Dozrávání

Pěstitel vína praktikuje v podstatě dvě etapy dozrávání. Etapa první znamená, že hrozny už jsou jedlé, ale druhá etapa sklizně nastává až daleko později, nejlépe až po prvním mrazíku. S lidmi je to obdobné. Dosažením osmnácti let se člověk stává oficiálně dospělým, ale teprve pak nastává doba dozrávání. Dlužno zdůraznit, že ženy jakoby dozrávaly trochu dřív, zatímco u mužů je dokončená zralost problematická až do vysokého věku. Musím konstatovat, že i mé dozrávání skutečně probíhalo se všemi těmi mrazíky.

V době, kdy jsem ještě nesložil maturitu, tedy zkoušku dospělosti, ale podle zákona jsem už byl dospělý, v době pomalu se blížící válečné fronty k Brnu, jsem byl jako študák nasazen se svými spolužáky na kopání zákopů pro ustupující německou armádu. Zde jsem získal nádhernou zkušenost, jak se vyhýbat práci. Přišel jsem totiž na způsob, jak před očima hlídajícího SA-manna je možno na hodinu se regulérně vzdálit. Stačilo k tomu jen šikovně zlomit násadu lopaty či krumpáče a pak s oběma úlomky spěchat do vzdáleného skladu. Můj osobní rekord byl za jednu šichtu pět lopat a krumpáčů.

Rok po skončení války přišla maturita, kterou se mi podařilo úspěšně složit, i když jsem svatý týden netrávil nad učebnicemi, ale na dvoře našeho gymnázia. Tam jsem se na volejbalovém hřišti zabýval pozorováním jisté dívky, která se nakonec stala mým osudem.

Už několik let před maturitou jsem se rozhodl, že budu studovat medicínu, a to za nadšeného souhlasu mé matky. Bez problémů jsem začal studovat a hned v prvním semestru jsem nastoupil jako dobrovolník na biologické oddělení. Tenkrát mě totiž nemírně fascinovala práce s mikroskopem. Moje náplň ale byla zcela jiná. Dostal jsem totiž složku odborných prací a mým úkolem bylo překládat do češtiny zašrtnuté stati. S několika problémy jsem ukončil první rigorózum, získal titul MUC a s nadšením přijal místo demonstrátora na interní klinice. To bylo něco. Na vlastní oči jsem viděl nejrůznější choroby, naučil se píchat injekce, spisovat chorobopisy, ale hlavně jsem si přivydělával na nákup knih. Byl jsem hrdý na to, že jsem si pořídil slušnou odbornou knihovnu. Dalším přínosem pro mou kapsu byly i odměny za články v novinách. Takové dvě stovky za článek – to byly peníze!

Zdárně jsem pokračoval ve studiu a s úspěchem složil i zkoušku ze stomatologie. Pan profesor byl už starší pán, zadal otázku a začal podřimovat. Podle svých znalostí jsem zodpověděl a pak ještě zopakoval odpověď a při třetím opakování pan profesor pozvedl hlavu a dal mi radu: „Pane kolego, vydejte nové, básnické přepracování zubního lékařství, ale proboha, nedělejte zubaře!“

Následovaly další zkoušky a konečně přišla promoce, která se konala v aule právnické fakulty. Velká sláva. Oblékli jsme si taláry a nastoupili do řady na podium, promotor pronesl slavnostní projev v jazyce latinském, při kterém se mnohé stařenky zbožně křižovaly.

Po promoci nastalo vyvrcholení dozrávání. O umístění totiž rozhodovala distribuční komise, od které jsem dostal návrh na celý další život: „Buď budeš dělat internu, ale to by ses musel stěhovat na Slovensko, nebo dělej obvoďáka na Ostravsku“. Po velké poradě s rodiči a pochopitelně i s mou nastávající jsem volil Ostravu.

Obtížen kufrem s nejnutnějším osobním vybavením jsem nastoupil do vlaku a v Ostravě vyhledal příslušný krajský úřad, kde jsem se setkal s lékařem, úředníkem na zdravotním odboru. S tímto člověkem jsem se za několik desítek let opět dostal do bližšího kontaktu a uslyšel verdikt: „Sedni na tramvaj číslo čtyři a jeď do Hlučína, tam je taková šikovná nemocnice a tam se se tedy přihlas.“ Stalo se. V Hlučíně už sice bývalá hornická nemocnice nefungovala, bylo tu ale několik ambulancí, později hrdě nazvaných poliklinikou. Byl jsem srdečně přivítán ředitelem tohoto zařízení, který současně vykonával i funkci okresního hygienika. „Jsem rád, že jsi tady, ale zatím pro tebe nemám ubytování. Tak se vrať domů a já ti pak pošlu telegram.“ Ten telegram přišel do týdne, ale musel jsem žádat o odklad, protože v den mého předpokládaného nástupu měla pohřeb babička z matčiny strany. Ale pak už jsem nastoupil a nastala nová éra mého života.

„Tak se podívej,“ přivítal mě ředitel. „V Dolním Benešově postavili nové sídliště a dostal jsem tam pro tebe a ještě jednoho docela slušné ubytování. Dostaneš se tam vlakem, je to kousek. V nemocnici zatím ještě místo nemám, tak tady vysedávej u místních obvoďáků a přiučuj se, můžeš jim i v něčem pomoci.“  Tenkrát byli v Hlučíně dva praktičtí lékaři, dvě dětské lékařky a dva dentisté. A tak jsem se začal přiučovat všemu, co takový praktik dělá. Pochopitelně se to neobešlo bez nějakých těch problémů. Nejhorší bylo, když jsem dostal pozvánku k soudu, abych dosvědčil, že jeden z těch mých vzorů byl v práci opilý. On skutečně opilý byl a nabízel mi, ať si dám s ním. Ale já, hrdý na své doposud slušné jméno, jsem naštěstí odmítl.

