě mohl navléknout. Jednu, jedinou výhodu tato bláznivá doba má. Není možno ještě rýt se v záhonech, protože půda je napitá jako houba. Není třeba tahat z lesa dříví, protože lesní cestičky jsou nezpůsobilé unést na svém blátivém povrchu i ten nejlehčí dvoukoláček. Stručně řečeno, není možno normálně zahrádkařit, a tak to nahrává mému zdravotnímu stavu.
V truhlíku za oknem vyrážejí rajčata a papriky, zatímco venku vystrkují zvědavé výhonky česnek, pažitka, narcisky. Jaro se blíží mílovými kroky, dny se prodlužují a s přibývajícím slunečním jasem ubývá různých potíží. Za čtrnáct dní bude Josefa, a to je už skutečné jaro. Problém je v tom, že právě na Josefa jsem objednán na další vyšetření na koronarografii. Nesmírně si vážím pokroků
v medicíně, sám se stávám svědkem, ba přímo aktérem těch nejmodernějších výkřiků módy v diagnostických a léčebných metodách. Ale – málem jsem nespisovně zaklel – musím být tím svědkem a přímo aktérem právě já?!

2. kapitola

Předevčírem to byl právě měsíc, co mě houkající sanitka vezla do nemocnice. Ten den jsem vstával ráno s pocitem pietní vzpomínky na osudem mi uštědřenou lekci a s předsevzetím, že už nikdy…!

Od předvčerejška se barometrický tlak udržuje v těch nejnižších možných polohách, obloha je zatažena, občas poprchává a já konstatuji, že celý svět kolem mne je zabarven došeda jako to podmračené nebe. Nepomáhá ani kondiční procházka po okolí bydliště. Po ulicích jezdí zástupy zapáchajících aut a autobusů, davy lidí ohrožují mé snahy o svobodný pohyb po chodníku, výklady jsou naplněny nevkusnými výstavkami zboží a ve smrákajícm se podvečeru bijí světelné reklamy do očí.

Chodíme s mou životní družkou po bulváru a zarputile mlčíme. Držíme se za ruce a já uvažuji, jestli ten kontakt rukou je projevem náklonnosti (po čtyřiceti pěti letech manželství?), snahy neztratit se v davu, či snad jakýsi ochranářský pud. Ovšem za úvahu stojí, z čí strany. Teprve po příchodu do méně zalidněných a tišších částí je prolomeno mlčení: „Proč mlčíš?“ Tážeme se oba najednou jakoby jedněmi ústy a ten souzvuk duší uvolňuje napjatou atmosféru. „Víš, je mi nějak těžko,“ přiznávám a hned zdůrazňuji, že nemám žádné boolesti, ani potíže s dechem. A kupodivu stejná slova slyším i od svého protějšku. „Tak to bude tím počasím,“ konstatuji a oba se svorně obracíme k domovu. „Za chvilku budeme doma,“ utěšujeme se navzájem a mimovolně zrychlujeme krok. „Počkej, zastaví se najednou moje manželka a se zjevným zalíbením si prohlíží výklad s textilními výrobky, kterým my chlapi říkáme hadříky či hadry a nejsme schopni pochopit, jak mohou přilákat pozornost žen ve věku od šesti do devadesáti let. A tak zatímco moje žena v bláhovém přesvědčení, že jí naslouchám, hlasitě obdivuje u jednoho oblečení barvu, u druhého střih, u dalšího originální způsob ozdoby, jiný kritizuje za způsob provedení, další naopak pro nadbytečnost kanýrů, sámků či pentlí, kochám se já ve vedlejším výkladě vystavenými nezbytnostmi každého chlapa. Nádherné vidiové vrtačky, prstýnkové klíče, kleště všech typů, přímočaré pilky, brusky, ruční cirkulárky a mnoho dalších krásných věcí. Mé procitnutí nad sny každého kutila je rychlejší – už opět stojím vedle své choti a horlivě přikyvuji, ač nevím čemu.

