Nálada

Probudil jsem se do kalného zimního rána. Tu a tam letí sněhová vločka, vítr hučí jako by kolem chaty projížděl sem a tam těžký nákladní vlak, ručička barografu je až docela dole a podle meteorologů je třetí stupeň zátěže. Těžko se mi vylézalo z vyhřáté postele. A když jsem se při holení podíval do zrcadla, uviděl jsem mrzutý, zapšklý výraz, tak mrzutý, že jsem prostě musel sám na sebe dělat grimasy. A ejhle, nálada se začala pomalu vyjasňovat, a když jsem konečně natřel tváře vodou po holení, měl jsem pocit, že ta vůně je docela příjemná. Že mraky venku snad přinesou větší zásobu bělostného sněhu a vítr konečně očeše zbytky suchých listů ze stromů. A konečně i ten třetí stupeň zátěže je docela obyčejný a zbytečný lidský výmysl ke strašení jiných. Faktem jen zůstává, že počasí na člověka působí, někdy kladně, někdy záporně. Záleží ale na každém jedinci, jestli ten negativní dopad dovede od sebe odehnat. Došel jsem totiž k názoru, že jedním z největších umění člověka je zachovat si i přes nejrůznější potíže optimismus, umět se smát nejen druhým, ale i sám sobě.

A tak dělím lidi nikoliv na introverty a extroverty, ale na životní optimisty, lidi neutrální a životní pesimisty. Diagnostika jednotlivých typů je velice jednoduchá. Tak třeba jedu autobusem a na zastávce se dívám na nastupující. Někteří nastupují s výrazem toreadora, soustřeďujícího se na tvrdý zápas. Někteří se dívají zcela neutrálně, asi jako by chtěli říct, že je jim všechno, ale opravdu všechno docela jedno. A konečně jsou i takoví, kteří se tváří přívětivě, usmějí se na děcko v kočárku a ohlédnou se za pejskem, pomohou stařence či mladé mamince s kočárkem. Celé jejich vzezření vyzařuje pocit pohody a nezlomného optimismu. To jsou ti moji životní optimisté.

Proč docházím k takovému dělení. Je to něco, co mě naučil život a moje profese. Trvalo dlouho, než jsem pochopil vztah mezi náladou a jejím ovlivňováním a zdravím. Setkal jsem se s případy, kdy člověk zbavený svého subjektivního smyslu života ztratil veškerý svůj elán, ale i zájem o další život. Zažil jsem několikrát, že člověk, obávající se, že onemocní zhoubným bujením a prožívající tento strach jako náplň svého každodenního života, skutečně nakonec onemocněl. Zažil jsem mnohokrát, že člověk naplněný strachem a pesimismem byl postižen infarktem, mozkovou příhodou či jinými těžkými újmami na zdraví. A naopak člověk plný optimismu a pevné vůle překonávat všechny trable překoná i to, co je pro pesimistu smrtelné. Takže životní optimismus, vyvolávající převážně dobrou náladu, je nezaplatitelným vkladem pro zdraví člověka, něco co dává smysl životu a i součástí zdravého životního stylu.

Lidová moudrost je neocenitelná. Právě uběhly Vánoce a za pár dnů je Sivestr a Nový rok a lidé si něco přejí. Přejí si zdraví, ale taky pohodu a vůbec všechno nejlepší. Vida, je to téměř stereotyp, posíláme si pohlednice, voláme si či posíláme SMS. Všichni, kteří posílají přání jakýmkoliv způsobem, si navzájem přejí jedno a totéž. Kupodivu se i všech ostatních otázkách nejednotný a rozhádaný český národ shoduje na vytváření dobré pohody a zdraví. Lidé pochopili, že dobrá nálada a zdraví je vlastně synonymum.

Pomsta a trest

 Oba dva výrazy v podstatě vyjadřují jedno, totiž odvetu za něco. Rozdíl mezi nimi je v tom, že pomstu vykonává ten, kdo se cítí nějakým způsobem poškozen. S tím, kdo mu újmu způsobil, se chce nejen vyrovnat, ale provinilci způsobit újmu ještě větší. Naproti tomu trest mohou vykonávat lidé k tomu určení a tito trestající jsou vázáni pevně stanovenými pravidly. Je tu jen jedna jediná výjimka, kterou uznávají lidé věřící: trestat může Bůh podle svých vlastních přesvědčení a jeho trest mnohdy může připomínat spíše pomstu.