Asi po půl roce praktikování jsem dostal místo v nemocnici v Petřkovicích, ale o tom by bylo možno napsat celou knihu. Nemocnice byla malá, pouze se dvěma odděleními, interním a chirurgickým. Byl tu ale vynikající kolektiv se snahou poskytovat nemocným maximální péči. Během této své praxe jsem se v den dvacátých třetích narozenin své vyvolené oženil, přestože ona bydlela i nadále u svých rodičů. Pokud jsem neměl v něděli službu, dojížděl jsem za ní do Brna. Zpočátku jsem ještě jezdil do práce z Benešova, nejprve vlakem a tramvají. Pak jsem si z Brna přivezl kolo, ale nakonec se mi podařilo najít podnájem ve vilce v blízkosti nemocnice. To bylo tak. Kdosi mi poradil, že by ta rodina chtěla ubytovat podnájemníka, tak jsem se tam nic netušící vypravil. Vešel jsem do zahrady a přivítal mě velký černý pes s bílou náprsenkou. Já jsem nekřičel na něj a on nevrčel na mě, ale zavedl mě ke své paní, která se zděsila, že jsem přišel v přátelském doprovodu psa Satana. To mi zřejmě dopomohlo k tomu, že jsem ubytování opravdu získal. Byla to zajímavá rodina. Otec inženýr, matka jezdila na jeřábu a dvě dívky, tehdy ještě se zuby jako noty na buben, navštěvovaly základní školu. Z té starší se později vyklubala skutečná krasavice a ta mladší se stále ještě objevuje v televizi, prostě Hanka Zagorová. Mohu říci, že jsem do té rodiny dokonale zapadl a prožil s ní několik let.

Když jsem získal nějaké ty zkušenosti, kterým se říká kolečko, získal pro mě ředitel místo na porodnici v závodní nemocnici Vítkovice. Ta byla díky svému majiteli, Vítkovickým železárnám, snad nejlépe vybavenou nemocnicí v kraji a já jsem měl možnost získat neocenitelné zkušenosti v oboru gynekologie. Leč všechno má svůj konec a já jsem byl uznán nastoupit na samostatné místo. Tím prvním se staly Kravaře, obec asi dva kilometry dlouhá a později rozšířená o dvě další obce, Kouty a Dvořisko. Tehdy jsem navrhoval, aby se nově vzniklý městys nazýval Krákodvor, ale neuspěl jsem. Dostal jsem však nový byt a konečně jsem mohl bydlet se svou novomanželkou.

Do paměti mi zapadly dvě události. Hned první den, kdy jsem se ubytoval, přispěchal soused, že mám u něj nutný telefon. „Pane doktore, přijďte, on už asi končí!“ Popadl jsem kufřík a běžel. Poněkud mě vyvedlo z míry, že kolem domu postávalo několik lidí, kteří vůbec nebyli smutní. Teprve když jsem vešel dovnitř, pochopil jsem. Na dvoře visel zabitý vepř a majitel mě přivítal: „Tak už to má za sebou!“ Tenkrát jsem poprvé v životě ochutnal čerstvé zabijačkové pochoutky.

Ta druhá událost se přihodila hned první den mého nástupu do ordinace. Dovnitř vešla stařenka, pootevřela ústa a beze slov uchopila mou ruku, abych mohl ohmatat její viklající se zuby. Nezbylo nic jiného, než vzít do ruky kousek gázy a zuby vyjmout, ne vytáhnout. Druhý den jsem měl čekárnu nabitou stařenkami se stejnými potížemi, protože po celých Kravařích se rozneslo, že tahám zuby naprosto bez bolesti.

Začala má skutečná práce obvodního lékaře. Manželka se přistěhovala, postupně jsme si vybavili byt nejnutnějším nábytkem, a když se nám narodil syn, doprovázela mě s kočárkem po návštěvách nemocných. Naše rodinná idylka však netrvala dlouho. Začátkem dubna jsme se nastěhovali do Kravař, 24.dubna se narodil syn a prvního září jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu. Nic nepomohlo a já jsem nastoupil do školy pro důstojníky v záloze v Hradci Králové. Dostalo se mi tu základního vojenského výcviku, který trval čtyři měsíce, a pak jsme byli rozesláni do terénu. Mohli jsme dát návrh, kam chceme. Samozřejmě jsem žádal Brno, ale byl jsem odeslán do Olomouce. S patřičným dokumentem v ruce jsem se hlásil u náčelníka zdravotnické služby divize, ten chvíli dumal a pak mi řekl, že o žádném přijetí nic neví a žádný pokyn nedostal. Tak si mě tedy nechá u sebe, abych mu dělal jakéhosi spojovacího důstojníka mezi ním a polním lazaretem. Toto umístění trvalo celý rok a prakticky celé léto jsme byli ve vojenském prostoru Libavá. Můj nadřízený mi pak poslal návrh na povýšení, místo toho však přišel rozkaz, abych nastoupil do Ružomberoku do školy pro zdravotníky. Tak se ze mě stal kantor a já jsem trápil důstojníky, kteří nás proháněli v Hradci. Typický vojenský paradox. Měl jsem hodnost rotného, ale zastával jsem funkci podplukovníka. Nebýt toho, že Ružomberok je tak daleko od Brna, docela by se mi tam líbilo. Už jsem totiž byl nejen otcem syna, ale i dcerky a manželka po dobu mé nepřítomnosti žila u svých rodičů v Brně.