Oba na chvíli zapomínáme na únavu a pocity marnosti a s drobnými zastávkami obdobného typu úpokračujeme v návratu domů. Opět a opět se vzájemně utěšujeme, že je to jen kousíček, že se doma převlečeme a dnes už nikam, ale vůbec nikam nepůjdeme. Dáme si kávu a bude nám dobře. Naše nálada pomalu ale jistě opět klesá, protivné mrholení nemá žádný pozitivní vliv na smog, navíc jsme oblečeni do zimy a přecházející fronta přinesla oteplení. Zhluboka oddechujeme, když přicházíme k domovu. Ještě vyjít po schodech a už můžeme začít se svlékáním, zouváním, napájením se chladnými nápoji a přípravou vytouženého šálku kávy. Ale i pak nestojí celý svět za nic, všechno je obráceno proti nám, oba máme pocit, že život je jen jeden jediný humbuk.

Čím dál tím víc si uvědomuji pravdivost starého úsloví, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Za svého aktivního života jsem se v podstatě živil tím, že jsem dával rady a poučoval, nařizoval a zakazoval. A teď se mi to v plné míře vrací. Dostávám rady, poučení, nařízení i zákazy ze všech stran – od lékařů ošetřujících i neošetřujících, od manželky a všech příslušníků rodiny všetně nezletilých vnuček, od známých i méně známých, od přátel i od lidí, jímž je můj osud naprosto lhostejný. Avšak pud, nutící je k poučování a předávání zkušeností, je silnější než nezájem o mou osobu.A tak se dozvídám věci naprosto banální na straně jedné i věci pro mou osobu dosud neznámé a občas se vymykající logickému myšlení, nebo si ostře protiřečí. Tak třeba je mi doporučováno pravidelné cvičení s postupným zvyšovánímí nároků, ale naopak jsem ve svých pokusech o trochu pohybu omezován, je mi odnímána nákujpní kabela se dvěma rohlíky a čtvrtkou chleba.

Dovídám se, že takový infarkt je docela dětská nemoc třeba proti degenerativním změnám na páteři u sedmdesátiletého člověka. Ale z druhé strany jsem poučován o tom, že po prodělaném infarktu je třeba minimálně půl roku převážně ležet, i když z druhé strany jiný všeznající známý zavrhuje klid jako takový. Podle něj (viz známá zásada, že nezatěžovaný orgán degeneruje) by každý postižený infarktem měl být okamžitě proháněn poklusem kolem domu. Když to tedy sečtu kolem a kolem, vychází mi dlouhý seznam těch nejrůznějších rad, pouček, nařízení i zákazů. A protože jsem byl odjakživa zvyklý řídit se vlastním úsudkem opírajícím se o solidní poznání, systematicky to třídím na rady, poučky, nařízení i zákazy vhodné a nevhodné. Ty vhodné se snažím akceptovat, ty nevhodné jedním uchem poslouchám a druhým vypouštím bez jakýchkoliv škodlivých následků ven. A pak i ty vhodné prosívám a zbavuji balastu a řadím podle vlastní úvahy. A tak mi vychází:

Vyvarovat se stresovým situacím. Dobře se to řekne, ale rád bych viděl a poznal člověka, který by byl schopen se stresům vyhnout. Stačí si třeba jen pustit televizi, rádio nebo si přečíst noviny a hladina adrenalinu v krvi začne povážlivě stoupat. Nebo ať mi někdo poradí, jak se vyhnout příznakům ponorkové nemoci, jestliže žijí ve společné domácnosti dva staří manželé už téměř půl století, jak je to v mém případě . Oba jsou mrzutí, protože cosi nepochopitelného, co se nazývá infarkt, narušilo dokonale jejich životní rytmus, návyky a omezilo celou řadu činností. Navíc jeden z nich špatně vidí a nejméně desetkrát za den hledá své brýle, druhý zase špatně slyší a občas zapomene strčit do ucha sluchadlo.

