Minulost, přítomnost a budoucnost

Tři období v lidském životě a – to je na celé věci to nejtypičtější – každé z těchto období je různě vnímáno podle věku.

Tak třeba minulost: čím je člověk starší, tím více na minulost vzpomíná a zajímavé je, že většina starších lidí vnímá minulost jako období plné krásných zážitků. Normální člověk totiž na to špatné, co kdysi prožil, s rozkoší zapomíná a v paměti se mu vybavují převážně jen ty hezké vzpomínky. Na první milostnou schůzku, na první políbení, ale i na tu radostnou pohodu, když prožíval svatbu a na tu překrásnou první společnou dovolenou. Ale vzpomíná se i na dětství, zážitky ze školy a snaží se vybavit si obličej své první dětské lásky. Vzpomíná se i na ty drobné lumpárničky, které prováděl a maně se při tom usmívá – vždyť byl tenkrát takový naivní, docela jiný, než jsou dnešní děti. A pak ten vzpomínající zákonitě začne porovnávat, jaké to bylo všechno kdysi jiné než dnes. A další zajímavost: vzpomínky se samovolně vynořují, především když jdeme spát nebo ve společnosti stejně starých.

Přítomnost vnímáme všichni a typické pro starší lidi je, že je jejich pohled převážně kritický (to za našich mladých dob…). Střední generace už tak kritická není, dovede hodnotit klady i zápory a snaží se dokonce pochopit i jednání politiků, což je pro ty staré naprosto nemožné. Konečně jsou tu mladí. Mládí samo o sobě je zosobněný optimismus a podle toho se řídí i pohled mladých na přítomnost. I mladí mohou prožívat negativní chvilky, ale dovedou je lehce překonávat, asi tak, jak je kdysi překonávali ti dnešní staříci a stařenky.

Zajímavý je pojem budoucnost. Některá etnika se zajímají jen o přítomnost, ale budoucnost je něco zcela mimo jejich zájem. Představiteli takto myslících jsou
například Romové a je docela možné, že nepřítomnost úvah o budoucnosti je vlastně základem toho, čemu se říká nepřizpůsobilost. Budoucnost je ale pojem podstatně vnímaný opět podle věku a charakterových vlastností. Takový starý pesimista při vyslovení slova budoucnost jen nesrozumitelně zavrčí a pak mrzutě prohlásí, že přítomnost nestojí za nic (on to řekne i poněkud drsněji) a tak jakápak budoucnost! Starý optimista se trochu zamyslí a pak začne vypočítávat, co všechno ještě musí stihnout a přitom se na jeho tváři objeví jakýsi náznak úsměvu. Těžko říci, která  skupina převažuje. Střední generace mívá plnou hlavu budoucnosti, protože na nich spočívá nejen výchova dětí, ale i zajištění si klidného stáří. A tak při zmínce o budoucnosti nahlížejí do svých dokumentů a kontrolují úspory; případně začnou kontrolovat žákovské knížky svých školáků a přesvědčovat je, aby si zlepšili svůj prospěch na začali uvažovat, čím by chtěli být. Ale nejmladší generace takové starosti nemívá, jejich zájmy jsou docela přízemní.

Všechna ta období mají své klady a zápory, v podstatě záleží na tom, jestli jsme optimisté či pesimisté, ale taky na tom, jak dovedeme vnímat staré lidové zkušenosti. Jedna z nich na příklad říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a z toho je nutno si odvodit i otázku. Je pro naši minulost, přítomnost i budoucnost dobré nebo zlé, že jsme se narodili?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *