Nálada

Probudil jsem se do kalného zimního rána. Tu a tam letí sněhová vločka, vítr hučí jako by kolem chaty projížděl sem a tam těžký nákladní vlak, ručička barografu je až docela dole a podle meteorologů je třetí stupeň zátěže. Těžko se mi vylézalo z vyhřáté postele. A když jsem se při holení podíval do zrcadla, uviděl jsem mrzutý, zapšklý výraz, tak mrzutý, že jsem prostě musel sám na sebe dělat grimasy. A ejhle, nálada se začala pomalu vyjasňovat, a když jsem konečně natřel tváře vodou po holení, měl jsem pocit, že ta vůně je docela příjemná. Že mraky venku snad přinesou větší zásobu bělostného sněhu a vítr konečně očeše zbytky suchých listů ze stromů. A konečně i ten třetí stupeň zátěže je docela obyčejný a zbytečný lidský výmysl ke strašení jiných. Faktem jen zůstává, že počasí na člověka působí, někdy kladně, někdy záporně. Záleží ale na každém jedinci, jestli ten negativní dopad dovede od sebe odehnat. Došel jsem totiž k názoru, že jedním z největších umění člověka je zachovat si i přes nejrůznější potíže optimismus, umět se smát nejen druhým, ale i sám sobě.

A tak dělím lidi nikoliv na introverty a extroverty, ale na životní optimisty, lidi neutrální a životní pesimisty. Diagnostika jednotlivých typů je velice jednoduchá. Tak třeba jedu autobusem a na zastávce se dívám na nastupující. Někteří nastupují s výrazem toreadora, soustřeďujícího se na tvrdý zápas. Někteří se dívají zcela neutrálně, asi jako by chtěli říct, že je jim všechno, ale opravdu všechno docela jedno. A konečně jsou i takoví, kteří se tváří přívětivě, usmějí se na děcko v kočárku a ohlédnou se za pejskem, pomohou stařence či mladé mamince s kočárkem. Celé jejich vzezření vyzařuje pocit pohody a nezlomného optimismu. To jsou ti moji životní optimisté.

Proč docházím k takovému dělení. Je to něco, co mě naučil život a moje profese. Trvalo dlouho, než jsem pochopil vztah mezi náladou a jejím ovlivňováním a zdravím. Setkal jsem se s případy, kdy člověk zbavený svého subjektivního smyslu života ztratil veškerý svůj elán, ale i zájem o další život. Zažil jsem několikrát, že člověk, obávající se, že onemocní zhoubným bujením a prožívající tento strach jako náplň svého každodenního života, skutečně nakonec onemocněl. Zažil jsem mnohokrát, že člověk naplněný strachem a pesimismem byl postižen infarktem, mozkovou příhodou či jinými těžkými újmami na zdraví. A naopak člověk plný optimismu a pevné vůle překonávat všechny trable překoná i to, co je pro pesimistu smrtelné. Takže životní optimismus, vyvolávající převážně dobrou náladu, je nezaplatitelným vkladem pro zdraví člověka, něco co dává smysl životu a i součástí zdravého životního stylu.

Lidová moudrost je neocenitelná. Právě uběhly Vánoce a za pár dnů je Sivestr a Nový rok a lidé si něco přejí. Přejí si zdraví, ale taky pohodu a vůbec všechno nejlepší. Vida, je to téměř stereotyp, posíláme si pohlednice, voláme si či posíláme SMS. Všichni, kteří posílají přání jakýmkoliv způsobem, si navzájem přejí jedno a totéž. Kupodivu se i všech ostatních otázkách nejednotný a rozhádaný český národ shoduje na vytváření dobré pohody a zdraví. Lidé pochopili, že dobrá nálada a zdraví je vlastně synonymum.

Pomsta a trest

 Oba dva výrazy v podstatě vyjadřují jedno, totiž odvetu za něco. Rozdíl mezi nimi je v tom, že pomstu vykonává ten, kdo se cítí nějakým způsobem poškozen. S tím, kdo mu újmu způsobil, se chce nejen vyrovnat, ale provinilci způsobit újmu ještě větší. Naproti tomu trest mohou vykonávat lidé k tomu určení a tito trestající jsou vázáni pevně stanovenými pravidly. Je tu jen jedna jediná výjimka, kterou uznávají lidé věřící: trestat může Bůh podle svých vlastních přesvědčení a jeho trest mnohdy může připomínat spíše pomstu.