Jestliže jsme se takto sjednotili v názoru na pomstu a trest, je vhodné se zamyslet nad současným podivným obdobím, kdy je svět postihován nejrůznějšími katastrofami jako zemětřesení, povodně a naopak rozsáhlé požáry. Věřící ochotně přistoupí na to, že vše je to pomsta boží za zhýralý život lidstva – ony ty potopy opravdu připomínají biblickou potopu světa, chybí jen včasné varování, aby si někdo, jako byl Noe, mohl postavit archu. Požáry, postihující například různé části světa, silně připomínají Sodomu, jen ten Lot by se asi obtížně hledal, natož aby mohl po vlastních nohou utéci, když i těžká technika si mnohdy neví rady.

Věřící i nevěřící se jakž takž shodují na jednom, že totiž dochází k oteplování planety. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že dochází ke sporům, co je toho příčinou: je to trest nebo pomsta a čí ? Svádět to všechno na Boha je sice jednoduché, leč značná část vědátorů jsou ateisté a ti hledají příčinu jinde. Opět nejjednodušší vysvětlení všech těch změn je vysvětlení, že se v podstatě nejedná o nic jiného, než zákonitý rytmus, kdy oteplení je vystřídáno ochlazením. Proti tomuto názoru vystupují především ekologové s vysvětlením, že za všechno to mohou lidé nezřízenými exhalacemi a ničením ozonové vrstvy, další opět všechno svádějí na následky výbuchu sopky, který dovedl na poměrně dlouhou dobu omezovat leteckou dopravu. Jinak řečeno: lidé chápou, že se něco děje, ale nedovedou si vysvětlit proč a tak se pomalu, ale jistě objevuje další názor, vypracovaný před několika tisíciletími u Mayů, kteří vypočítali, že 22.12.2012 dojde k zániku světa – to není tak daleko a ty drobnější pohromy by mohly být jakousi předzvěstí katastrofy celosvětové. Oni ti Mayové v podstatě opravdu zanikli už před dávnou dobou a o zániku jejich neuvěřitelně vyspělé civilizace vypovídá bádání na jejich dávných sídlištích. Je totiž zjištěno, že zatímco vládnoucí jedinci si dávali budovat honosná sídla a žili v úžasném přepychu, prostí občané byli využíváni k v podstatě otrocké práci a tak neměli možnost zajišťovat si dostatek potravy a velká část jich umírala hladem. A ještě další zajímavý objev: Mayové nebyli naprosto mírumilovní, ale podnikali mnoho expanzí do celého okolí. Honosné stavby vydržely staletí a zdaleka ještě nebyly všechny dostatečně prozkoumány. Jedná se i o budovy výškového charakteru, tak trochu připomínající svým nahromaděním pohled na moderní velkoměsta, skládající se z mrakodrapů, mezi kterými není prostor pro zeleň, zato ale ulice jsou zaplněny auty a smogem. Není současný neutěšený stav našeho klimatu tak trochu pomstou matky Přírody? A je to pomsta,nebo trest?

Staříkovy postřehy a úvahy

Stačí se jen trochu rozhlédnout a najednou kolem  sebe vidíme  tolik zajímavostí, které stojí za zamyšlení, že se nám až hlava zatočí. A navíc se nemusíme ani dívat, stačí jen trochu naslouchat!

Začněme nasloucháním. Jsme třeba někde v místech, kde nejezdí jedno auto za druhým a najednou slyšíme hlasité klepání, jako by někdo klepal kladívkem na dlažbu. To jde svižným krokem dívka na vysokých podpatcích a tím klepáním chce zřejmě upoutat pozornost. Ale pak se podíváme na její střevíčky a vzpomínáme na sobu dávno minulou, kdy ortopedi prosadili zákaz výroby podobného obutí, totiž jehlové podpatky a dlouhé špičky, protože prokázali, že při jejich používání dochází k deformaci nohy (halux valgus), který se léčí operativně. Nás napadá myšlenka, jestli výroba těchto módních střevíčků tak trochu nenahrává soukromým klinikám.