Po dvou letech vojenská služba skončila a já se mohl vrátit domů. Bylo to na podzim v roce 1957, v době, kdy docházelo v Maďarsku k bouřím a já se třásl, jestli se opravdu domů dostanu. Ale dostal jsem se a vracel se plný dojmů a nových zkušeností, dokonce i s nově nabytým sebevědomím. Prostě jsem se cítil dokonale vyzrálý. Zjistil jsem, že není nutno být úplným abstinentem, že taková žinčice nádherně odbourává akutní účinky alkoholu. Naučil jsem se ovládat zbraně, jako je pistole, samopal a puška a dokonce odlišovat ostré náboje od slepých. Jak by se mi to hodilo tenkrát ke konci války, když jsme ustanovili studentskou gardu a dělali noční hlídky v botanické zahradě. Někdo tam na nás  z otevřeného okna dokonce pálil z pistole a my mu odpovídali palbou z pušek, měli jsme však jen slepé náboje.  Prostě cítil jsem se už dokonale připravený na další život plný zodpovědnosti, ale i radosti z dobré práce a z rodinného života.

 

Doba dospívání

Nastaly prázdniny roku 1937 a my jsme se stěhovali do Brna. Naše rodina se ubytovala v nově postaveném činžáku naproti vchodu do továrny na koberce, kde otec dostal post správce provozu. Byt byl hezký, ale po několika dnech nás začalo budit nevysvětlitelné noční svědění. Trvalo to dost dlouho, než jsme zjistili příčinu. Byt byl zamořen štěnicemi, které jsme do té doby znali jen z vyprávění. I vypukl krutý boj celé rodiny proti ohavnému hmyzu.

V té době moje nejstarší sestra úspěšně složila maturitu a přihlásila se na další studium na filozofické fakultě. Prostřední sestra se na maturitu chystala a já jsem v Brně absolvoval čtvrtou a pátou třídu obecné školy. Ale mým prvořadým úkolem bylo zapojit se do nejbližšího skautského oddílu. Skautovat jsem začal už v místě svého rodiště a tuto organizaci jsem si nesmírně zamiloval.

Do mého života tehdy vnikl pocit národního uvědomění. V Brně bylo totiž hodně Němců, kteří na každém kroku provokovali nejen svým oblečením, do kterého patřila bílá podkolenka, ale hlavně svým vystupováním. A tak, když přišel březen 1938, začalo docházet k nevyhnutelným střetům. Sám jsem se stal obětí jednoho takového střetu, když jsem potkal svého bývalého spolužáka s typicky německým jménem Láníček v uniformě Hitlerjugend. Slízl jsem od něho několik políčků za slovního doprovodu „Du tschechische Swein!“ Ale byl jsem svědkem i událostí komických, když jedna rádoby německá matka pobízela své dítko k chůzi slovy: „Also komm, komm, du gehst als als … posrané!“

Vysoké školy byly uzavřeny, a tak moje nejstarší sestra, rozená kantorka, přešla na další studium do učitelském ústavu. Prostřední sestra složila maturitu a vzápětí se provdala, nejmladší sestra začala navštěvovat hospodyňskou školu a já jsem se dostal na gymnázium. To už bylo něco jiného, než obecná škola. Už i proto, že nám někteří kantoři vykali. Samozřejmě byly i výjimky. Třeba profesor kreslení, vyzbrojený dvoumetrovou rákoskou, nás proháněl po třídě. Budova našeho gymnázia byla v důsledku válečných událostí změněna na lazaret a podobný osud postihl i další náhradní budovy, a tak jsme chodili do školy v nejrůznějších částech města Brna. Svůj volný čas jsme využívali podle vlastního vkusu. Já jsem zůstal věrný skautingu do té doby, než byl zakázán. Vzpomínám na letní tábor v roce 1938, tedy už v době okupace, kdy jsme stanovali na lesní mýtině a ráno naposledy vztyčovali státní vlajku.

V té době byl zakázán i Sokol a tuším, že i Orel, a nezbylo nic jiného, než vstoupit do DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), abychom udrželi určitou soudržnost. O prázdninách jsme pak byli nuceni chodit na zemědělské brigády. Zvláště na jednu si dobře vzpomínám, a to ze dvou důvodů. Majitel statku, kam jsme byli nasazeni, nechal po dvoře volně pobíhat svého jezdeckého koně. Do té doby jsem na koni neseděl, ale přesto jsem na něj vyskočil. Vtom se objevil jeho pán, uchopil lopatu a plácl koně po zadku. V nastálém tanci vyplašeného koníka jsem osvědčil svou tělesnou zdatnost a kupodivu jsem nespadl. Na ten den mám v paměti uchován ještě jeden zážitek. Vesnické ticho bylo náhle přerušeno hrozivým hučením přicházejícím shora a na obloze se objevilo několik desítek letadel v přesně vyrovnaných letkách. A pak už jsme zaslechli dunění výbuchů. Spěchal jsem domů plný strachu. Tentokrát to dopadlo dobře, byla bombardovaná část města dostatečně vzdálená od našeho bydliště.

Těch náletů jsme v Brně prožili několik, jeden z nich mě stihl na ulici, když jsem jel s vozíkem pro slíbené dřevo na stavbu krytu. Zaslechl jsem hukot letadel a na obloze se objevila letka poměrně nízko letících letadel s rudou hvězdou na kormidle. Začaly padat bomby, naštěstí lehkého kalibru, a teprve za chvíli poté, když už byl napadený objekt v plamenech, spustila palbu protiletadlová děla. Nechal jsem vozík na cestě a skočil do otevřeného průjezdu domu. Stála tam taková starší žena, v ruce měla dámské kalhotky a žalostně naříkala: „Už je to tady!“ Dodnes nevím, jestli jsem ji jen postrkoval před sebou, nebo si ji přehodil přes rameno, ale zdárně jsme se dostali na dvorek k okénku do sklepa. Ta žena padala první a já skočil za ní. V tom okamžiku spadla několi metrů za mými zády bomba, naštěstí to bylo něco mezi ručním granátem a dělbuchem. Ozvala se velká rána a střepiny rozbily zeď nad okénkem do sklepa. Měl jsem obrovské štěstí, mě samotného plamen bomby jen ožehl vlasy.