Jestliže jsme se takto sjednotili v názoru na pomstu a trest, je vhodné se zamyslet nad současným podivným obdobím, kdy je svět postihován nejrůznějšími katastrofami jako zemětřesení, povodně a naopak rozsáhlé požáry. Věřící ochotně přistoupí na to, že vše je to pomsta boží za zhýralý život lidstva – ony ty potopy opravdu připomínají biblickou potopu světa, chybí jen včasné varování, aby si někdo, jako byl Noe, mohl postavit archu. Požáry, postihující například různé části světa, silně připomínají Sodomu, jen ten Lot by se asi obtížně hledal, natož aby mohl po vlastních nohou utéci, když i těžká technika si mnohdy neví rady.

Věřící i nevěřící se jakž takž shodují na jednom, že totiž dochází k oteplování planety. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že dochází ke sporům, co je toho příčinou: je to trest nebo pomsta a čí ? Svádět to všechno na Boha je sice jednoduché, leč značná část vědátorů jsou ateisté a ti hledají příčinu jinde. Opět nejjednodušší vysvětlení všech těch změn je vysvětlení, že se v podstatě nejedná o nic jiného, než zákonitý rytmus, kdy oteplení je vystřídáno ochlazením. Proti tomuto názoru vystupují především ekologové s vysvětlením, že za všechno to mohou lidé nezřízenými exhalacemi a ničením ozonové vrstvy, další opět všechno svádějí na následky výbuchu sopky, který dovedl na poměrně dlouhou dobu omezovat leteckou dopravu. Jinak řečeno: lidé chápou, že se něco děje, ale nedovedou si vysvětlit proč a tak se pomalu, ale jistě objevuje další názor, vypracovaný před několika tisíciletími u Mayů, kteří vypočítali, že 22.12.2012 dojde k zániku světa – to není tak daleko a ty drobnější pohromy by mohly být jakousi předzvěstí katastrofy celosvětové. Oni ti Mayové v podstatě opravdu zanikli už před dávnou dobou a o zániku jejich neuvěřitelně vyspělé civilizace vypovídá bádání na jejich dávných sídlištích. Je totiž zjištěno, že zatímco vládnoucí jedinci si dávali budovat honosná sídla a žili v úžasném přepychu, prostí občané byli využíváni k v podstatě otrocké práci a tak neměli možnost zajišťovat si dostatek potravy a velká část jich umírala hladem. A ještě další zajímavý objev: Mayové nebyli naprosto mírumilovní, ale podnikali mnoho expanzí do celého okolí. Honosné stavby vydržely staletí a zdaleka ještě nebyly všechny dostatečně prozkoumány. Jedná se i o budovy výškového charakteru, tak trochu připomínající svým nahromaděním pohled na moderní velkoměsta, skládající se z mrakodrapů, mezi kterými není prostor pro zeleň, zato ale ulice jsou zaplněny auty a smogem. Není současný neutěšený stav našeho klimatu tak trochu pomstou matky Přírody? A je to pomsta,nebo trest?

Staříkovy postřehy a úvahy

Stačí se jen trochu rozhlédnout a najednou kolem  sebe vidíme  tolik zajímavostí, které stojí za zamyšlení, že se nám až hlava zatočí. A navíc se nemusíme ani dívat, stačí jen trochu naslouchat!

Začněme nasloucháním. Jsme třeba někde v místech, kde nejezdí jedno auto za druhým a najednou slyšíme hlasité klepání, jako by někdo klepal kladívkem na dlažbu. To jde svižným krokem dívka na vysokých podpatcích a tím klepáním chce zřejmě upoutat pozornost. Ale pak se podíváme na její střevíčky a vzpomínáme na sobu dávno minulou, kdy ortopedi prosadili zákaz výroby podobného obutí, totiž jehlové podpatky a dlouhé špičky, protože prokázali, že při jejich používání dochází k deformaci nohy (halux valgus), který se léčí operativně. Nás napadá myšlenka, jestli výroba těchto módních střevíčků tak trochu nenahrává soukromým klinikám.

A další důvod k zamyšlení vyvolaný zvukovými vjemy. Je totiž podzim a chodníky i cesty jsou zasypány zlatavou pokrývku listí. Parta mužů s motorovými fukary na zádech tuto vrstvu sfoukává na hromady za hluku přímo ďábelského a po kraji vozovky přijíždí velký vůz, něco jako cisterna, s nápisem „Zbavujeme vás polétavého prachu.“ Saje do sebe ty hromady i s vrstvou prachu, které před tím fukary rozvířily po celém okolí. Bývaly doby, kdy na odstranění listí stačily hrábě!