A další důvod k zamyšlení vyvolaný zvukovými vjemy. Je totiž podzim a chodníky i cesty jsou zasypány zlatavou pokrývku listí. Parta mužů s motorovými fukary na zádech tuto vrstvu sfoukává na hromady za hluku přímo ďábelského a po kraji vozovky přijíždí velký vůz, něco jako cisterna, s nápisem „Zbavujeme vás polétavého prachu.“ Saje do sebe ty hromady i s vrstvou prachu, které před tím fukary rozvířily po celém okolí. Bývaly doby, kdy na odstranění listí stačily hrábě!

Další problém, nejen zvukový, ale i viditelný, který nás vede k zamyšlení, je nepřetržitá kolona aut všech velikostí. Osobní, nákladní, ale i obrovské kamiony a to všechno hučí, občas troubí a hlavně zamlžuje rozhled. Co vozí nákladní auta a kamiony, to většinou zůstává utajeno, ale v osobních autech sedí obvykle jen řidič (při sledování jeden řidič v osmi autech). A úvaha: nikdo před půl stoletím nepočítal s takovým provozem a tak naše ulice ve městech jsou změněna na parkoviště. A dalším zajímavá skutečnost: nápisy na kamionech jsou většinou v cizím jazyku a starému člověku to tak trochu připomíná doby Protektorátu,kdy nápisy musely být alespoň dvoujazyčné! Něco podobného je to i s reklamami třeba některých bankovních ústavů.

A tak trochu za zamyšlení stojí i skutečnost,  jak si lidé vypůjčují peníze,třeba na vánoční dárky, aby pak neměli na splácení dluhů a ekzekutoři mají bohaté žně. Ony ty reklamy na půjčky jsou opravdu lákavé!

A ještě něco, co starého člověka bije přímo do očí: bulvár. I když je proklamována svoboda slova, těžko se můžeme spokojit s tím, že jsou zveřejňovány intimnosti a třeba i prozrazování lékařského tajemství, jako třeba to, že ten či onen herec je impotent, jiný má zase rakovinu, jiný se vyléčil z alkoholismu či narkomanie- jednoduše a krátce“ stařík se má stále čemu divit a má spoustu námětů na přemýšlení.

Minulost, přítomnost a budoucnost

Tři období v lidském životě a – to je na celé věci to nejtypičtější – každé z těchto období je různě vnímáno podle věku.

Tak třeba minulost: čím je člověk starší, tím více na minulost vzpomíná a zajímavé je, že většina starších lidí vnímá minulost jako období plné krásných zážitků. Normální člověk totiž na to špatné, co kdysi prožil, s rozkoší zapomíná a v paměti se mu vybavují převážně jen ty hezké vzpomínky. Na první milostnou schůzku, na první políbení, ale i na tu radostnou pohodu, když prožíval svatbu a na tu překrásnou první společnou dovolenou. Ale vzpomíná se i na dětství, zážitky ze školy a snaží se vybavit si obličej své první dětské lásky. Vzpomíná se i na ty drobné lumpárničky, které prováděl a maně se při tom usmívá – vždyť byl tenkrát takový naivní, docela jiný, než jsou dnešní děti. A pak ten vzpomínající zákonitě začne porovnávat, jaké to bylo všechno kdysi jiné než dnes. A další zajímavost: vzpomínky se samovolně vynořují, především když jdeme spát nebo ve společnosti stejně starých.

Přítomnost vnímáme všichni a typické pro starší lidi je, že je jejich pohled převážně kritický (to za našich mladých dob…). Střední generace už tak kritická není, dovede hodnotit klady i zápory a snaží se dokonce pochopit i jednání politiků, což je pro ty staré naprosto nemožné. Konečně jsou tu mladí. Mládí samo o sobě je zosobněný optimismus a podle toho se řídí i pohled mladých na přítomnost. I mladí mohou prožívat negativní chvilky, ale dovedou je lehce překonávat, asi tak, jak je kdysi překonávali ti dnešní staříci a stařenky.