Z války jsme bydleli v místech, kde na jednom konci ulice vedla trať Praha – Brno, na druhém konci pak strojírenský závod, který vzal na konci války díky bombardování dokonale za své. Ale ani kobercárna naproti našeho bytu nebyla ušetřena. Při velkém náletu asi čtrnáct dní před příchodem fronty tu byly shozeny několikatunové pumy. Jedna z nich dokonce spadla do vedlejšího domu, ale naštěstí nevybuchla a v dalších dnech byla zneškodněna. Náš byt byl v tak těžce ohroženém prostoru, že jsme se přestěhovali do sklepa domu, kde bydlel nastávající manžel mé nejmladší sestry. Tady jsme i přečkali frontu, pouze s jedním dělostřeleckým zásahem do druhého poschodí.

Válka a všechno, co s ní souviselo, ve mně pochopitelně zanechalo trvalé následky. Jedním z nich bylo například to, že jsem si nepředstavitelně začal vážit jídla. Přídělový systém byl doslova ubohý, a tak když u nás při přecházení fronty na ulici padl kůň, téměř ihned se u něj utvořila řada vyhládovělých lidí. Jeden z mužů se ujal porcování a já jsem donesl domů krásný kus masa. Nikdy v životě mi nic tak nechutnalo a chutnat nebude jako ten guláš, který maminka po čtrnáctidenním studeném odříkání uvařila.

Ale pak nastal mír a už nehrozilo nebezpečí odstřelování lidí kulometem z Messerschmitu (šlo to asi dva metrů nad mou hlavou). Zase jsme se sešli v našem gymnáziu a mohli jsme pokračovat ve vzdělávání. Přežili jsme všichni a z koncentráku se vrátil i můj tehdejší kamarád Karel, jehož otec, už dávno nebožtík, byl Žid. Nastala pro nás krásná doba dospívání a prvních lásek. Hormony pochopitelně zapůsobily i na mě a já jsem objevil svůj dívčí idol. Nebylo to však tak docela jednoduché. Tím idolem se stala tehdy čtrnáctiletá dívka, která mě vlastně oslovila jako první. Zaregistrovala mě na tribuně tehdy probíhající Zlaté tretry, jak pokojně sedím v zadní řadě a dívám se do takové divné roury. Vyrobil jsem si totiž něco jako periskop, abych se nemusel tlačit někde dole. Tehdy došlo k naší první schůzce, jejíž následky si nesu dodnes, protože ona dívka na své dvacáté třetí narozeniny řekla své slavnostní „ano“. Jen mi dosud vrtá hlavou, kdo koho vlastně objevil. Zajímavé je, že první schůzka skončila v kině na jakémsi filmu s Vlastou Burianem a celou dobu byla provázena vzájemným studem. Styděli jsme se nejen vzít za ruce, ale dokonce se i před tím druhým vysmrkat.

Tak tedy doba dospívání končila a pomalu ale jistě nastupovala doba zralosti.

To bylo tenkrát !

Čo bolo, to bolo…

Skutečně jsem dosáhl hodnosti majora. I když jen v záloze a nikdy jsem neměl možnost obléct uniformu s patřičnými nárameníky, které mám dosud schované. Ale než k tomu slavnostnímu jmenování došlo, uplynulo od mého narození několik desítek let, na které mi zbyly jen vzpomínky.

Podle očitých svědků jsem se narodil v pátek, několi minut před devatenáctou hodinou. Na vlastní zrození si pochopitelně nepamatuji, ale památka na ten slavný okamžik dlouho zdobila moje obydlí. Byla to vycpaná poštolka, kterou otec zastřelil několi hodin před mým příchodem na svět dobře mířenou ránou z malorážky. Poštolka vydržela až do narození mého syna.

Moje narození bylo skutečně něčím slavnostním, hlavně pro rodiče, protože už tehdy naši rodinu zdobily tři dívky, mé sestry, se kterými jsem prožil krásné dětství. I když jsem se o to pochopitelně vlastní vůlí nepřičinil, splnil jsem hlavně touhu mého otce. Konečně se podařil kluk!

Že jsem kluk jsem si uvědomil, když mi bylo tak něco kolem jednoho a půl roku. Kupodivu si na to dobře vzpomínám. Podnikli jsme rodinný výlet, na kterém jsem zjistil zahanbující fakt, že jako správný kluk nemám kalhoty, ale po sestrách zděděnou sukénku. Jasně si vzpomínám, že jsem se dal do křiku, že nechci sukni, ale kaťata!

Roky ubíhaly a přišla doba, kdy jsem šel do školky. Bylo to něco nového, ale celkem jsem byl spokojený. Snad i proto, že jsem v sobě objevil svou první lásku k Marušce, dceři učitelky. Přišly však i dny, kdy se mi naprosto nechtělo, a tak jsem vymýšlel nejrůznější výmluvy. Vzpomínám na jednu z nich. Ráno jsem jakoby odešel, ale brzy jsem se vrátil a začal se motat v kuchyni, kde jsem přišel na to, že kamna jsou plná popele. Pečlivě jsem je vyčistil a druhý den jsem se vymlouval tím, že jsem musel mamince vymést kamna. Školka byla mým prvním setkáním s větším počtem stejně starých dítek a dala mi možnost uplatnit mé vlohy. Další vzpomínka ze školky se pojí s návštěvou inspektorky, která nás vyzvala, abychom jí něco zazpívali. Chvíli bylo ticho, tak jsem se přihlásil a spustil: „Cikánko ty krásná, cikánko ty má…“ Paní inspektorka mě vyslechla, moudře pokývala hlavou a pak prohlásila: „Ty jsi asi Pepíček Mikulů, to se pozná. Tvoje sestřičky taky tak hezky zpívají.“ On totiž zpěv patřil k týdennímu rituálu. V sobotu odpoledne se u nás konal velký úklid včetně mytí nádobí a to vše se konalo za zpěvu tehdy známých písniček, v létě pochopitelně  při otevřených oknech.