Nekouřit a netloustnout. Ještě donedávna jsem se řídil úslovím, že bez kávy není života a káva bez cigarety je zhýralost. Těch blažených chvilek poklidu s voňavým šálkem a zapálenou cigaretou – a to musí patřit minulosti! Nemilosrdně odvracím žádostivé pohledy na blaženě se tvářící kuřáky a cumlám hašlerky s takovou vehemencí, že mám chvílemi obavy o celistvost protézy. Ruce jaksi automaticky šmátrají v kapsách a kdyby uměly mluvit, asi by si trpce stěžovaly, že jim byla odebrána ta bohulibá činnost, kterou teď musí nahrazovat ponižujícím rozbalováním bombónů. Stejně ošizena se cítí i moje ústa, takže při pouhém pohledu, dokonce však při pouhé představě nečeho dobrého začnou slinné žlázy zvyšovat svou produkci, čímž jaksi nedobrovolně potvrzuji Pavlovovu teorii o podmíněných reflexech. Nejhorší je však ta okolnost, že pod pojmem něčeho dobrého se vynořuje představa nejen vonné papirosy, ale i kus oříškové čokolády, pohár překypující hromadou šlehačky, hranolky plující v tatarské omáčce, nádherně propečený kus masa, ale při mé vrozené skromnosti i krajíc domácího chleba namazaný dobrým máslem a k tomu hrnek plnotučného mléka. Je to prostě nadlidské a netloustnout při abstinenci kouření by mělo být zařazeno mezi divy světa.

Dodržovat zdravou životosprávu. To je nejen dietně se stravovat, ale navíc rozšiřovat pomalu ale jistě reportoár pohybové zdatnosti, překonat vrozený odpor k procházkám jako takovým. Ono totiž procházet se jen tak po lese je něco docela jiného než procházet se po městě, třebaže tu jsou výlohy, spousta psích hovínek na chodnících, pěkné dívky v minisukních, záplava vietnamských stánků, denně se měnící ceny základních potravin a spousta dalších zajímavostí. Do správné životosprávy by měl patřit i pobyt v lázních s náležitou drezurou, tento druh rekondice ale vehementně odmítám. V lázních jsem byl jednou v životě a poznatky tam získané mi stačí na celý život.

Takže si pomalu zvykám na roli pacienta. Dodržuji léčebný řád a snažím se plnit rady, ponaučení, nařízení i zákazy svého ošetřujícího lékaře. Nevím, jak dlouho to vydržím, mám takový neblahý pocit blížící se revolty.

 

 

1. kapitola: Houkavá sanitka

Pod okny mi projela sanitka. Odporně zavyla a její kvílení se ozývalo ještě dost dlouho. Připomněla mi tak, že i se mnou ve svých útrobách nedávno takhle uháněla, lekala pokojné chodce a vynucovala si přednost na křižovatkách. Jenže tenkrát jsem nevnímal ten rozruch kolem sebe, ale zcela sobecky jsem se obíral svými vlastními pocity. Ty pocity nebyly vůbec příjemné. Za hrudní kostí jsem měl rozpálený těžký kámen, takže se mi dost nesnadno dýchalo. Celé tělo mě bolelo jako po nesmírně těžké práci a k tomu to nepříjemné pocení. Byl jsem mokrý jako houba namočená ve slané vodě a kdyby mě někdo jen trochu pomačkal, asi by z celé mé tělesné schránky zbyla jen velká kaluž a malý kousíček sušiny.  Pokračování textu 1. kapitola: Houkavá sanitka

Úvod

„De mortuis nihil nisi bene“ – o mrtvém jen dobře.

Několikrát jsem dostal vynadáno, přestože jsem zplodil syna, postavil chatu a zasadil několik stromů.  Usuzuji, že buď ti, kteří mi ať už právem či neprávem spílají, neznají citované rčení, anebo – a tato možnost se mi jeví jako pravděpodobnější – prostě ještě žijí. A sluší se podotknout, že se mi život docela zamlouvá a že nemám dosud v úmyslu s ním skončit, přestože  je na hřbitově v městečku, kde jsem před dávnými léty začínal svou kariéru, malý urnový pomníček se jménem mé rodiny. A tak po vzoru některých etnických skupin intenzivně prožívám současnost a čerpám ze své bohaté minulosti, ale naprosto se nestarám o časy budoucí.

Hádanky

Když se tak jednou zvířátka povalovala v trávě, ozvala se veverka Zorka: „Neměli bychom se tak nudit, víte co, já vám dám hádanku. Co to je: je to docela malé zvířátko, ale nemá ani srst a dokonce ani nejí, jen pije a nelítá, ale dovede nádherně skákat do dálky. A i když nic nejí, dovede pořádně kousat.“ Chvíli bylo ticho, ale protože nikdo  nic neříkal, ozvala se Zorka: „Neuhodli jste, je to přece blecha!“ Všichni se začali smát a někteří se dokonce začali škrábat po těle.