Další problém, nejen zvukový, ale i viditelný, který nás vede k zamyšlení, je nepřetržitá kolona aut všech velikostí. Osobní, nákladní, ale i obrovské kamiony a to všechno hučí, občas troubí a hlavně zamlžuje rozhled. Co vozí nákladní auta a kamiony, to většinou zůstává utajeno, ale v osobních autech sedí obvykle jen řidič (při sledování jeden řidič v osmi autech). A úvaha: nikdo před půl stoletím nepočítal s takovým provozem a tak naše ulice ve městech jsou změněna na parkoviště. A dalším zajímavá skutečnost: nápisy na kamionech jsou většinou v cizím jazyku a starému člověku to tak trochu připomíná doby Protektorátu,kdy nápisy musely být alespoň dvoujazyčné! Něco podobného je to i s reklamami třeba některých bankovních ústavů.

A tak trochu za zamyšlení stojí i skutečnost,  jak si lidé vypůjčují peníze,třeba na vánoční dárky, aby pak neměli na splácení dluhů a ekzekutoři mají bohaté žně. Ony ty reklamy na půjčky jsou opravdu lákavé!

A ještě něco, co starého člověka bije přímo do očí: bulvár. I když je proklamována svoboda slova, těžko se můžeme spokojit s tím, že jsou zveřejňovány intimnosti a třeba i prozrazování lékařského tajemství, jako třeba to, že ten či onen herec je impotent, jiný má zase rakovinu, jiný se vyléčil z alkoholismu či narkomanie- jednoduše a krátce“ stařík se má stále čemu divit a má spoustu námětů na přemýšlení.

Jarní okouzlení

Konečně začalo kralovat jaro. Dny se prodlužují a převládají dny plné slunce, teploměr aspoň přes den stoupá do výšek, na které už po dlouhé zimě nejsme zvyklí. A nás začíná pomalu ale jistě ovládat ten předvelikonoční zloduch BVÚ (běs velkého úklidu). Znamená to nejen mytí oken, praní velkého prádla, luxování, ale hlavně ukládání zimního oblečení a kontrola oblečení letního. Takže práce nad hlavu, ale to všechno nic neznamená proti tomu, když se vypravíme na chatu nebo chalupu. Člověk žasne, jak je to tu všechno zanedbané do té míry, že slabší nátury tiše zaúpí, vykasají si rukávy a hurá do toho! Znovu se chopíme rycích vidlí a dalšího nářadí, ze všech stran se ozývají sekačky i motorové pily a tupé údery seker. Prostě to, co jsme nestačili dosud vykonat, se snažíme dohnat když ne hned, tak aspoň s mírným zpožděním.

Je však nutno přiznat, že se matička Příroda se dovede pracovitým obyvatelům chat a chalup odvděčit. Kvetou sněženky, za chvíli začnou pučet konvalinky a rozkvétat narcisky, na podzim zasázený česnek nás zdraví svými výhonky a pokud jsme ještě nestačili pokosit trávu, můžeme se obdivovat moři bělostných sedmikrásek. Ale to není všechno.  Pozadu nezůstávají ano stromy, a tak se třešně postupně obalují bílými květy a pozadu nezůstávají ani broskve a kdoule a jabloně a hrušně se oblékají do zeleně. Pohled na zalesněné kopce nám málem vyráží dech. Jehličnany jsou plné pupenů na svých zarostlých větvích a listnáče svou světlou zelení nádherně ladí k tmavším jehličnanům. A ten svěží vzduch! Když člověk přijde z města plného smogu z výfuků nesčetného počtu aut, nemůže si vynachválit, jak to tu všechno voní. Navíc naprosté ticho a klid, rušený jen vrkáním holubů, cukrováním hrdliček a zpěvem všech možných druhů ptáků a ptáčků! Prostě jaro je opravdu to nejkrásnější období!

Jaro ať chceme či nechceme působí na naši náladu. U jedinců jen trochu schopných vnímat tu krásu kolem sebe navozuje jakýsi slavnostní pocit a to vše se pochopitelně odráží i na našem zdraví. Ubývá mrzutosti, typické pro pošmourné dny. Slunce, které se tak dlouho ukrývalo, v nás vyvolává pocit, že se na nás z velké dálky uprostřed modři usmívá a když se večer ukryje za obzor, nastoupí na jeho místo nespočet zářících hvězd. Můžeme je počítat a dokonce i určovat, jak se které souhvězdí jmenuje, a to tak usilovně, že se až zadýcháme. To ale naprosto nevadí, protože i v noci je vzduch plný vůní.