Ta otevřená okna patřila docela samozřejmě k našemu způsobu bydlení. Bydleli jsme ve dvě stě let starém domě, původně to byl mlýn. Později byla turbína, poháněná vodou z náhonu, využívána k výrobě elektřiny pro továrnu. Ten náhon nám tekl přímo pod okny kuchyně a odděloval náš dvorek od továrny. Pro nás byl také dokonale využit, a to nejen na máchání vypraného prádla, ale i ke koupání psa a posléze i ke cvičné střelbě ze vzduchovky. Otec totiž občas přinesl  z továrny vypálené žárovky a my všchni čtyři jsme je na vodě sestřelovali.

Na druhé straně dvorku byla silnice, od které nás oddělovala zeď s přistavenými kůlnami, sloužícími nejen k uskladnění topiva, ale i jako kurník a králíkárna. Silnice měla pro nás velký význam, protože se hezky svažovala k mlýnu. V zimě jsme ji měli jako skluzavku a taky se na ní nádherně jezdilo na sáňkách. Náš pes Rek nám ochotně sáňky vytáhl nahoru, ale při cestě dolů musel za odměnu sedět jako první. V létě se tam zase krásně jezdilo na koloběžce.

Žilo se nám tam krásně až do doby, kdy bylo otci nabídnuto místo v Brně. Ale to je už další kapitola.

Moc toho dovádění škodí

Zvířátka dlouho dováděla na sněhu, ale za nějakou dobu toho měla všechna dost a začala uvažovat, co dál. Nejraději by všichni zalezli někam, kde je přece jen tepleji než venku na sněhu. Jenže Helenka, ani její mamka a taťka nejsou doma a všechny dveře jsou zavřené. Trochu pomohl Ferda, když prohlásil: „No, morčátka se dostanou docela snadno aspoň do toho sklepa, kde byl poklad. Ale tou dírkou už neprolezou ani koťátka, ani štěňátka, natož Micka, Mourek a my, pejsci.“

Chvíli bylo ticho sa pak promluvil Mourek: „Já jsem dostal nápad. Až přijde Helenčin taťka, pošleme za ním Micku. Ona dovede mluvit lidskou řečí a požádá ho, aby nám vybudoval nějaké obydlí. Když mohou mít domky lidé, proč bychom nemohli bydlet i my?“

„No to je báječný nápad, ale postavit takový domek dá moc a moc práce. Já bych se divil, jestli se tomu našemu pánečkovi do toho bude chtít.“ Tak reagoval Ferda a stočil se do klubíčka. Zase bylo ticho a všichni očekávali, kdy ti velcí lidé přijdou. Konečně se dočkali a první bylo, že pozvali všechna zvířátka do teplého pokoje. Tam promluvila Micka a vysvětlila požadavek zvířátek.

Helenčin taťka se zadumal a pak prohlásil: „Konečně, máte pravdu, proč byste neměli mít svůj vlastní domeček, abyste se měli kam skrýt před nepohodou. Když jsme doma, nic se vám neděje, ale při špatném počasí se musíte někam schovat. Domluvím se s někým, kdo to umí, aby mi se stavbou pomohl.“

Hned druhý den u plotu zatroubilo nákladní auto naložené prkny a stavba začala. Nejdřív se objevila cihlová podezdívka a na té začal vyrůstat domek ze dřeva. Uvnitř byla položena dřevěná podlaha, pak se objevily stěny a střecha. Na straně obrácené na jih dokonce dveře, které se daly otvírat a zavírat čumáčkem. Budovatelé domku ještě neodešli a všechna zvířátka houfem vlezla dovnitř. A to nebylo všechno. Když přišla Helenčina mamka, vytáhla odkudsi starý koberec a dala ho do domku na podlahu. Tak nastalo období, kdy už nikomu ze zvířátek nevadila zima nebo déšť.

Oslavy Nového roku

Nebe bylo zamračené, ne moc, ale přece jen pršelo, a tak zvířátka i lidé byli schováni pod střechou a mrzutě se dívali ven. „To je divná zima,“ prohodil Mourek, stočil se do klubíčka a raději podřimoval. „Já nechápu, co vlastně lidi slaví. Říkají tomu Silvestr a Nový rok a ty jejich oslavy jsou něco hrozného. Jen si poslechněte ten rámus. A počkejte v noci, až začnou vystřelovat rakety. To se vůbec nedá spát a jeden aby se bál, že mu něco spadne na hlavu!“

Do hovoru se přidal Ferda. „Ještě že takové oslavy jsou jen jednou za rok, představte si, že by to bylo každou chvíli. Stejně mi leží v hlavě, proč to vlastně lidi dělají. Jako kdyby oni určovali, kdy začíná a končí jaro, léto, podzim a zima a neuvědomují si, že počasí ovládá vlastně Matička příroda. To ona nařizuje, jestli má svítit slunce, pršet nebo sněžit. A podívejte se, najednou přestalo pršet a začal padat sníh. Tak to nám bude venku líp!“

Sníh se opravdu sypal jako divý a za chvíli byla celá země pokrytá bílým povlakem. To bylo něco pro zvířátka. Ferda vyběhl za plot nahoru do kopce, tam se převalil a začal se kutálet dolů. Když se dostal k plotu, byl k nepoznání. To nebyl pejsek Ferda, ale bílá figurka, která měla jen čumáček. Tak to bylo něco nového pro mláďátka!

Všechna mláďátka jako jeden vyskočila a houfem utíkala za plot do kopečka. Nahoře se důkladně vyválela ve sněhu a s jásotem klouzala a kutálela se dolů. Jejich jásot se teprve rozlehl, když se objevil Helenčin taťka. Vytřeštil oči,  zakroutil udiveně hlavou a mumlal: „Tak to tu ještě nebylo, abychom měli za plotem tolik sněhuláčků. To musím vyfotit!“ A už běžel pro fotoaparát.