Zase bylo chvíli ticho a pak se ozval Ferda: „Tak hádejte. Má to křídla a létá to, ale nemá peří a těmi křídly nemává. Zato ale strašlivě vrčí a dovede po nebi malovat bílé čáry.“ Všichni jen kroutili hlavami, že nevědí, co by to mohlo být, až se znovu ozval Ferda: “ No přece je to letadlo, co nad námi lítá a dělá takový rámus!“

„To se ti teda povedlo, ale teď vám dám hádánku já,“ ozvala se Micka. „Proč se lidi pořád oblékají, třeba i když se jdou koupat do bazénu, a proč si stříhají vlasy a muži se holí a všichni si nakonec i stříhají nehty?“ A všechna zvířátka jen kroutila hlavami, že neví, tak se Micka jen ušklíbla a vysvětlovala: „To je přece docela jednoduché. Před dávnými a dávnými časy byli lidé chlupatí, jako je třeba dnes Zorka, ale pomalu a jistě jim ten porost mizel a dnes mají jen vlasy a vousy a pár chlupů na některých místech těla. Nehty nepotřebují, protože mají na jídlo vidličky a nože.“

Za chvíli se ozval i Franta: „Tak teď jsem zvědav, co odpovíte mně. Proč lidé stále a stále staví domy a do přírody chodí jen na procházky, i když tvrdí, že venku je tak nádherně?   Kdysi přeci žili jejich předkové v lesích a ve skalních jeskyních a jídlo si upravovali na ohni, pili vodu ze studánek a byli docela spokojeni? A teď staví. Asi mi to nikdo nevysvětlí. Tak já vám povím, co si o tom způsobu života myslím. Baráky, ve kterých musí chodit po schodech a spoustu času ztrácejí jen tím, že všude uklízejí? Asi mi nikdo ten lidský způsob života nevysvětlí, tak já vám povím svůj názor. Oni lidi jsou totiž strašně líní a v těch domech mají náramné pohodlí. V zimě tam mají topení, mají koupelny s teplou vodou a spoustu pomůcek, o kterých my nemáme ani zdání, třeba takové mixéry, vysavače a dokonce i televize, rádia a počítače.“

„Máš pravdu,“ ozval se opět Ferda. „Ale teď nejtěžší hádánka. Kdy jsou lidé opravdu spokojení a šťastní ?“ Všechna zvířátka se zamyslela, až se nakonec ozvala Micka: „Myslím, že jsem to uhodla. Lidé mohou být šťastni, když se nehádají, usmívají se na sebe a vzájemně si pomáhají. Navíc když se mají rádi mezi sebou a hlavně, když mají rádi i zvířátka!“

Sněhulák

Micka s Mourkem seděli za zavřeným oknem a dívali se ven. Všude bylo bílo a ty bílé vločky stále ještě padaly a od střech okolních domů visely dlouhé rampouchy. Venku byla skupina kluků, kteří s hlasitým křikem kutáleli před sebou hroudy sněhu. Ty hroudy byly stále větší a když už nestačily síla těch kluků, tak tu největší hroudu nechali kluci stát a na ni posadili druhou, trochu menší a pak ještě jednu. Do té malé hroudy dali dvě velké modré slívy a mrkev a pod mrkví kousek červené papriky a najednou ta koule vypadala jako hlava. Kluci ještě navíc na vršek položili barevnou kulatou krabici, takže to vypadalo jako čepice. “Tak tomuhle se říká povedený sněhulák,“ prohlásila Micka, a protože už se pomalu začínalo stmívat, odešli s Mourkem do svých pelíšků.