Jaro je prostě krásné a i největší mrzouti obvykle tak trochu měknou a dokonce se na jejich tvářích objeví tu a tam úsměv. Kéž by ta pohoda byla trvalejší!

0dcházení

V žádném případě se tu nejedná o propagaci či dokonce kritiku stejnojmenného filmu, jedná se spíš o zamyšlení nad bohatostí našeho jazyka. Konkrétně: jak taková docela krátká předpona dovede dokonale změnit význam slovního základu, v tomto případě odvozenina od podstatného jména chůze či slovesa choditi: nacházení, odcházení, předcházení, přecházení, přicházení, rozcházení,
scházení, ucházení, vcházení, vycházení, zacházení…

Podobných příkladů bychom mohli uvést celou řadu. Člověk málem žasne, jak je čeština pružná a dovede pouhou předponou dokonale změnit význam nějakého slova – to snad neumí žádný jiný jazyk.

Ale když už hovoříme o bohatosti jazyka, sluší se taky zamyslet nad tím, jestli jeho bohatosti dovedeme využívat a jestli si jej dovedeme taky patřičně vážit. A právě o tom je další zamyšlení.

Naši předkové z období osvícení by asi zaplakali, kdyby se trochu rozhlédli po našem okolí. V dnešní době pokládáme za zcela samozřejmé všudypřítomné anglické reklamy a nápisy na korbách kamionů. Zaposlouchat se například do projevů nejrůznějších veřejných činitelů či reportérů nám přináší i určité problémy s porozuměním smyslu jejich mluvy. Používání cizích výrazů je jakoby povinností a docela přitom zapomínáme na to, že ta pomalu opomíjená čeština vnesla do světové mluvy slova jako robot, tunelování…

Dalším problémem je někdy marná snaha sledovat, co  chce hovořící  sdělit, protože jeho řeč připomíná palbu z kulometu po povelu „dlouhými dávkami pal!“ Takto pálící mluvčí dokonale zapomíná na to, že čeština klade přízvuk na prvou slabiku, zato ale s oblibou protahuje některá slovní zakončení, hlavně ta, která končí na –éj.

Slovní projevy jsou vůbec kamenem úrazu, vypadá to mnohdy tak, jako by se děti ani doma, ani ve škole nenaučily správně vyslovovat. Tak se běžně setkáváme s dorostenci, jimž činí problémy mluvit srozumitelně a používat v češtině běžná písmena, jako je třeba R, nebo dokonce Ř.

Asi to všechno je nejen výsledek vývoje, ale i móda. A tak když se vrátíme ke slůvku odcházení, vůbec nás neudiví, že hlavní představitel filmu je na plakátech zobrazen s čepkou, na níž je anglický nápis.

Minulost, přítomnost a budoucnost

Tři období v lidském životě a – to je na celé věci to nejtypičtější – každé z těchto období je různě vnímáno podle věku.

Tak třeba minulost: čím je člověk starší, tím více na minulost vzpomíná a zajímavé je, že většina starších lidí vnímá minulost jako období plné krásných zážitků. Normální člověk totiž na to špatné, co kdysi prožil, s rozkoší zapomíná a v paměti se mu vybavují převážně jen ty hezké vzpomínky. Na první milostnou schůzku, na první políbení, ale i na tu radostnou pohodu, když prožíval svatbu a na tu překrásnou první společnou dovolenou. Ale vzpomíná se i na dětství, zážitky ze školy a snaží se vybavit si obličej své první dětské lásky. Vzpomíná se i na ty drobné lumpárničky, které prováděl a maně se při tom usmívá – vždyť byl tenkrát takový naivní, docela jiný, než jsou dnešní děti. A pak ten vzpomínající zákonitě začne porovnávat, jaké to bylo všechno kdysi jiné než dnes. A další zajímavost: vzpomínky se samovolně vynořují, především když jdeme spát nebo ve společnosti stejně starých.

Přítomnost vnímáme všichni a typické pro starší lidi je, že je jejich pohled převážně kritický (to za našich mladých dob…). Střední generace už tak kritická není, dovede hodnotit klady i zápory a snaží se dokonce pochopit i jednání politiků, což je pro ty staré naprosto nemožné. Konečně jsou tu mladí. Mládí samo o sobě je zosobněný optimismus a podle toho se řídí i pohled mladých na přítomnost. I mladí mohou prožívat negativní chvilky, ale dovedou je lehce překonávat, asi tak, jak je kdysi překonávali ti dnešní staříci a stařenky.