Zajímavý je pojem budoucnost. Některá etnika se zajímají jen o přítomnost, ale budoucnost je něco zcela mimo jejich zájem. Představiteli takto myslících jsou
například Romové a je docela možné, že nepřítomnost úvah o budoucnosti je vlastně základem toho, čemu se říká nepřizpůsobilost. Budoucnost je ale pojem podstatně vnímaný opět podle věku a charakterových vlastností. Takový starý pesimista při vyslovení slova budoucnost jen nesrozumitelně zavrčí a pak mrzutě prohlásí, že přítomnost nestojí za nic (on to řekne i poněkud drsněji) a tak jakápak budoucnost! Starý optimista se trochu zamyslí a pak začne vypočítávat, co všechno ještě musí stihnout a přitom se na jeho tváři objeví jakýsi náznak úsměvu. Těžko říci, která  skupina převažuje. Střední generace mívá plnou hlavu budoucnosti, protože na nich spočívá nejen výchova dětí, ale i zajištění si klidného stáří. A tak při zmínce o budoucnosti nahlížejí do svých dokumentů a kontrolují úspory; případně začnou kontrolovat žákovské knížky svých školáků a přesvědčovat je, aby si zlepšili svůj prospěch na začali uvažovat, čím by chtěli být. Ale nejmladší generace takové starosti nemívá, jejich zájmy jsou docela přízemní.

Všechna ta období mají své klady a zápory, v podstatě záleží na tom, jestli jsme optimisté či pesimisté, ale taky na tom, jak dovedeme vnímat staré lidové zkušenosti. Jedna z nich na příklad říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a z toho je nutno si odvodit i otázku. Je pro naši minulost, přítomnost i budoucnost dobré nebo zlé, že jsme se narodili?

Věci normální

Pojem normální bychom mohli do češtiny přeložit jako přirozený, opakující se jev. Jenomže normální jevy mohou být pozitivní i negativní. Vezměme takový pohled do historie. Jestliže za normální považujeme jevy se opakující, pak bychom museli připustit, že normální je například válka, která se v historii lidstva opakuje téměř pravidelně. Ale připustit, že jev normální je i přirozený, je tak trochu nepřesné. Naproti tomu jsou ale jiné jevy s následky pozitivními opravdu přirozené. Patří sem například sexuální život, který je v podstatě stále stejný, přirozený a vede k tomu, že lidstvo nevymírá.

Pojem přirozený, normální, je dán i dlouhodobými zvyklostmi. Zcela jiný způsob nazírání na přirozený život mají třeba Asiaté nebo Afričané proti Evropanům či Američanům. Konkrétně je projevuje třeba v přístupu mužů k ženám, nebo v tom, čemu my říkáme lidská práva. Pro muslima je zcela normální pěstovat mnohoženství, pro křesťana se stává přežitkem a tedy něčím nenormálním výprask neposlušného kluka. Problém ale spočívá v tom, že bílá rasa se snaží vnucovat své pojmy normálnosti těm žlutým, černým nebo rudým – ti jsou už ale v podstatě převychováni, aspoň v severní části Ameriky.

Životní styl podstatně ovlivňuje to, čemu říkáme „normální“. Stačí se podívat  na silnici, kde jezdí jedno auto za druhým a ve většině sedí pouze řidič. Zcela normálním se totiž stává skutečnost, že prakticky každá rodina vlastní jedno i více aut. Nebo vybavenost domácností. Běžná,tedy normální je v kuchyni myčka nádobí, mikrovlnka a další přístoje, jako třeba robot. A další: televize, počítač, nemluvě o mobilu. Všechno vede k tomu, že za normální pokládáme vysedávání u internetu místo pohybu někde venku, ale vede to i k tomu, že roste individualismus a za nenormální je pokládána solidarita mladých a starých. Mění se ale i dávno vžité zvyklosti. Vezměme si třeba manželství. Nejenže se téměř polovina manželství rozvádí, ale pojem rodina pomalu ale jistě zaniká, protože za zcela normální a běžné je pokládáno soužití bez svatby. Vývoj lidské společnost prostě pokračuje. Vezměme si za příklad rovnoprávnost žen. Ještě na počátku dvacátého století neměly třeba ve Švýcarsku ženy volební právo a možnost studia na vysokých školách byla značně omezená. Dnes pokládáme za zcela normální, že studenty na vysokých školách tvoří z poloviny dívky a mnohé z nich daleko svým přístupem převyšují chlapce.

Jenomže i ta normálnost má někdy své háčky. Tak třeba pojem demokracie, o které tvrdíme, že je to zcela normální a jediné možné zřízení. Ale při tom i v normálním, tedy demokratickém státě přetrvává monarchie a jsou státy normálně demokratické s prezidentským systémem, kde prezident je v podstatě diktátor, kterému je umožněno proti vůli většiny národa vyvolat i válku.