Už byla dávná noc, když Micku a Mourka probudily divné zvuky. Oba vyskočili a běželi se podívat z okna, co se to děje. A stálo to za to. Ten sněhulák, který neměl ani nohy, ani pořádné ruce, stál pod oknem a vydával ty divné zvuky, co Micku a Mourka probudily. Vypadalo to, jako by jim chtěl něco povědět, a tak oba přitiskli své uši na sklo, aby lépe slyšeli. A už i porozuměli, co sněhulák huhlá: „Já se jmenuji Huhla a budu tady teď bydlet, pokud budou mrazíky. A až se oteplí, tak odletím do chladných krajin! A je docela možné, že se tu příští zimu zase objevím – víte, já jsem takový trochu kouzelný sněhulák a dovedu všelicos, co nedovedou ani lidi, třeba lítat, plavat na ledu a dokonce přivolávat mráz a sníh! Tak abyste mi věřili: huhli huhli, ať začne sněžit!“ A ono opravdu začalo pořádně sněžit a Huhla, Micka a Mourek se hlasitě smáli. “A to všechno udělala ta zázračná kytička, co kvetla támhle u zdi. Ti kluci, když dělali moji sněhovou hlavu, kousek té kytičky zapletli do sněhu, no a já začal mluvit a čarovat!“

„To bychom mohli taky zkusit,“ povídá Mourek. Hned se začal vyptávat, jak ta kytička vypadá a kde je. “To nemusíš ani hledat, já kouzelnicky pootevřu okno a ty si kousek té kytičky z mé hlavy utrhni a dej si to za ucho!“ Mourkovi se opravdu podařilo tu kytičku najít a protože jí byl větší kousek, podal polovinu Micce. Oba si své úlovky zasunuli za ucho a Micka radostně vykřikla: „Jé, já dovedu mluvit lidskou řečí!“ a Mourek se přidal a oba hlasitě jásali, až probudili Helenku. “Co se to tady děje?“ Micka s Mourkem jeden přes druhého lidskou řečí vykládali všechno Helence a ta se smála s nimi, pak ale utrhla kousek kytičky Mourkovi z pozaucha a když si ten kousek zapletla do vlasů, ozvala se hlasitě. „mňau, mňau, já umím kočičí řeč!“

A tak nastala nová doba : kočička a kocourek docela hezky mluvili lidskou řečí a Helenka na ně mňoukala jako skutečná kočička a všem bylo moc a moc hezky.

Mikuláš a čert

Bylo to takhle k večeru, všichni už byli po večeři a chystali se, že se podívají na televizi. Ale najednou někdo zaklepal za dveře a když taťka otevřel, objevil se takový vysoký starý pán v bílém oblečení s dlouhými bílými vousy a vysokou čepicí.“Svatý Mikuláš!“ vydechla Helenka a trochu se přikrčila, protože hned za Mikulášem vešel do místnosti i čert. Ten byl ale ošklivý! Byl celý černý a celý chlupatý, na hlavě měl rohy a místo bot kopyta jako kůň, vyplazený jazyk a bez přestání brblal, nějak jako „brbly brbly!!

Mikuláš pěkně pozdravil, usmál se a pozval dál ještě třetího hosta, bělostného anděla. Ten postavil na stůl košík a začal rozdávat dárky: taťkovi jakousi láhev, mamce malou lahvičku s voňavkou a už chtěl dát dárek i Helence, když čert začal hlasitě protestovat: „Brbly-brbly, žádný dáreček, spíš výprask! Ona si vůbec před večeří neumyla ruce! Brbly brbly!!“ a začal mávat něčím, co vypadalo jako koště. Všichni kolem zůstali jako opaření, jen Mikuláš se usmál a povídá: „Ale čerte, to přece není nic tak strašného, konečně, podívej se sám na sebe, kdy ses ty naposledy umýval?“ Ale čert už už napřahoval to své koště na Helenku, když se stalo něco divného. Najednou se tu totiž objevila kočička Micka a kocourek Mourek a oba vyskočili čertovi každý na jednu ruku a zabodli do těch rukou své čerstvě nabroušené drápky. A už se ozval zoufalý čertův řev „brblách,brblách, já tedy nebudu trestat, brblách,brblách!“ a začal si svým dlouhým jazykem olizovat podrápané ruce. Všichni se začali smát a anděl podal Helence svůj dárek, krásnou panenku. Všem bylo náramně dobře a řekli si, že budou dlouho vzpomínat na to, jak kočička a Kocourek bránili svou kamarádku. A Helenka taky slíbila, že si před každým jídlem umyje ruce.