Zajímavý je pojem budoucnost. Některá etnika se zajímají jen o přítomnost, ale budoucnost je něco zcela mimo jejich zájem. Představiteli takto myslících jsou
například Romové a je docela možné, že nepřítomnost úvah o budoucnosti je vlastně základem toho, čemu se říká nepřizpůsobilost. Budoucnost je ale pojem podstatně vnímaný opět podle věku a charakterových vlastností. Takový starý pesimista při vyslovení slova budoucnost jen nesrozumitelně zavrčí a pak mrzutě prohlásí, že přítomnost nestojí za nic (on to řekne i poněkud drsněji) a tak jakápak budoucnost! Starý optimista se trochu zamyslí a pak začne vypočítávat, co všechno ještě musí stihnout a přitom se na jeho tváři objeví jakýsi náznak úsměvu. Těžko říci, která  skupina převažuje. Střední generace mívá plnou hlavu budoucnosti, protože na nich spočívá nejen výchova dětí, ale i zajištění si klidného stáří. A tak při zmínce o budoucnosti nahlížejí do svých dokumentů a kontrolují úspory; případně začnou kontrolovat žákovské knížky svých školáků a přesvědčovat je, aby si zlepšili svůj prospěch na začali uvažovat, čím by chtěli být. Ale nejmladší generace takové starosti nemívá, jejich zájmy jsou docela přízemní.

Všechna ta období mají své klady a zápory, v podstatě záleží na tom, jestli jsme optimisté či pesimisté, ale taky na tom, jak dovedeme vnímat staré lidové zkušenosti. Jedna z nich na příklad říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a z toho je nutno si odvodit i otázku. Je pro naši minulost, přítomnost i budoucnost dobré nebo zlé, že jsme se narodili?

Věci normální

Pojem normální bychom mohli do češtiny přeložit jako přirozený, opakující se jev. Jenomže normální jevy mohou být pozitivní i negativní. Vezměme takový pohled do historie. Jestliže za normální považujeme jevy se opakující, pak bychom museli připustit, že normální je například válka, která se v historii lidstva opakuje téměř pravidelně. Ale připustit, že jev normální je i přirozený, je tak trochu nepřesné. Naproti tomu jsou ale jiné jevy s následky pozitivními opravdu přirozené. Patří sem například sexuální život, který je v podstatě stále stejný, přirozený a vede k tomu, že lidstvo nevymírá.

Pojem přirozený, normální, je dán i dlouhodobými zvyklostmi. Zcela jiný způsob nazírání na přirozený život mají třeba Asiaté nebo Afričané proti Evropanům či Američanům. Konkrétně je projevuje třeba v přístupu mužů k ženám, nebo v tom, čemu my říkáme lidská práva. Pro muslima je zcela normální pěstovat mnohoženství, pro křesťana se stává přežitkem a tedy něčím nenormálním výprask neposlušného kluka. Problém ale spočívá v tom, že bílá rasa se snaží vnucovat své pojmy normálnosti těm žlutým, černým nebo rudým – ti jsou už ale v podstatě převychováni, aspoň v severní části Ameriky.

Životní styl podstatně ovlivňuje to, čemu říkáme „normální“. Stačí se podívat  na silnici, kde jezdí jedno auto za druhým a ve většině sedí pouze řidič. Zcela normálním se totiž stává skutečnost, že prakticky každá rodina vlastní jedno i více aut. Nebo vybavenost domácností. Běžná,tedy normální je v kuchyni myčka nádobí, mikrovlnka a další přístoje, jako třeba robot. A další: televize, počítač, nemluvě o mobilu. Všechno vede k tomu, že za normální pokládáme vysedávání u internetu místo pohybu někde venku, ale vede to i k tomu, že roste individualismus a za nenormální je pokládána solidarita mladých a starých. Mění se ale i dávno vžité zvyklosti. Vezměme si třeba manželství. Nejenže se téměř polovina manželství rozvádí, ale pojem rodina pomalu ale jistě zaniká, protože za zcela normální a běžné je pokládáno soužití bez svatby. Vývoj lidské společnost prostě pokračuje. Vezměme si za příklad rovnoprávnost žen. Ještě na počátku dvacátého století neměly třeba ve Švýcarsku ženy volební právo a možnost studia na vysokých školách byla značně omezená. Dnes pokládáme za zcela normální, že studenty na vysokých školách tvoří z poloviny dívky a mnohé z nich daleko svým přístupem převyšují chlapce.