„Tak tomu říkám skutečná radostná oslava. Představte si, jak by bylo na světě hezky, kdyby se lidé dovedli takhle krásně radovat, kdyby místo těch hrozných raket raději tancovali a užívali si!“ A mamka, taťka i Helenka začali společně zpívat jednu takovou krásnou písničku, chytli se za ruce a tancovali.

 

Závěr

Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako pocit fyzické, duševní, sociální a estetické pohody, tedy nejen nepřítomnosti nemoci.

Často nad touto definicí hloubám a zpytuji své pocity. Jsem skutečně nemocný nebo zdravý? Fyzicky se cítím dobře, nemám žádné bolesti, po schodech vyjdu do našeho čtvrtého poschodí bez problémů. Když odemykám dveře, trefím se do klíčové dírky většinou hned napoprvé, takže se mi nijak zvlášť netřesou ruce. Při střelbě ze vzduchové pistole předčím i svého o více než čtvrtstoletí mladšího syna. A když sluníčko prohřeje a vysuší hroudy hlíny na porytých záhoncích zahrádky, s mozoly na dlaních se pouštím docela úspěšně do sázení brambor a další zeleniny. Lze tedy konstatovat, že se moje fyzická kondice zlepšila na úroveň slušně trénovaného kmeta a plní první podmínku zdraví.

Poněkud obtížnější je hodnocení vlastního duševna. Objektivně tvrdit, zda jsem normální nebo ne, by příslušelo spíše psychiatrovi nebo psychologovi, ale můj vrozený ostych a skromnost mi nedovolují některého z těchto odborníků navštívit. Definice zdraví nehovoří o objektivním stavu, ale o pocitu duševní pohody, a ta se mi jeví jako celkem slušná. Když sleduji v televizi různé soutěžní vědomostní pořady, konstatuji, že značnou část otázek, byť i záludných, zvládnu. Záchvaty melancholie či trudnomyslnosti netrpím a dokonce i moje sny mívají optimistický charakter. Mohu tedy svou duševní pohodu označit známkou při nejmenším vyhovující.

Nejproblematičtější je charakterizovat pohodu sociální. Když si přečtu noviny nebo vyslechnu zprávy a komentáře v televizi, dostávám menší záchvaty zuřivosti – a to je přece reakce na sociální, tedy společenské prostředí, ve kterém žiji. Znamená to snad, že moje sociální pohody je narušena a tudíž můj zdravotní stav není dobrý? To by však musel být narušen zdravotní stav celé naší společnosti, která se prostřednictvím našich čelních představitelů hádá, málem kouše a kope, naprosto odmítá názory těch druhých a úspěšně čeká na jakékoliv jejich pochybení. Naštěstí toto napjaté prostředí, které bych nazval makroprostředím, je poněkud odlišné od prostředí, ve kterém žijí normální lidé, a které označuji jako mikroprostředí. Abych byl konkrétní. Právě před chvilkou šla kolem sousedka, s úsměvem jsme se pozdravili, moje manželka ji pochválila, jak je pilná při práci na zahrádce a ona na oplátku velebila manželčiny buchty. Náš hovor byl přerušen, protože právě přijela dcera s rodinou, aby nám pomohli svými mladými silami v jarní lopotě. Záhy se objevil syn a káravým hlasem okomentoval to, co jsem kopačkou vytvořil včera, v sobotu a předevčírem v pátek. A všichni dohromady jsme se pak napájeli voňavou kávou a přikusovali ty báječné buchty a cítili jsme, že i když žijeme každá rodina v jiném městě, tvoříme jeden jediný nerozbitný celek, ve kterém sdílíme i drobné strasti, které přináší každodenní život. Že se všichni nehorázně radujeme z úspěchů a radosti těch druhých. A pak jsem si uvědomil, že máme kolem sebe sousedy, kteří jsou schopni poradit či pomoci, když to člověk potřebuje. A to to moje sociální mikroprostředí. Je krásné, radostné a je asi to nejdůležitější, co má člověk v životě.

Takže mám pocit výborné tělesné, duševní i sociální pohody a mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem zdráv.

 

 

9. kapitola

Bylo období, kdy jsem nejméně jednou za týden  nalézal  pozvánku na předvádění nějakého zcela nevídaného, přímo nesmyslně laciného, leč zázračného druhu zboží. Byl to například zaručeně ekologický druh nádobí, fantastických kuchyňských robotů, předvádění spojené s ochutnávkou polotovarů teplé i studené kuchyně atd., atd. Když jsem však obdržel pozvánku na „něco, co tu ještě nebylo“ bez bližšího určení, o co se vlastně jedná, dokonce bez příslibu, že přítomní obdrží dárek v hodnotě převyšující hodnotu nabízeného zboží, zbystřil jsem pozornost. Využil jsem nevlídné březnové odpoledne k návštěvě onoho podniku. Nelitoval jsem a nelituji dosud.

Přesně v určený čas vystoupil na pódium před asi třicet přítomných solidně vyhlížející muž. Kouskem jelenicové kůžičky si vyčistil brýle, čímž na sebe upoutal pozornost. Pak s hledištěm navázal souhlasný kontakt, když zasvěceně vyložil, jak je dnešní člověk přímo znásilňován všudepřítomnými chemickými produkty, obsaženými v potravinách všeho druhu, v oblečení, v bytových i pracovních interiérech, venku na ulici, ale i v parcích a zahradách. Nejhorší je však  zneužívání chemických produktů v péči o zdraví. A tehdy jsem zbystřil pozornost, protože se to týkalo mého celoživotního povolání.