Tak uběhl jeden večer a všichni se už těšili, že za pár dní budou Vánoce a v pokoji bude stát krásný voňavý stromeček, ale neobjeví se tu už ten chlupatý čert, zato Micka a Mourek dostali pár dobrot a všichni je hladili. A taťka prohlásil, že od tohoto večera jsou trvalými členy rodiny.

Co dovede měsíček a hvězdičky

Kvido byl takový docela normální kluk, který ještě nechodil ani do školky, ale měl spoustu zájmů. Tak především se mu moc a moc líbila letadla, která viděl na obloze, ale líbila se mu i všelijaká auta, od těch nejmenších až po obrovské náklaďáky buldozery, co dovedou tak nádherně vyhlubovat příkopy. A když se ho někdo ptal, čím chce být, až vyroste, docela samozřejmě odpověděl, že bude pilotem, nebo aspoň šoférem.

A ten Kvido měl sestřičku Emu, ta byla o pár let starší a měla také své zájmy. Na rozdíl od Kvida si zakrývala uši i oči, když se blížila k domu, kde bydleli, nějaká, jak říkala, řvavá obluda. Ema měla ráda kočičky a pejsky a moc ráda byla na zahradě, kde kvetly a voněly krásné květiny. I ona měla svou představu o tom, čím bude a když se jí někdo ptal, hned odpovídala, že by chtěla být maminkou několika dětiček a bydlet v domku se zahrádkou.

Takže oba sourozenci měli své představy a přání, ale oba byli ještě moc malí, než aby se jim ta přání splnila. A když tak jednou – to už je maminka posílala do postýlky – a v postýlkách začali vykládat, čím jednou budou. Najednou maminka otevřela dveře od jejich pokojíčku a pozvala je oba, aby se šli k oknu podívat, jak nádherně svítí měsíc a hvězdičky. A byla to opravdu nádhera: měsíc byl docela kulatý a jakoby celý ze stříbra a hvězdičky mu dělaly jakýsi doprovod. Kvido i Ema se nadšeně dívali na to divadlo, ale dlouho nevydrželi. Najednou se jim oběma začalo hrozně chtít spát a sotva se dostali do svých postýlek, okamžitě usnuli – to způsobil ten měsíc a aby jim přinesl nějaký dárek, přivolal jim ty nejlepší sny:

Z Kvida se stal najednou docela dospělý chlapík a seděl v letadle, to se vzneslo a Kvido docela dobře věděl, jak to letadlo řídit. Letěl nahoru, dolů, pak se naklonil doprava, doleva, zatočil se do kolečka najednou slyšel hlas: „Tak ses proletěl, teď přistaň, ať zkusíš i něco jiného!“ Kvido poslechl a najednou seděl v obrovském buldozeru a hloubil příkop, pak se ale buldozer změnil ve velký nákladní auto, které šlo docela dobře řídit a z náklaďáku tu bylo auto osobní a Kvido s ním uháněl šílenou rychlostí po dálnici. A když ujel hezkých pár kilometrů, najednou slyšel pískání – to za ním jeli policisté a dávali znamení, aby zastavil. “Tak to je konec,t eď bude zle, vždyť já nemám ani řidičák!“ a Kvido se hrůzou až probudil. “Tak to se mi všechno jen zdálo, ale byla to nádhera!“ a než se nadal, znova usnul a spal až do rána.

A něco podobného prožívala i Ema. Zdálo se jí, že je na zahradě s krásně ostříhanou voňavou trávou, všude plno barevných květin a mezi tím vším čtyři dětičky tak ještě sotva se batolící, ale veselé a ty dětičky si spolu hrály, běhaly, skákaly a bylo vidět,jak jsou šťastné.

Oba, tedy Kvido i Ema ráno mamince vykládali, jaké měly sny. „Tak to je docela v pořádku, to vám ty sny přinesl ten měsíček, co tak nádherně svítil. A až bude zase úplněk,tak vám ho ukážu a zase se vám bude zdát něco krásného!“ A to se to opakovalo každý měsíc, když byl úplněk, jenom sny byly různé, ale stejně krásné.