Jenomže i ta normálnost má někdy své háčky. Tak třeba pojem demokracie, o které tvrdíme, že je to zcela normální a jediné možné zřízení. Ale při tom i v normálním, tedy demokratickém státě přetrvává monarchie a jsou státy normálně demokratické s prezidentským systémem, kde prezident je v podstatě diktátor, kterému je umožněno proti vůli většiny národa vyvolat i válku.

Tancování

Bylo takové deštivé odpoledne, že se nikomu nechtělo jít ven, a tak si Helenka pustila televizi a dívala se, jak tam kdesi v jakémsi asi divadle několik dívek a chlapců poskakují, točí se, mávají rukama a vysoko zdvihají nohy, nebo se chytne divně oblečená dívka jednoho z chlapců a spolu se točí. A lidé dole jim tleskají a do toho je slyšet i muzika.

Micka s Mourkem se dívali a nevěděli, co na to říci, až jim Helenka prozradila, že to je balet a že to málokdo umí a že by se to taky chtěla naučit. A předvedla Micce a Mourkovi, že aspoň něco z toho baletu umí. „Ale když tančím sama, tak to není ono!“ prozradila.

Tak to tedy bylo něco pro Micku a Mourka! Seskočili na zem, Micka chytla Mourka a začali spolu poskakovat, jak to viděli v té televizi. Pak spolu udělali i několik kotoulů a zase se spolu točili do kolečka, společně zdvihali zadní packy, jak to viděli v televizi, a ono se jim to nejen dařilo, ale začalo se jim to líbit. Přišli na to, že takové tančení, to je něco jiného, než se dívat z okna, jak venku prší! A Helenka, když je viděla, musela se smát a hlasitě jim tleskala, jako ti lidé v televizi. „Vidíte, zase umíte něco nového, to se budou mamka s taťkou divit a já se mohu pochlubit svým kamarádkám a kamarádům, jaké mám chytré kočičky. To budeme muset udělat velké představení! Ale budu vás muset taky nějak obléknout!“ A šla tam, kde měla mamka své potřeby na šití a když se vrátila, nesla v ruce barevné mašličky a těmi Micku i Mourka krásně ozdobila, že byli oba jako ti opravdoví tanečníci v televizi a to jim potom ten tanec opravdu chutnal a tak tančili a tančili, až se zadýchali a museli si chvíli odpočinout.

A večer, když přišli Helenčini mamka s taťkou, tak Micka s Mourkem předváděli svůj kočičí balet a všichni jim tleskali a navíc venku přestalo pršet a objevilo se sluníčko. A vypadalo to tak, že i to sluníčko se nádherně baví a radostně se usmívá. Však mělo taky proč: vidělo, jak jsou všichni, lidé i ta jejich zvířátka šťastní a jak se mají všichni dohromady rádi.

Pořádek musí být

V neděli při obědě prohlásil taťka: „Já si od zítřka beru dovolenou a pozval jsem malíře, aby nám vymalovali byt.“ Micka i Mourek zakroutili hlavami, protože nevěděli, co to znamená, ale Helenka s mamkou se zatvářily tak trochu ustrašeně, když si představily, co je čeká. A zvědavý Mourek se proto ptal: „Proč se tváříte tak ustrašeně? Malování je přece krásná zábava, jen jsem zvědavý, co bude ten malíř malovat, jestli nějaká zvířátka nebo lidi, či nějakou krásnou krajinu s lesem a potůčkem?“ Tak to ani mamka, ani Helenka nevydržely a musely se hlasitě smát. „Mourečku, on ten malíř nebude malovat nějaké obrázky, ale namaluje nám všechny zdi buď na bílo, nebo nějakou příjemnou barvou. A přitom nadělá spoustu nepořádku a my všichni budeme mít co dělat, abychom měli v bytě zase pořádek a všem se nám tu dobře bydlelo!“ poučila mamka Mourka a ten jen nechápavě zavrtěl hlavou, prostě si to malování stále ještě nedovedl představit.