Dozvěděl jsem se, že že většina lidí používá při bolesti hlavy tabletu, při bolesti zubů spolknou tabletu, trápí-li je bolesti páteře, vezmou si tabletu. Mají-li problémy se spaním, s manželkou, s tchyní či zlobením dětí, použijí tabletu. Tableta je vlastně chemie a stává se univerzálním prostředkem k odstranění všech subjektivních problémů. V tom jsem s přednášejícím celkem souhlasil, protože ač jsem se hlásil spíše k alopatům než homeopatům, věděl jsem z vlastních zkušeností, kolik zbytečných léčiv normální člověk konzumuje. K diskuzi mě už svědila ruka (v tom smyslu, že jsem se chtěl přihlásit), když jsem slyšel, že vlastně většina onemocnění je léčena zcela zbytečně vysoce graduovanými lékaři.

Teprve nyní jsme my posluchači měli možnost pochopit, proč tady sedíme. Ten elegantní muž nám vysvětlil, že existuje prostředek, který suverénně léčí prakticky vše, od zánětu spojivek přes onemocnění kloubů, potíže zažívací, problémy s močením, hemeroidy, vady kyčelních kloubů až po halluxy a ploché nohy. Slovní projev přednášejícího byl zcela sugestivní, byl doprovázen demonstrací i doklady z děkovných dopisů. Vše to bylo zakončeno nabídkou onoho zázraku za cenu lidovou včetně desetiprocentní slevy při sepsání smlouvy.

Z předvádění jsem vyšel jako omámený a po několika krocích jsem začal uvažovat, dumat a litovat. Nelitoval jsem toho, že jsem nic nekoupil, ale že jsem se nezeptal, zda je možno tím zázrakem léčit i poruchy duševní, zvláště pak různé formy mentální retardace. Z celého toho sezení mě rozbolela hlava, procházkovým tempem jsem se ubíral k domovu a plnými doušky vdechoval jarní sprškou provoněný vzduch. Je pravda, že jsem si doma nevzal žádné tablety proti bolestem. Možná, že bych je dokonce dost špatně hledal podle zásady kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa. Ale je taky pravda, že jsem si podle nařízení ošetřujícího lékaře pochutnal na lécích zcela jiného charakteru, přestože se jednalo o výrobky chemické.

Dnes můžu přiznat, že jsem léky užíval a stále užívám bez uzardění a bez odporu (přestože to není naprosto nic chutného, takový kus šunky mi chutná víc), protože byly dlouhým výzkumem a testováním přijaty jakožto léčiva účinná, účelná a úsporná. Vida, přišel jsem právě na zásadu 3ú. Dodnes se jí sám řídím a poctivě užívám léky, které jsou mi těmi zkušenými naordinovány. A nevěřím na zázraky.

8. kapitola

Vyslechl jsem onehdy v autobuse dialog dvou zřejmých adeptů chirurgie:
„Já jsem dnes dělal jednoho apenďoura, to ti byl kus. On byl bestie retrocekální a flegmoňák a měl jsem co dělat, abych ho vůbec celý dostal ven.“ Nevím, jak reagoval ten druhý, protože po vyslechnutí jsem se hluboce pomořil do svých myšlenek na téma, jak málo stačí lidem ke štěstí. Ten mladý chirurg vypadal totiž tak nadšeně a tak zářil spokojeností, že by mu jeden záviděl jeho profesní zaujetí. Když jsem v myšlenkách došel až sem, uvědomil jsem si principy, kterými zřejmě oplývají příslušníci některých povolání. Například profesionální deformace, tedy jak povolání ovlivňuje naše jednání.

Kdysi dávno, když jsme jako novomanželé podnikli svatební cestu, byli  jsme ubytováni v jednom hotelu, ve kterém se shodou okolností konala konference  ftizeologů (tj. odborníků, zabývající se plicní tuberkulózou). A my, tenkrát mladí, životem neotřelí a do sebe zahledění, jsme svorně diagnostikovali, že takhle s hlavou v předklonu mohou na procházky chodit pouze doktoři. A to jsme je ani nemuseli slyšet hovořit. Už jen pouhý vzhled je nám pomohl identifikovat. Avšak zdravotníci a doktoři zvlášť se vyznačují i dalšími znaky, které je odlišují od ostatních smrtelníků.

Ten první, přísně utajovaný, avšak všeobecně platný znak, je naučené umění naslouchat, což je cennější než znalost latiny. Umožňuje přežívat celé hodiny, naplněné pestrou směsicí sdělovaných problémů, bolestí a strastí. Zkušenému lékaři neunikne to, co je pro zdraví důležité. Avšak zbytek celé té plejády řečí vedených pacientem, netýkajících se nemocí a tedy nepodstatných,  je odvanut a zanikne v prostoru závěrečným zafuněním pana doktora.

Rovněž druhý fenomén je typický pro skalní lékaře a zdravotníky vůbec – umění radovat se z úspěchu. Omyl, nemíním úspěchy ekonomické, ale takové, které vyznívají z dialogu na počátku této kapitoly. Totiž radost z nádherného flegmonozního apendixu a navíc ještě uloženého kdesi za tlustým střevem.
U internisty to bývá obdiv nad akcentací ozvy nad aortou, zvětšenými játry s hmatnými uzlíky, urolog plesá při rektálním nálezu velké prosaty, neurolog při diagnostice roztroušené sklerózy. Venerolog si mne ruce, když zjistí pozitivní gonokokový nález (kapavka), či těžko léčitelný atopický ekzém. Prostě každý z těch odborníků je nadšením bez sebe, když přijde na skutečné onemocnění. A to vše pochopitelně nemá základ v nějaké škodolibosti nebo nenávisti lékaře ke člověku, ale je to nádherné, řekl bych přímo dětsky hravé okouzlení nad uměním matky přírody vytvořit něco tak dokonalého.

Z tohoto svatého nadšení plyne i můj vlastní postoj k ošetřujícímu personálu, když už jsem se jednou stal pacientem. Když se tak radí nad mým zmučeným tělem, pronášejí své úsudky, s nepředsta- vitelným nadšením mi ukazují, kde že se skryla jizva po infarktu a jak že se bude provádět plastika, nemám prostě to svědomí, abych se neradoval s nimi.