Hned druhý den ráno se objevil chlapík se žebříkem a nějakými nádobami a sáčky a byl takový trochu divný, protože měl celé oblečení zacákané různými barvami, ale tvářil se docela vesele a když pozdravil, hned se ptal: „Tak kde začneme, možná, že by bylo nejlehčí začít v kuchyni, to bude do poledne hotové a panička bude moci uvařit oběd.“

A pak to začalo! Micka i Mourek se nejprve zvědavě dívali, ale když na ně stříkla nějaká ta kapka bílé barvy, raději utekli do pokoje. Kuchyně byla brzy vymalovaná a maminka s Helenkou začaly uklízet, zatímco ten malíř začal řádit v pokoji. Bylo opravdu co dělat: umýt nábytek a podlahu a okna a Micka s Mourkem nejprve přihlíželi, ale pak začali pomáhat a chytře přišli na to, jak pomohou nejlépe: nejprve vlezli do nádoby s čistou vodou a celí mokří se nejdříve povalovali po podlaze, a pak si lehli na záda a jeden druhého potahovali za ocásky a nádherně podlahu utírali. Pak se zase vykoupali a pokračovali tak dlouho,dokud podlaha nebyla krásně čistá. „Tak to tu ještě nebylo, aby zvířátka pomáhala uklízet!“ divil se malíř, když nakoukl do kuchyně. A mamka s Helenkou zatím umyly nábytek a okna a mamka se dala do přípravy oběda. Nebylo ještě poledne a malíř ohlásil, že je hotový s pokojem, ale úklid v něm počká až po obědě. Všichni spokojeně pojedli a Micka s Mourkem dostali kočičí dobrotu.

Po obědě se zase vrhli na úklid a práce jim jen letěla. Už byli skoro hotoví, když si maminka vzpomněla: „Ložnici nepotřebujeme vymalovat, ale je tam potřeba utřít prach!“ Mourek se zachechtal a prohlásil, že to je práce akorát pro něj a pro Micku. Přišel na nápad, že prach se bude nejlépe utírat něčím podobným hebkému smetáčku, a spolu s Mickou se ujali práce: místo smetáčku používali své ocásky a za chvíli se nábytek jen blýskal.

„Tak,to bychom měli,“ libovala si maminka a skutečně: jejich byt zářil čistotou a všem bylo moc dobře.

Období kmetské, aneb blbě vidíme, blbě slyšíme a občas blbneme

Říká se, že muži nestárnou, ale je to pravda jen částečně. Částečně proto, že si to namlouvají muži sami. Když totiž dospějí do kmetského věku, začnou je bolet klouby, mívají nejrůznější potíže a hlavně zapomínají. Přitom si ale vymýšlejí nejrůznější druhy zábavy, což je známka toho takzvaného nestárnutí. Rádi si hrají a dokonce i předstírají, že jsou daleko mladší, než vypadají. Zatímco se muži ohlížejí za ženami a dívkami, které odpovídají jejich vkusu, stárnoucí ženy bláhově věnují prostředky na zušlechtění svého zjevu. Typické pro obě pohlaví je to, že rádi vzpomínají na doby svého mládí a hlavně věnují hodně času vzpomínání na jména těch, kteří s nimi před desítkami let trávili čas, ať už v práci či zábavě.

Nejnápadnějším znakem kmetského věku je to, že dotyční ukončili své zaměstnání, ať už dobrovolně, nebo nuceně. V mém případě se tak stalo, když mi bylo 75 let. Do té doby jsem měl nejen menší úvazek v oddělení zdravotnické statistiky, ale dokonce jsem i přednášel nastávajícím bakalářům. Časem jsem ale došel k závěru, že mi moje percepční nedoslýchavost brání v kvalitních přednáškách, protože jsem nemohl rychle reagovat na vnášené dotazy posluchačů. A tak jsem svou pracovní činnost ukončil. Úplně bez práce jsem však neskončil, řídil jsem se totiž vždycky zásadou, že nejhorším postižením člověka je syndrom „KODOBLA“ (syndrom koukání do blba). K překonání tohoto syndromu mi pomáhala naše chata, kterou jsme postavili v roce 1968. O rok dříve jsem se domluvil s majitelem pozemku a zajistil materiál. Na Velikonoce jsme se synem vykopali a vybetonovali základy, zedník mi vyzdil podezdívku a tesaři sestavili z dřevěných panelů bouraných dřevěných domků čtyři stěny a krov. Nejdříve bez oken a dveří, ty jsem tam zabudoval za synovy pomoci. V létě tady už celá rodina mohla spát. K chatě patřil pozemek o rozměrech 20 x 20 metrů, vybylo dost místa i na zahrádku a o činnost nikdy nebyla nouze. Blahoslavená chata!

Ještě jedna činnost mě zbavovala lenosti, totiž pejsek. Dost dlouho jsme se pejskovi bránili. Až jednoho dne, když jsem byl na chatě sám a moje manželka kdesi na zájezdu v zahraničí, přijel syn s mladší dcerkou a ta nesla v náručí krabici od bot. Položila ji na stůl a informovala mě: „Dědo, přinesli jsme ti dáreček, ale nesmí se klopit!“ Zvědavě jsem otevřel krabici, ze které se bleskově vymrštil ocásek a hlavička s dlouhým jazýčkem a ten mi hned olízl nos. Byla to prostě mladičká fenka jezevčíka, které jsem hned dal jméno Dina. Další den jsem šel manželce naproti a pejska nesl v náručí. „Co to máš?“ Přistrčil jsem pejska k manželčinu obličeji, opět jako blesk vyletěl jazýček a splnil lízací povinnost. Kontakt byl navázán a Dina se stala členem naší domácnosti. Byl to milý pejsek, zakrátko jsme si na něj zvykli a měli ho jako malé děcko. Po osmi letech ale nastal čas obav a nokonec smutku, protože Dina vážně onemocněla a na návrh veterináře jsme nechali ukončit její trápení. To bylo jednou v pátek odpoledne a už v sobotu se u nás objevila tatáž vnučka, která nám kdysi přinesla Dinu se vzkazem od rodičů: „Mám vás přivézt na oběd, ale ještě se potřebuji  stavit u jednoho známého.“ Ten údajně známý byl chovatel jezevčíků a měl právě šest týdnů stará štěňátka. „Ty holky jsou už zadané, vyberte si jednoho kluka!“ Vzal jsem jednoho do náruče, ale on se bránil, kňučel, snažil se dostat na zem. Tak jsem ho pustil a vzal do náruče toho druhého. Najednou jsem měl jeho čumáček pod paží a jazýček začal řádit. On si mě prostě vybral. Podle rodokmenu se měl pejsek jmenovat Edy, ale shodli jsme se, že to nejde ze dvou důvodů. Psa Edu měl už syn a mimo to na chatovišti tehdy sídlil muž jménem Eda, otylý a věčně namazaný, líný protiva. Začal jsem tedy uvažovat. Nenalezl jsem vhodné jméno začínající písmenem E, v abecedě následuje F a s projevujícími se vlastnostmi pejska (úžasně zvědavý čumáček, který musel všechno prozkoumat) dostal jméno Ferda. Celá rodina souhlasila a Ferda se stal dalším členem domácnosti. Když už jsme ho měli nějakou dobu, došel jsem k závěru, že by měli všichni důchodci povinně chovat peska, aby se museli trochu pohybovat.

Po dosažení kmetského věku mi přibyla další aktivita, totiž pravidelné schůzky s bývalými spolupracovníky. Vystřídali jsme několik restaurací a měnil se i počet účastníků. Nakonec jsme zbyli jen čtyři a pondělní odpoledne se pro nás stalo jakýmsi svátkem. Nutno podotknout, že se chlapi při takových posezeních baví trochu jinak než ženy. Probírají totiž všechno možné, od politiky ke sportovním utkáním, přes počasí (tento způsob léta…) a taky vzpomínají. Kolikrát to vypadá, jako by tak trochu soutěžili, kdo si vzpomene na jméno toho, co…

Pracovní vytížení mě ovlivnilo do té míry, že jsem se jen těžko loučil nejen s pracovištěm, ale i se spolupracovnicemi (na statistice převažují ženy). A tak jsem se docela těšil na úterní dopoledne, kdy jsem oficiálně prohlašoval: „Jdu za holkami.“ Býval jsem docela vítaným hostem, protože spousta výkazů, které zpracovávaly, byla pro člověka bez zdravotnického vzdělání naprosto nesrozumitelná. A měl jsem dobrý pocit, že jsem byl alespoň k něčemu užitečný.

A tak jsme s manželkou prožívali svůj kmetský věk v určitém pravidelném rytmu. V pondělí odpoledne jsem šel do hospody U Tondy, v úterý ráno za holkami, odpoledne pro nás přijel syn a zavezl nás na chatu. Tam jsme trávili blažené chvíle v krásném prostředí až do neděle, kdy nás dcera opět odvezla domů. Člověk se taky musí vykoupat v teplé vodě. Na chatě nám prostě bylo dobře. Bylo tu rádio se spoustou desek s nahrávkami krásné klasické hudby, televize a dokonce i počítač, používaný nejen k hraní karetních her, ale i jako psací stroj. Takže suma sumarum, když má člověk roky, bolí ho nohy, někdy víc a někdy míň. Uvědomovali jsme si, že kdybychom se ráno probudili a vůbec nic nám nebylo, tak bychom asi už nežili.