 

7. kapitola

Prodělaný infarkt atakoval a traumatizoval můj analytický způsob myšlení.  Nemyslím tím, že by byl můj mozek poškozen  a já měl omezené mozkové činnosti. Ale pozastavuji se nad tím, co vlastně mé onemocnění způsobilo, proč
k němu došlo. Vždyť hladinu cholesterolu mám v normě, právě tak jako obsah cukru v krvi, moje tělesná hmotnost je sice o něco vyšší, zato svaly mám tuhé a výkonné. Minimálně třikrát týdně se pravidelně vypotím při aktivní tělesné činnosti, převážnou část týdne trávím na chatě s čistým vzduchem, prosyceným vůní jehličnatých stromů a zvlaženým protékající řekou. Ráno se umývám do půl těla ledovou vodou, v zimě sněhem, poté abych se prohřál stopečkou slivovice,
Slivovice bude asi jedním z vyvolávajících momentů. Nemyslím její konzumaci, ale stres, hluboký stres, který jsem v souvislosti s její konzumací zažil.

Bylo to začátkem června, kdy mi byla nabídnuta výhodná koupě pěti litrů toho nejvzácnějšího moku, jaký je v našich krajinách k dostání. Nejenže byl tento mok vynikájící kvality, jak jsem mohl okusit, ale byl i za rozumnou cenu. Koupě byla uzavřena a pět litrových láhví se přestěhovalo do sklípku pod mou chatou. Vše bylo v pořádku, až takhle v první polovině července začalo pršet. Nejprve stoupala hladina potůčku, protékajícího kolem chaty, pak začala stoupat hladina řeky. Spoléhaje se na pevnost protipovodňových hrází jeli jsme v pondělí domů, leč v úterý jsme se už na chatu nedostali. Cesta byla pod vodou a přístup k chatovišti byl možný jen po zvýšeném náspu železnice.

Pohled na chatu mnou zalomcoval. Ta nejkrásnější chata na světě, kterou jsme s nesmírnou láskou vlastníma rukama budovali, čněla jako ostrůvek v obrovském jezeru kalné vody. Celé dva dny trvalo, než jsme mohli dovnitř a moje vzpomínka na pět litrů uložené slivovice v zaplaveném sklepě přemohla i nejtěžší obavy
z možnosti úrazů, zasypání či pádu do žumpy. Je fakt, že všech pět lahví jsem nalezl v pořádku, byly zaklíněné v polici napité vodou a obalené bahnem. Stačilo, abych je umyl pod tekoucí vodou a při pohledu proti světlu zajiskřila vzácná kapalina v neporušených lahvích.

Velká voda způsobila mnoho škod. Museli jsme měnit podlahovou krytinu, dát do opravy čerpadlo, odvozit desítky a desítky naplaveného štěrku a bahna, prostě pracovali jsme s pomocí celé rodiny pilně jako včeličky až do konce léta. To všechno jsme přežili ve zdraví. Zůstal v nás všech jen pocit nemohoucnosti před velkou vodou, odpor k bahnu, úbytek tělesné hmotnosti, na druhé straně ale zlepšené vztahy s ostatními sousedy, stejně postiženými. A já pomalu ale jistě docházím k závěru, že můj zdravotní stav ohrozila ta několik dní trvající hrůza, co je s mou slivovicí.

Toho roku na podzim prorokovali psychologové, že záplavy se ještě projeví na zdraví postižených, a dnes jim dávám za pravdu.

6. kapitola

Opět se vracím ke vzpomínkám, které mě vedou k porovnávání. Medicina učinila nepředstavitelné pokroky téměř ve všem. Stále nové diagnostické a léčebné metody, neustálé zkracování ošetřovací doby v nemocnicích, neustálé a podstatně se snižující počty komplikací. To vše jsem zažil sám na sobě. Když jsem se poprvé ocitl v nemocnici jako pacient, stačilo k povelu primáře: „Připravte sál, mám tu jeden divoký apendix!“  celkem jednoduché spočítání bílých krvinek, vyšetření moče a pochopitelně citlivé prohmatání břicha.

Mou druhou hospitalizaci už provázely složitější úkony. Cholesto-cystografie s prokázanými kameny napěchovaným žlučníkem, poněkud důkladnější předoperační vyšetření včetně EKG a snímku plic.

Zato při mém posledním přijetí se už na mě vydováděli lékaři, střední, nižší i pomocný zdravotnický personál. Vzestupný trend
v používání diagnostických i léčebných úkonů je tedy nesporný.
Od prosté palpace a základního vyšetření biochemického, až po vyšetření radionukleidy či na angiolince. Člověk přímo žasne, co je možné s nemocným člověkem provádět, aniž by ho to nijak nezatěžovalo. Zní to hrdě, ale ještě hrději zní, když mohu se zcela klidným svědomím prohlásit, že moje důvěra ve zdravotnický personál je zcela neotřesitelná. Navíc zůstává neotřesitelná i moje důvěra ve zdravotnickou techniku, a to je už co říct.

S úplným okouzlením jsem sledoval videozáznam o činnosti mých koronárních cév a mohl pozorovat zúžené místo, které mi mělo být při další krátkodobé hospitalizaci odstraněno „plastikou“. Přistihl jsem se při tom, jak mimovolně přejímám ono bagatelizující označení „udělá se plastika a bude to v pořádku“.  Čekal mě nový zážitek, který vedl mou zvědavou dušičku k téměř nadšenému očekávání něčeho nového, co jsem doposud nezažil. Ne, že by to byly zážitky tak docela příjemné, takové nabodutí stehenní tepny a vyholení třísla je záležitost celkem nemilá. Nemluvě o odstranění cévky s následným několikahodinovým stlačením a klidem na lůžku s nataženou celou dolní končetinou. Ale jestliže se má člověk řídit oním okřídleným rčením, že totiž tělo má přijít do hrobu zhuntované, tak i takové drobné nepříjemnosti patří k životu.